František Černý

Ukázka z knihy

Postupně se začalo mluvit o tom, že budou muset rukovat i všichni muži do 45 roků. To mně už začalo být horko, protože jsem měl právě 40 let a vojnu jsem dávno odsunul do pozadí. Jenže za pár dní skutečně přišel na náves obecní sluha s balíkem papírů v podpaží, v druhé hrnec s mazadlem a začal lepit nové vyhlášky. A na nich už bylo černé na bílém napsáno, že všichni vojáci do 45 let mají narukovat. Hrozná chvíle, které jsem se obával, byla zde.

Dne 6. září 1914 jsem se měl hlásit v Českých Budějovicích. Doma nastal velký pláč. Manželka plakala, synáček plakal… Já, při vzpomínce, že je musím opustit, zanechat zde svůj klidný život a vydat se všem nepředvídaným trampotám, jsem plakal také. Ve stanovený den jsem se rozloučil s bolestným srdcem se svou rodinou a odjel do Českých Budějovic s myšlenkou, že nejdéle do Vánoc roku 1914 se snad navrátím zpět.

V Budějovicích jsem byl jako všichni u prohlídky a vymlouval se na vše možné, ale nic platno. Kdo měl hlavu na těle, byl uznán k službě. Tedy i já. Po prohlídce nás zavedli do německého gymnázia v České ulici, kde jsme jako bludné ovce několik dní chodili, ovšem ještě stále v civilu. Asi za týden z nás začali sestavovat vojenskou četu. To jsem přišel do třetí čety. No, a pak už jsme chodili na execírák, kde do nás strkali dávno zapomenutou disciplínu.

Za několik dní, abychom byli co nejvíc podobní všem ostatním rakouským vojákům, nám dali čepice. Ovšem nedostatek výstroje se v té době už začínal projevovat, takže jsme fasovali, co zrovna bylo. Jedna čepice byla modrá, druhá černá… Když jsme je všichni nasadili na hlavu, byla to jedna radost. Navíc, ty velikosti! Některému seděla jenom na temeni, druhému spadla až pod nos. To ale důstojnictvu nevadilo. Čepice jsme měli, takže jsme byli vojáky. V několika dalších dnech jsme dostali kalhoty, blůzy a tak podobně. To byla teprve podívaná, zvláště u těch silných. Kalhoty měli špagátem přes břicho uvázané, jelikož se do nich nemohli dostat. Mundúr jim šel jen do půl prsou. A takhle vyšnoření jsme každý den mašírovali z České uličky na plac, rozcvičovat naše stárnoucí klouby. To nám zatím nevadilo. – Jen když byla dobrá mináž! – A ta tady zatím dobrá byla. Ráno černá, někdy i bílá káva, k ní se kousaly dva rohlíky. V poledne dobrá hovězí polévka, pořádný kus masa a knedlík. Večer byl teplý guláš nebo dva párky, takže se mnohý ani doma tak dobře neměl jako tady. Někteří z nás by však přesto rádi celou tu vydatnou mináž opustili, jen kdyby už mohli jít zpět domů. Mezi takové jsem patřil i já.

Čas utíkal a noviny přinášely zprávy o všech našich možných vojenských výhrách. Nepřítel naopak podle novin prožíval porážku za porážkou. Souběžně s tím z Budějovic stále odjížděla jedna marška za druhou a hned zase stavěli a cvičili novou. Tak se v jednom okamžiku začalo mluvit o tom, že i my už pojedeme na frontu. Nechtěli jsme tomu ani věřit, že bychom v našem úboru mohli někam odjet. Kvéry jsme však už také měli.

Dne 28. října 1914 mě do Budějovic přijela navštívit moje manželka s devítiletým synáčkem. Šel jsem jim k vlaku ráno naproti. Když jsme pak šli od vlaku, na cestě jsme potkali jednoho z mých kamarádů, který celý rozčilený někam běžel. Ptám se jej, co má tak naspěch. Odpověděl: „Což nevíš, že odjíždíme?“ A zas uháněl. Přišli jsme s manželkou do naší ulice a tam už běhal jeden přes druhého. Když jsme přišli až do našich kasáren, už tam panovala hrozná vřava a zmatek. Jeden druhému vyprávěl, že jedeme do Tyrol, druhý zase, že Rusové prorazili naši frontu, a my ji budeme držet (snad aby nepadla). A tak mluvil každý něco jiného, jenom pravdu žádný nevěděl. Do tří hodin odpoledne jsme měli volno. Každý si mohl koupit něco na cestu. Kde kdo byl, každý zesmutněl a pakoval svůj ranec. Také já, za pomoci mé drahé manželky, jsem si svůj ranec napakoval. Do něho také každý dostal přídavek 100 ostrých, ke čtyřiceti, co jsme tam už měli. Mináž toho dne žádnému z nás už nechutnala, vzdor tomu, že bylo zrovna uzené.

Po třetí hodině se celý náš 63. batalion seřadil na dvoře v plné výzbroji. Od našeho obrsta Scheicha jsme pak dostali nařízení, jak se máme při odjezdu chovat. Že jedeme pryč, kam, že sám neví a tak dále. Jeho vymlouvání nemělo konce, ač žádný ho tak dalece neposlouchal, protože jsme momentálně měli úplně jiné starosti. Opodál stála moje rodina a plakala. Srdce mně pukalo žalem, když jsem na ně pohlédl a uvědomil si, že přišli a že je nyní v tak hrozné chvíli musím opustit. A více snad, že se nespatříme. Hrozné chvíle to byly pro mě i pro ně.

V tom byl dán povel k odchodu, hudba spustila marš a již jsme se hrnuli ze dvora ven, celí ohnutí pod tíhou svých ranců. Pro velký zástup civilního lidu jsem svoji rodinu rychle ztratil z dohledu. Najednou ale slyším známý hlas mé drahé manželky, jak volá: „Tatínku!“ Ohlédnu se a vidím, jak s pláčem táhne synáčka za sebou. Vyběhl jsem z řady, objal své drahé, bych je ještě jednou poceloval na jejich lících, a to možná už naposled.

Bolestné bylo ono loučení otce se svojí věrnou manželkou a se svým jediným dítětem. Čas však kvapil. Ještě jedno políbení a už jsem běžel do své řady, ještě jednou jsem se ohlédl po svých drahých, ale už jsem je nespatřil. Nešel jsem za radostného zpěvu, ani já, ani moji kamarádi, ale s bolestným srdcem a úplně bez smyslů. Na nádraží nás dali hned do vagonů, ve kterých se dříve vozil dobytek určený pro jatka. A vskutku i každý z nás šel do vlaku jak osudu odevzdaná kravička, která tuší, že dny jejího života jsou sečteny. Po šesté hodině večer vlak vyrazil z Českých Budějovic směrem na Vídeň.