Nová sbírka Karla Šiktance

„Mně se dnešní pole literatury nejeví jako pustina. Jako mrtvo, jako nic. Dneska se rádo říká, že chybí velká témata, že poezie zaniká… Já na to nevěřím. A zvlášť teď, kdy život dostává takovou trochu placatou podobu běhu, útěku za něčím, zůstává smysl poezie právě v tom pomalém, v té pozornosti k vnitřnímu citovému světu, kterého se vždy dotýkala a který je stále živý.“ Šiktanc v rozhovoru pro časopis Host

I HOŘELO

Jednou v únoru. Kolem poledního.
(Byli jsme v Panské. Ve sklepě Amerlingova
ústavu. Kde bylo při náletu málokdy co
slyšet./
A teď se na vteřiny rozklepala zem.
Sirény. Siluety ruin. Ruse a modře kulmované
kouře. U Emauz. V Nuslích. Na Vinohradech.
Ač kdeco při rozumu.
Únor si bledě hleděl svého.
A já měl večer v šest své první pražské rande.

Šli jsme pěšky.
Nic skoro nejezdilo.
(A to mi hrálo! I to že bydlela někde
daleko, v Hodkovičkách, kde jsem v životě
nebyl.)
Světlomety. Slídové tváře. Kolísala mha
i šero. A všecko dokořán se náhle nějak
pominuté rozjíkalo, roztikalo jako by zotvírané
vnitřnosti všech náramkových hodinek. Jak by
z nich třásli duši.
Bylo mi šestnáct.
Nikde nic. A všeho hora.
(A vzít ji za ruku bylo stokrát přednější
než ta tíseň. A k nepřejití město. A než
těch dvášedesát leteckých pevností z poledne.
I než ty ohně.)
Most Palackého byl Mozartův.

TVRZ

Svítilo se tu laternou
Zažíhalo se loučí
A láska byla za věrnou
Za přítrž
Za lež nádhernou...
troufalou
zoufalou
vším co si naporoučí