Červený trpaslík opět v TV a nové vydání Neschopnosti Roba Granta

Rob Grant (1955 - 2026)se narodil v Salfordu v Anglii a žil relativně normálním a spokojeným životem až do doby, než začal studovat na univerzitě v Liverpoolu. Kromě toho, že se tady pokoušel dva roky studovat psychologii. Na této instituci se seznámil s Dougem Naylorem. Vzniklo spojení Grant Naylor. Rob Grant a Doug Naylor se společně stali autory mnoha úspěšných rádiových pořadů. Protože honorář nedosahoval jejich představ, rozhodli se, že to zkusí v televizi. Stali se hlavními scénáristy satirické loutkové komedie.

Spolu taky napsali v roce 1983 první scénář Červeného trpaslíka, který čekal na realizaci víc než tři roky.

Seriál si ale nakonec našel diváky, a tak se Grant a Naylor dál mohli věnovat psaní scénářů. Vzniklo šest sérií sci-fi sitcomu. Založili spolu také produkční společnost "Grant Naylor Productions" a od třetí série byli koproducenty seriálu.

Rob Grant ale není známý jen jako jeden z "otců Trpaslíka, ale režíroval i několik jiných pořadů. Na kontě má i více než 10 scénářů k různým seriálům a pořadů a je autorem několika úspěšných knih o trpaslíkovy (Nekonečno vítá ohleduplné řidiče, Lepší než život, Pozpátku, Red Dwarf Omnibus a další...), ale také několika sci-fi novel a románů (Kolonie, Neschopnost či Fat).

Rozhovor z roku 2007:

Kde bydlíš? A proč?

V Londýně. Protože nikde jinde se žít nedá. Před pár lety jsem se přestěhoval do Dorsetu, protože jsem si přál bydlení na venkově: mohl bych si dovolit obrovskou chalupu a děti by měly lepší kvalitu života a my bychom si mohli pěstovat vlastní zeleninu a sledovat jeleny, jak dovádějí na trávníku a tak dále, protože jsem spisovatel a mohl bych psát odkudkoli, že? Ale myslím, že jste buď městský člověk, nebo venkovský člověk, a mně se po Londýně moc stýskalo. Po pár letech jsme se nastěhovali zpátky a nemám v plánu znovu odjet.

Kde píšeš?

Mám kancelář doma. Zkoušel jsem si kancelář pronajmout, jen abych se každý den mohl pohybovat, ale rozhodl jsem se, že schodiště mi na dojíždění stačí, děkuji. Proč ztrácet hodinu nebo i více cestováním do práce a z práce, když to není nutné?

Bavila tě škola? Jaká je tvá nejživější vzpomínka na školní léta?

Školu jsem docela nenáviděl. Když mi dospělí říkali, že to byly nejšťastnější dny mého života, nevěděl jsem, jestli je mám uškrtit, nebo se oběsit. Myslím, že toto mylné přesvědčení dospělých pramení z mylné představy, že problémy dětí jsou ničím ve srovnání se stresem, kterému jsou dospělí vystaveni v reálném světě. Chyba. Problémy dětí jsou stejně znepokojivé. Dospělí se například zřídkakdy musí obávat fyzické šikany. Nebo se obávat, jestli někdy přijde den, kdy budou mít sex s jiným člověkem. A krutí, malicherní učitelé nad vámi mají mnohem větší moc než řekněme krutí šéfové na pracovišti – vždycky můžete odejít a najít si jinou práci, což ve škole není možné. To neznamená, že to byla vyloženě hrozná zkušenost, jen že ty nejhorší prožitky byly opravdu strašné. A dodnes mám o škole opakující se noční můry. Nejčastější je, že se chystám skládat zkoušku z francouzštiny na úrovni A a vím přesně to, co vím o francouzštině dnes, tedy jak si špatně objednat pomerančový džus. Deset let jsem se učil francouzštinu a získal jsem téměř maturitu, ale nedokážu v tom jazyce sestavit jednoduchou větu, aniž by mi Francouz neodpověděl až znepokojivě dokonalou angličtinou.

Jaké máš vzdělání? Absolvoval jsi nějaké formální školení v oblasti tvůrčího psaní? Pokud ano, kde a jaké? Bylo pro tebe užitečné?

Na konci druhého ročníku mě vyhodili z univerzity, přestože jsem byl na bakalářském studiu. K formálním kurzům psaní jsem velmi skeptický. V začátcích mi chodily kurzy psaní poštou, ale upřímně řečeno, vyhodil jsem je do koše. Nejblíže formálnímu vzdělání byl dvoudenní kurz psaní komedií, který vedl Danny Simon (bratr Neila Simona). To bylo skvělé. Většinou jsem se o psaní komedií učil čtením toho mála, co jsem mohl najít od dobrých komediálních autorů. Američané o tom jako o řemesle mluví mnohem víc než angličtí spisovatelé. Když jsme začínali v BBC v Manchesteru, náš kamarád producent natočil rozhlasový seriál s názvem „Americký způsob smíchu“ a podařilo se mu udělat rozhovory téměř se všemi žijícími americkými komiky. Nechal nás poslechnout si nestříhané nahrávky, a to bylo neuvěřitelně užitečné.

Chtěl jsi být vždycky spisovatelem? Pokud ne, čím jsi se původně chtěl stát a kdy a proč sis si to rozmyslel?

Odjakživa jsem chtěl být spisovatelem. Bylo krátké období, kdy jsem chtěl být vědcem, jen abych si mohl obléknout bílý laboratorní plášť a něco vynalézat, a samozřejmě jsem také chtěl být Spider-Manem. Vlastně jsem si tehdy myslel, že bych pravděpodobně zvládl obě tyto kariéry současně. Pamatuji si ale jeden okamžik z cesty do Damašku: Šel jsem do kina a v té době často mívali dvojitý program. Šel jsem uličkou a díval se na film, který už začal. Byl to Woody Allenův "Play It Again, Same". Začal jsem se smát, než jsem se dostal na své místo, a víceméně jsem nepřestal až do konce filmu. Nemám tušení, jaký byl hlavní film, ale byla to noc, kdy jsem se rozhodl, že chci lidi rozesmát. Jednoho dne se mi to, doufám, podaří.

Jaké byly tvoje první písemné práce? 

Vždycky jsem psal. Jako dítě jsem psal pro zábavu. S bratrem jsme tvořili komiksy o superhrdinech. Vymýšlel jsem seriály, které jsem mu vyprávěl večer, když jsme byli v postelích. Přestal jsem, když jsem se dostal do velké dějové díry. Prosil mě, abych pokračoval, ale já jsem samozřejmě neměl tušení, co se bude dít dál, a strávil jsem s tím kus dalšího dnei. Poprvé mě otiskli ve školním časopise, když mi bylo devět nebo deset. Byla to domácí esej s názvem 'Starý temný dům. Otištění bylo překvapením, ale byl jsem sám se sebou zatraceně spokojený. Pokud si dobře vzpomínám, zápletka byla následně v každé epizodě Scooby Doo vykrádána. Nakonec jsem se stal redaktorem školního časopisu (The Gryphon), který vycházel jednou ročně.

Kdyby ti hořel dům, co bys zachránil?

Nic. Předpokládám, že mluvíš o věcech, ne o lidech. To neznamená, že věci nemiluju. Jsem velký milovník věcí. Miluji své počítače a své vychytávky – svůj smartphone, iPod a tak dále – ale už nejsem sběratel ani nic podobného. Dříve jsem sbíral věci a hromadil je: knihy, videa, komiksy; ale rád si myslím, že jsem z toho teď vyrostl. Najednou mi došlo, že jsem celý život tahal knihy sem tam a maximálně dvě z toho jsem si přitom přečetl ještě i podruhé. A měl jsem také obrovskou sbírku videí. V podstatě jsem hromadil nepořádek, který jsem nikdy nepoužíval, a zabíral jsem bezdůvodně akry místa. Tak jsem se jich všech zbavil, celé své sbírky videí, včetně absolutně každé epizody 'Star Treku – Nová generace', a všech svých knih, kromě těch několika důležitých referenčních. Byl to skvělý pocit: velmi osvobozující. Pořád si kupuji knihy, ale po přečtení je předám dál. A pokud je nepřečtu do roka od koupě, zbavím se jich. Kupuji DVD, ale většinou sbírky televizních pořadů, jako 'Curb Your Enthusiasm' a 'The West Wing', a občas i nějaké klasické filmy: v podstatě věci, které si nemůžu půjčit. Jsou tu věci, které by mi chyběly, kdyby dům vyhořel, ale nic, pro co by stálo běhat přes hořící trámy.

zdroj: robgrant.co.uk - rozhovor z Orion Books website