Host 7/2026: mimo jiné rozhovor s Benem Lernerem

Váš nejnovější román se jmenuje Přepis. Celý se točí kolem rozhovoru bezejmenného vypravěče s Thomasem, profesorem a „intelektuálním velikánem“. Je to možná klišé začít náš rozhovor zrovna touto otázkou, ale přijde mi legrační, že dáváte rozhovory o knize, která jedním katastrofickým začíná. Kde se ta představa zrodila?

Ten skutečný katalyzátor byl, když mě v roce 2024 magazín The Paris Review požádal, abych udělal rozhovor s básnířkou Rosemarie Waldrop. Nejde vlastně o nic neobvyklého, ale jak už to tak bývá, dlouho jsem ten rozhovor upravoval, přeskupoval jsem otázky, Rosemarie něco doplnila, něco vyškrtla, pak do toho vstoupilo ještě pár dalších lidí. Celou tu dobu jsem si uvědomoval rozkol mezi naším skutečným rozhovorem a jeho přepisem. Finální rozhovor totiž neměl moc společného s tím, jak jsem ho s tou postarší dámou prožil já. Přimělo mě to zamyslet se, do jaké míry jsou rozhovory taky jen fikce.

Což je ústřední téma celého románu. Vypravěč rozhovor nenahrává a později celý rozhovor přepíše z paměti.

A zároveň vůbec nechápe, co je na tom špatně. Je to spisovatel ve středním věku, vrací se do města Providence, kde studoval na univerzitě a má dělat rozhovor se svým devadesátiletým profesorem, který je zároveň otcem jeho dobrého přítele Maxe. Od začátku je jasné, že to bude Thomasův poslední rozhovor, že ten muž už ztrácí rozum, jenže pak se vypravěči podaří utopit telefon a najednou nemá čím nahrát Thomasův hlas. Je tak v šoku, že mu to raději neřekne. Pak se rozhovor opravdu uskuteční. Thomas se v něm pohybuje mezi jasnozřivostí a senilitou a na povrch vyplouvají věci o jejich vztahu, které by telefon nedokázal zachytit. A tady přichází fikce, vyprávění, právě ta nakonec celý rozhovor zachrání.

To se stalo i vám?

Ne, naštěstí ne. Na tu myšlenku mě přivedl rozhovor s britským básníkem W. H. Audenem, narazil jsem v něm na zvláštní věc. Auden nedovolil, aby novinář rozhovor nahrával. Trval na tom, aby ho přepsal z paměti. Když se ho novinář zeptal, proč nesmí nahrávat, Auden odpověděl: „To, co je skutečně důležité, si zapamatujete.“ Mě zajímala ta představa rekonstrukce, její proces.

Což se ale dost liší od laické představy toho, jak má takový rozhovor vypadat.

Ono jde totiž o dva velmi odlišné modely toho, co dělá rozhovor autentickým. Na jedné straně máte věrohodnost záznamu. Každé slovo vyťukané přesně tak, jak bylo řečeno. Na straně druhé je interpretace, člověk, který pokládá otázky, zároveň filtruje odpovědi. Myslím, že oba modely mají své přednosti. Zajímalo mě, jestli když odstraníme z modelu nahrávací zařízení, když se zničí „technologie“ záznamu, bude ten dokument méně autentický, než kdyby byl zaznamenaný telefonem?

Dualita mezi skutečností a fikcí, autenticitou a lží, to je téma i vašich předchozích románů.

Ano. Vztah mezi podvodem a pravostí mě fascinuje. To, jak se jedno může nepředvídatelným způsobem proměnit v druhé. Při psaní téhle knihy jsem často myslel na technologie, které dnes používáme ke komunikaci. Napadlo mě, že vlastně každá konverzace, třeba jen ta s rodinou, ke které dochází prostřednictvím nějakého zařízení, vyvolává otázku, kolik z řečeného je vlastně autentické.

Ale na rozdíl od té víceméně okamžité konverzační výměny jsou rozhovory přepisované, upravují je redaktoři. V tomto případě bude ještě přeložený z angličtiny. Nehrozí tím ztráta významu?

Význam se sice trochu ztrácí, ale na tom je přece také něco zajímavého. Konkrétně u překladu vnímám, jako by skutečnost, že je něco přeložené, tedy z druhé ruky, vrhala jakýsi stín. I stín ale sám o sobě něco vytváří. Když například čtu Kafku, což je autor, ke kterému mám velmi blízko, čtu ho anglicky, přijde mi výborný, ale po celou dobu čtení si zároveň říkám: kdybych ho tak mohl opravdu číst v originále, byl by ještě úžasnější. O překladu často mluvíme ve spojení se ztrátou. Jenže zároveň má překlad jakousi auru. Takovou tu záři, která jako by říkala: jakkoli je tohle úžasné, kdybych jen dokázal přečíst originál, bylo by to ještě lepší.

Přitahuje nás tedy ta neúplnost, potenciál?

Ano, a nemusí se to týkat jen literatury. Vezměte si třeba operu. Já opeře vůbec nerozumím, nevím ani, jestli se mi líbí. Jsem z ní znuděný, zmatený, lehce v rozpacích. Mám ale kamaráda, který se operou živí, a když ho poslouchám, jak o ní mluví, to nadšení se na mě přenáší. V tu chvíli je pro mě opera tou nejmocnější uměleckou formou, ale jen zprostředkovaně, jedině tehdy, pokud je filtrovaná skrze lidské médium a jeho nadšení. Myslím, že jak v Přepisu, tak ve všech svých předchozích knihách se snažím dobrat odpovědi na otázku, jestli náhodou kouzlo literatury není právě v té sekundárnosti, v překladu, třeba i chybném, v přeřeknutí a ve všem, co k lidské komunikaci a jejímu selhání patří.

Má cenu vůbec mluvit o literatuře a věrohodnosti, pokud už samotný jazyk všechno zkresluje?

Myslím, že je to trochu podobné tomu, jak Benjamin uvažuje o vyprávění příběhů: kouzlo lidské stopy se skrývá v deformaci materiálu, podobně jako u keramiky, kdy v hotovém předmětu zůstávají otisky prstů, chyby a nedokonalosti. To je něco úplně jiného než dokonale reprodukovatelný komoditní výrobek, který už nenese žádnou známku svého vzniku. Právě proto mě zajímá zkreslení, překlad nebo chyba. To jsou všechno věci, které se v literatuře objevují, ale které se pak snažíme odstranit z nějakého abstraktního datového paketu při přenosu z mobilního telefonu, kde chceme oddělit signál od šumu. Přitom právě ony utvářejí obraz člověka. A často vycházejí na povrch v té druhotnosti.

ukázka z rozhovoru, který vedl Marek Torčík, celý najdete v čísle 7/2026