Ukázka z úvodu knihy:

Tohle je čarovné místo. Ostatní ho nevidí, ale já ano. Vidím každou tvárnici, všechny chodby a dveře. Vidím dveře, za kterými jsou tajná schodiště; schody, jež vás dovedou do kamenných věží; věže, které vás vezmou k oknům; okna, která se otevírají do prostoru čistého vzduchu. Vidím komnatu, kde se u podlahy plazí zamlžené šlahouny hadiček; je prázdná a čeká, až hlídačův prst stiskne červená tlačítka. Vidím tajná sklepní doupata, kde se ve zrezlých plechovkách ukrývají urny mrtvých a z těch uren se sype popel na zem, až se při potopě rozlije řeka a vypláchn popel ven, kde pohnojí půdu, z níž roste tráva a mává k nebi.
Vidím noční ptáky s jemnými chocholkami, kteří se spouštějí z nebe. Vidím zlaté koně uhánějící hluboko pod zemí, z jejichž hřbetů plyne horko jako roztavený kov. Vidím, kde se schovávají mužíčci se svými maličkými kladivy a jak žvapšibáci tančí do pomalého lupání pece.
Dějí se tu ty nejúžasnější magické věci – nejmagičtější věci, jaké si dovedete představit. Chci vám o nich vyprávět, dokud mám ještě čas, než mi spustí černou oponu a já se naposledy ukloním. SLYŠÍM JE, padlého kněze a ženu. Jejich kroky zní na kamenné podlaze jako tiché šumění deště. Mluvili spolu, tiše a tlumeně, jejich hlasy plynuly jako proud řeky, který se zastavuje před mou celou. Když je slyším mluvit, myslím na déšť a vodu a křišťálově čisté řeky, a když se odmlčí, je to, jako by kaskáda vody přepadla do hlubin. Jsou na sebe tak naladění, že nepotřebují mluvit v celých větách.
„Kam teď?“ ptá se on.
„Dovnitř,“ řekne ona.
„Těžký.“
„Nejsou snad všichni?“ Zase slyším déšť v jejím hlase. Žena o něj ještě nepřišla – o zvuk svobody. Když se směje, slyšíte vítr v korunách stromů a pleskání kapek na chodník. Cítíte,
jak vás déšť hladí po tváři a jak zní smích pod širým nebem, všechno to, co my v tomhle podzemí cítit nemůžeme.
Padlý kněz to v jejím hlase také slyší. Proto se jí bojí. Kam ta svoboda může vést? K ničemu dobrému, odpovídá jeho bušící srdce.
„Který?“ ptá se.
Žena je jedna z mála těch, kteří nám říkají jménem. Vysloví jméno nového klienta. Padá z jejích úst jako drahokam. Nemá tušení, jak vzácně to zní.
„York.“ Muž v cele vedle mě.
Další muž v chodbě tvrdí, že ho matka pojmenovala po otrokovi, jenž cestoval s Lewisem a Clarkem, nebo po jeho královském anglickém otci z nějakého pohádkového města za mořem
– taková velká lež vám projde jedině ve vězení. York ví, že pravda tady nic neznamená. Tady uvnitř se lži, jež vykládáte, stanou člověkem, jímž se stanete vy. Venku slunce a realita
zmenšují lidi na jejich původní velikost. Tady lidé vyrůstají ve své stíny. Tisknu tvář na drolící se zeď. Měkké kameny vstřebávají jejich hlasy, ale naučil jsem se, jak poslouchat. Sbírám slova z lišejníku a kamene. Varuje ji, že tenhle případ bude těžší než obvykle.
„Je připravený,“ slyším ho říkat.
„Brzo?“ ptá se ženský hlas.
Slyším v něm prosebný tón. Jak to, že on ho nevnímá? Ale je to tak. Má z ní strach a to ho zcela zaměstnává. Padlý kněz neslyší chvění ve svém hlase, když s tou ženou mluví. Neslyší touhu. Necítí úžasnou divokost světa. Přestože žije na tomto čarovném místě, nevidí ženinu magii; nevidí kouzlo tady ani nikde jinde.
Když mě odvedli do podzemí, bylo to jako ocitnout se ve svatyni. Pro kněze to bylo horší než vyhnanství. Přišel sem nedávno, sklíčený a s vysychajícími vráskami kolem očí. Zářivky svítí
na jeho řídnoucí vlasy. Tohle místo vás zmrazí. Pak vás jednoho dne rozehřejí, vezmou
vás dozadu a je po vás. „Uvidíme se,“ říká kněz.
Odkláním hlavu od zdi.

ŽENA PROCHÁZÍ kolem mé cely. Přelezu si podél zdi k mřížím, opatrně, aby mě nezahlédla. Kdyby se otočila, skočím na pryčnu a schovám se pod dekou. Ona však jde dál. Připlížím se ještě blíž k mřížím a dívám se, jak kráčí. Zachytím cíp halenky na úzkých zádech, zadní stranu podpatku. Jsem už v té hře zkušený, takže si někdy všimnu i něčeho víc: pramenu
lesklých černých vlasů, záblesku mušle ucha. Pečlivě naslouchám, jak její kroky postupují chodbou. Vychutnávám si každé drobné, tlumené klapnutí a schovávám si ho
na potom.
Padlý kněz je tu také, na druhé straně mé cely, a také se dívá, jak žena odchází. Pomalu se otočí a jde opačným směrem. Jeho kroky jsou jako z olova. Jeden vězeň na něj zavolá – musí to být Striker, ten proti mně – a kněz váhavě přistoupí k mřížím, slova útěchy připravená na rtech. Pod košilí se ještě potí z toho, jak mluvil se ženou. Pot mu stéká po lýtku a odkapává z holého kotníku na porézní kámen pod jeho mokasíny. Vsakuje se dolů do podzemních jeskyní, kde cválají zlatí koně, které nikdo nevidí.

ŽENA SE na kněze neohlédne. Kráčí pryč, se vzpřímenými zády. Pomyslí na něj a hned myšlenky odežene. Potřebuje čistou mysl pro setkání s novým klientem. Muži tiše sledují, jak je míjí. Nikdo za ní nehvízdne. Na vzdáleném konci chodby stoupá z šera úzké prastaré schodiště. Jsme pohřbení ve sklepení, hluboko pod celami nahoře. Tenhle blok nikdy neviděl sluneční světlo a žárovky na schodištích jsou staré a blikavé. Těsná sklepní schodiště jsou temná, děsivá místa, jimž se moudrý člověk vyhne. Žena se zhluboka nadechne a vyrazí
nahoru. Vždycky měla klaustrofobii. Trvalo jí několik let, než si zvykla na tuhle věznici s hlučně bouchajícími bránami a rachotícími kovovými zámky, jež v ní probouzely hluboko zasuté vzpomínky na to, jaké to je, být v pasti. Překonala svůj strach, stejně jako překonávala všechno ostatní – prostě předstírala, že neexistuje.
Schodiště v našem vězení ji však přesto děsí. Jednou se podívala na stěnu nad sebou a v prasklině v kameni spatřila utržený prst. Ví, jaké zločiny se dějí na našem čarovném místě: brutální hrůzy, o nichž vnější svět nemá ponětí, loupeže, znásilnění a vraždy. Ví, že se to neděje jen mezi vězni, ale stává se to i strážným a lidem jako ona.

Schody jsou tak staré, že mají uprostřed vyšlapané prohlubně. Kámen je porézní a absorbuje krev. Je to pravda, po starých událostech tu zůstaly růžové skvrny. Vsákly se do okrajů starých kamenů, myslí si žena. Dojde nahoru a úlevně vydechne. Dveře vedou do tiché chodby. Teď už je aspoň v přízemí. Zahne do další úzké chodby a vystoupá po dalším krátkém, strmém schodišti. Tady, na vrchu staré alkovny, je konečně místnost, které se říká
dozorcovská knihovna.
Je to velká otevřená místnost lemovaná regály plnými tlustých starých knih v kůži. To jsou knihy mrtvých z dob, než se objevily počítače. Dozorci někdy vytahují spisy pro návštěvníky a ukazují jim archaická jména zapsaná starodávným rukopisem. V jedné z těch knih je můj prastrýc, i když bych to nikdy nahlas nepřiznal. Elbert James Knowles, jak říká vybledlé písmo, a datum jeho smrti. Předpokládám, že mé vlastní jméno bude zapsáno neviditelným
inkoustem, vetkáno do tajných chodbiček ve zdech, kterými šplhají mužíčci s kladívky. O počítačích mluvit nemůžu. Nikdy jsem žádný neviděl. Uprostřed dozorcovské knihovny stojí starý poškrábaný stůl. Na příliš malé židli trůní zasmušilý strážný. Je tlustý a nesedí se
mu pohodlně. Má přestávku na jídlo. Obědvá z erárního modrého boxu na jídlo, jaký používají všichni dozorci, s rozkládacím víkem a přihrádkami, jež lze snadno odklopit a podívat se,
jestli se uvnitř něco nepašuje. Tu a tam přivedou psa cvičeného na drogy, aby boxy očichal, ale ve skutečnosti neexistuje způsob, jak kontrabandy zastavit, aspoň ne v tomhle vězení, kde je velké pokušení, hodně stresu a korupce na každém rohu. Když může bachař prodat krabičku kuřiva za sto dolarů, věřte, že pokušení tu vážně je.
........