1.

Po dvou týdnech v nemocnici se Charlotte posadila na posteli a řekla Willardovi: „Měla jsem sen.“
„Dobrej?“
„Jo,“ odpověděla. Natáhla se k němu a slabě mu stiskla ruku. Pohlédla na bílý plátěný závěs, který ji odděloval od ženy na sousední posteli, a ztišila hlas. „Vím, že to zní bláznivě, ale chtěla bych jít domů a na chvilku předstírat, že nám ten dům patří.“
„Jak to chceš udělat?“
„S těma sračkama, co tu do mě cpou, by mi klidně mohli tvrdit, že jsem královna ze Sáby, a já bych jim věřila. Kromě toho, slyšels, co říkal doktor. Vím naprosto jistě, že ten čas, co mi zbývá, nechci strávit na tomhle místě.“
„A o tom byl ten sen?“
Zmateně se na něj podívala. „Jakej sen?“ divila se.
O dvě hodiny později už odjížděli z nemocničního parkoviště. Cestou domů po silnici číslo 50 Willard zastavil a koupil jí mléčný koktejl, ale ona ho v sobě neudržela. Odnesl ji do zadní ložnice a udělal jí pohodlí, pak jí dal trochu morfia. Oči se jí zatáhly mlžným oparem a do minuty už spala. „Zůstaň u matky,“ řekl Arvinovi. „Za chvilku se vrátím.“ Šel přes pole, do tváře mu foukal chladivý vánek. Poklekl u modlitebního kmene a naslouchal tichým a klidným zvukům večerního lesa. Několik hodin zíral na kříž. Díval se na jejich neštěstí ze všech myslitelných úhlů a snažil se najít nějaké řešení, ale vždycky dospěl ke stejnému závěru. Podle doktorů byl Charlottin případ beznadějný. Dávali jí maximálně pět nebo šest týdnů. Jinou možnost nepřipouštěli. Teď to bylo na něm a na Bohu.
Když se vrátil domů, už se stmívalo. Charlotte pořád spala a Arvin seděl u její postele na židli s rovným opěradlem. Poznal, že hoch plakal. „Probudila se vůbec?“ zeptal se Willard tiše.
„Jo,“ odvětil Arvin. „Ale táto, proč mě vůbec nepoznala?“
„Za to můžou ty léky. Za pár dnů bude v pořádku.“
Arvin se podíval na Charlotte. Ještě před několika měsíci to byla ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděl, ale teď byla skoro všechna krása pryč. Přemýšlel, jak bude vypadat, až se uzdraví.
„Asi bysme měli něco sníst,“ řekl Willard.
Připravil jim sendviče s vajíčkem a pak pro Charlotte ohřál plechovku vývaru. Všechno vyzvracela. Willard to uklidil a vzal ji do náruče, cítil, jak jí rychle tluče srdce. Zhasl a přesunul se na židli vedle její postele. Někdy během noci usnul, ale brzy se probudil zbrocený potem. Zdálo se mu o Milleru Jonesovi, o tom, jak jeho srdce pořád ještě tlouklo, když zaživa stažený z kůže visel na tom palmovém kříži. Willard si přiblížil budík k očím a viděl, že budou čtyři hodiny ráno. Už neusnul.
O pár hodin později vylil všechnu whisky na zem a šel do stodoly pro nářadí: sekeru, hrábě a kosu. Zbytek dne strávil čištěním mýtiny okolo modlitebního kmene. Vykácel šípkové keře i menší stromy a celou mýtinu shrabal. Další den začal strhávat plaňky ze stodoly a Arvin mu je pomohl odnést ke kmeni. Pracovali až do noci, než po obvodu vztyčili osm dalších křížů, všechny stejně vysoké jako ten původní. „Ti doktoři mámě nijak nepomůžou,“ řekl Arvinovi, když se potmě vraceli domů. „Ale já doufám, že když se budem dost snažit, podaří se nám ji zachránit.“
„Máma umře?“ zeptal se Arvin.
Willard se na chvilku zamyslel. „Pán dokáže cokoli, když ho správně požádáš.“
„A jak to uděláme?“
„Ukážu ti to hned ráno. Nebude to snadný, ale nemáme jinou možnost.“
Willard si vzal v práci volno, vysvětlil předákovi, že je jeho žena nemocná, ale brzy se uzdraví. Každý den se s Arvinem celé hodiny modlili u kmene. Pokaždé, když se vydali přes pole k lesu, připomínal mu Willard, že jejich hlasy musí dolehnout až do nebe a že k tomu může dojít jen v případě, že budou jejich prosby naprosto upřímné. Jak Charlotte slábla, jejich modlitby byly čím dál hlasitější a nesly se dolů z kopce a dál údolím. Lidé z Knockemstiffu se každé ráno budili s jejich žadoněním a každý večer s ním uléhali.
Čas od času, když na tom byla Charlotte obzvlášť zle, obviňoval Willard svého syna, že nechce, aby se jí ulevilo. Bil ho a kopal do něj a chlapce přepadaly výčitky svědomí. Občas se Arvinovi zdálo, jako by se mu otec omlouval snad každý den. Po nějaké době si s tím přestal dělat hlavu a bral nadávky a rány a následné projevy lítosti jako běžnou součást jejich současného života. Po nocích se modlili, dokud jim úplně nevyschlo v krku, a pak klopýtali zpátky domů, napili se teplé vody z vědra na kuchyňském pultu a vyčerpaní padli do postele. A ráno začali se vším nanovo. Charlotte ale dál slábla a směřovala ke smrti. Vždycky, když se dostala z morfiového opojení, prosila Willarda, aby těch nesmyslů nechal a dovolil jí v klidu odejít. Ale on to nechtěl vzdát. Jestli to mělo vyžadovat úplně všechno, co měl v sobě, tak ať. Byl přesvědčený, že každou chvíli musí Bůh sestoupit z nebes a uzdravit ji. Ke konci druhého červencového týdne našel nepatrnou útěchu v tom, že vydržela déle, než doktoři předpovídali.
V prvním srpnovém týdnu už byla Charlotte většinu dne mimo. Když se ji jednoho parného večera snažil zchladit vlhkými ručníky, napadlo ho, že se od něj možná očekává víc než modlitby a upřímnost. Dalšího dne přivezl z dobytčího trhu ve městě na korbě svého pick-upu jehně. Mělo pochroumanou nohu a stálo jenom pět dolarů. Arvin seskočil z verandy a běžel k autu. „Můžu mu dát jméno?“ ptal se, když otec zastavil před stodolou.
„Prokrista, tohle není žádnej zatracenej mazlíček,“ zakřičel Willard. „Vrať se do domu k matce.“ Zacouval do stodoly, vystoupil, spěšně zvířeti svázal zadní nohy provazem a pomocí kladky zavěšené na jednom z trámů pod seníkem jehně vytáhl do vzduchu. Potom poodjel s pick-upem o několik stop dopředu. Stáhl vyděšené zvíře níž, aby mělo čumák jen kousek nad zemí. Řeznickým nožem mu podřízl hrdlo a nechal krev vytékat do dvacetilitrového vědra. Posadil se na balík slámy a čekal, až přestane krev z rány kapat. Pak odnesl vědro k modlitebnímu kmeni a opatrně ho polil obětní krví. Večer, když šel Arvin spát, odvlekl mrtvé jehně na okraj pole a shodil ho z útesu.
Po pár dnech začal Willard sbírat sražená zvířata u cesty: psy, kočky, mývaly, vačice, sviště a srnky. Mršiny, které už byly příliš ztuhlé, aby z nich dostal krev, věšel na kříže a větve okolo modlitebního kmene. V horku a vlhku rychle hnily. Když s Arvinem klečeli u kmene a žádali Spasitelovo slitování, zápach je dusil a nutil ke zvracení. Z křížů a větví odpadávali červi jako kroutící se kapky bílého tuku. Půda okolo kmene byla nasáklá krví. S každým dnem na místě výrazně přibývalo hmyzu. Oba byli po celém těle pokousaní od komárů a much. Přestože byl srpen, Arvin začal nosit flanelovou košili s dlouhými rukávy, pracovní rukavice a šátek přes obličej. Oba se přestali koupat. Žili jen na lančmítu a sucharech z Maudeina obchodu. Willard získal tvrdý a divoký pohled a syn měl dojem, že jeho zacuchaný plnovous zešedivěl snad přes noc.
„Tak takhle vypadá smrt,“ prohlásil Willard pochmurně jednoho večera, když spolu poklekli u hnijícího, krví nasáklého kmene. „Chceš snad, aby něco takového potkalo tvoji matku?“
„Ne, pane,“ odpověděl hoch.
Willard pěstí udeřil do kmene. „Tak se kurva modli!“
Arvin si stáhl ušmudlaný šátek z obličeje a zhluboka nasál pach hniloby. Od té doby se přestal snažit vyhnout se té špíně, nekonečným modlitbám, rozlité krvi a hnijícím mršinám. Ale jeho matka i přesto dál slábla. Všude okolo nich se vznášel pach smrti, dokonce i v chodbě vedoucí k matčině pokoji. Willard ji začal zamykat a přikázal synovi, aby ji nerušil. „Potřebuje odpočívat,“ vysvětloval.