Jozef Karika: Pád má v sobě tragický optimismus

Vyjádřil jste se, že strach jako lidská emoce a fenomén je pro vás životní téma. Mění tato skutečnost svou formu s životními zkušenostmi nebo dokonce ustupuje?

Primárním tématem mých mysteriózních thrillerů je zkoumání fenoménu takzvané druhé strany. Je to neznámá oblast, ve které se rozpadají běžné vztahy mezi realitou a imaginací, vnitřním a vnějším, subjektivním a objektivním… Strach je přirozenou, opodstatněnou lidskou reakcí na dotyk s touto sférou. Mé knihy mají vlastně v tomto ohledu jednotné téma, které však zkoumají stále hlouběji, nahlížejí na něj z různých perspektiv nebo s odlišnými závěry. V závislosti na tom se může měnit i forma či intenzita prožívaného strachu. Ten však, jako emoce, není primárním záměrem ani smyslem těchto knih. Možná s výjimkou prvního titulu v této linii s názvem Strach.

V každé své další románové práci stojíte jako umělec před novými úkoly a řešíte nové výzvy, přesto jste si podle svých slov uvědomil, že všechny vaše knihy jako by tvořily kompaktní celek. Thriller Pád vychází audioknižně díky vydavatelství Tympanum s hlasem Vasila Fridricha po audioknize Černá hra. Lze definovat, jak jste se literárně proměnil v nejnovějším Pádu, ať už formou nebo tematicky?

Každá kniha musí po formální i obsahové stránce představovat novou výzvu. Proto nepíšu knižní série, které jsou z mého pohledu jen jednoduché a často i fádní variace týchž prvků. Pád se na rozdíl od mých předchozích knih odehrává ve Skotsku – tedy v odlišném prostředí. Velká část děje také probíhá v letadle během nočního letu. V ději se objevuje motiv kaleidoskopu a i samotný příběh je podán kaleidoskopicky – perspektivou tří postav, avšak ne v lineární chronologii. V Pádu a předchozí Hlubině také vrcholí druhé velké téma, které prolíná všemi mými knihami. Ve starších titulech, jako například Na smrt, jsem zkoumal povahu naší reality a lidské zkušenosti. Bez iluzí a přikrášlování – se vší hrůzou, brutalitou, násilím a podobně. Další knihy jsou v podstatě meditací nad otázkou, zda má cenu v takové realitě žít, či nikoliv.

Zatímco starší knihy se přikláněly k nihilistické odpovědi, právě Hlubina a Pád představují obrat k afirmaci života. K postoji, který označuji jako tragický optimismus.

Byl pro vás interpretační styl Vasila Fridricha v režii Vratislava Hubičky něčím obohacující?

Ano, vnímám ho jako významné obohacení svého díla. Taková mistrovská interpretace přidá textu další uměleckou vrstvu i intenzitu. Z výkonu pana Fridricha i z režie pana Vratislava Hubičky jsem bez přehánění nadšený. Jejich práci řadím mezi ty nejlepší audio interpretace mých knih.

Do svých románů máte ve zvyku vetknout osudy reálných osobností, například v Černé hře nalézáme rozřešení záhady úmrtí Jiřího Šlitra, jindy jste se dotkl příběhu Ladislava Mňačka či Jana Masaryka, u nichž nás necháváte v nejistotě, zda jde o mistrnou fabulaci či informace z archivů. Předpokládám správně, že procento rešeršovaných pasáží a fabulací neprozradíte?

To předpokládáte správně. Ne však proto, že bych chtěl něco zatajovat. Bádání před tvorbou věnuji mnoho času. V procesu samotného psaní se fakta i fabulace slévají do beletristického díla a jejich hranice se rozplývají. Nejen pro čtenáře a čtenářky, ale i pro mě.

Zmínil jste se o své inspiraci dílem Gustava Meyrinka a jako jeden ze svých nejoblíbenějších románů jste označil Americké psycho od Breta Eastona Ellise. Je pro vás důstojným inspiračním zdrojem také někdo z žijících literárních autorů? 

Na vědomé úrovni se neinspiruji žádným žijícím autorem. Obdivuji ale například tvorbu Jakuba Żulczyka (současný polský autor, česky vyšel jeho thriller Oslněni světlem, pozn. red.).

Proces psaní jste přirovnal ke stavu změněného vědomí a vaši čtenáři a posluchači popisují velmi specifické účinky četby či poslechu vašich knih. Z mé zkušenosti se ve finále vašich románů vyskytuje určitá pasáž obsahující množství násilí, chaosu a beznaděje. Co vám pomáhá udržet kompaktní kompozici příběhu a chladnokrevnost, jimiž způsobujete takřka psychoaktivní účinky?

To vše musí vyplývat z podvědomé či organické úrovně. Tehdy se při tvorbě i při čtení nebo poslechu mých knih často dostavují zmiňované stavy změněného vědomí. Věřím, že původní lidové vypravěčství bylo úzce propojené se šamanismem a obsahovalo i tyto prvky či postupy. Samozřejmě, pokud si někdo vezme moji knihu na pláž a čte ji jako tuctovou oddechovou literaturu, tyto efekty se nedostaví a můj hlavní autorský záměr se nenaplní.

Jednoduchý strašidelný příběh tvoří jen tu nejpovrchnější rovinu mých knih. Dají se samozřejmě číst i tímto způsobem, ale plná intenzita zážitku i pointa při tom uniká.

Máte nějaké vysvětlení pro to, že mezi příznivci vašeho díla převažují ženy?

Přibližně 70 procent mého čtenářstva tvoří ženy. Do jisté míry je to dáno tím, že ženy obecně více čtou. Ale nemyslím si, že to je jediný důvod. Tuším, že ženy jsou často vnímavější právě k těm hlubším úrovním příběhu, o kterých jsem mluvil před chvílí. Moje zkušenost je taková, že intuitivně a pocitově silněji vnímají i roviny díla, které leží takříkajíc pod textem. Není to stoprocentní pravidlo, ale setkávám se s tím.

Často jste tázán na to, čeho se sám jako autor děsivých románů bojíte. Co vám ale přináší radost a dodává vám sílu a naději? 

Nejvíce sil mi dodává časté vyčerpávání sil. Zní to jako paradox, ale můj způsob tvorby je založený právě na tom. Nové výzvy, neustálé zvyšování rezistence – autorské i čtenářské – až do vyčerpání. Následná obnova sil a další posunutí hranic. Přirozenou součástí tohoto procesu bývá vyhoření, které je vlastně potvrzením správnosti. Není to tvůrčí strategie pro každého, protože ze své podstaty obvykle skončí tragicky. Na druhou stranu, tragédií končí každý život. V tom nacházím určitou naději, což je možná další paradox.

Je možné prozradit, jestli bude následovat vydání další vaší práce v audioknižní podobě v češtině, a pokud ano, které to bude?

Věřím, že ano. Zatím však nechci nic prozrazovat.

Iva Růžičková, psáno pro naposlech.cz