Tuto útlou knihu můžeme prvoplánově vnímat jako meditace o horolezectví, pokud jsme ale důvěrněji obeznámeni s osobností autora, můžeme text chápat i jako, řekněme, autobiografické črty, pokus o uchopení osobního životního příběhu.

Novináři občas častují úspěšné horolezce titulky, že se jim zdařilo pokořit horu, nebo pokořit nějakou obzvláště obtížnou cestu. Nic není méně pravda než toto. Tím, jediným, se kterým horolezec soupeří, je on sám, jeho vlastní strach. Hora nikdy není soupeřem a Frankl to ví velmi dobře, horolezec nepřekonává stěnu, nýbrž sebe sama.

Exupéry v Citadele opakovaně mluví o „milovaném nepříteli“, o tom, který mě přinutí napnout síly až do krajnosti, o překážkách, na kterých rostu, o nepříteli, který mě buduje, a který jak sochař z bloku mramoru vytesává rysy mé povahy, mé tváře, mé duše. Totéž, zdá se mi, platí o horách. Hory ve velmi konkrétním smyslu osekávají z povahy člověka vše nepotřebné, vše sobecké a zbytečné a ponechávají jen podstatné, hory jak sochař tesají duši a povahu lezce. To, že toto osekávání je obvykle velmi bolestivé, není třeba dodávat. Jen mystici a horolezci ví, že nejintenzívnější bolesti a nejintenzivnější štěstí mohou být v duši přítomny zároveň v jediném okamžiku.

Jestli se nějak něčím člověk nejviditelněji liší od ostatních organismů, pak je to, myslím, právě horolezectví. Jen člověk má touhu překonávat sám sebe, posouvat limity možností, a pokud lidští soupeři zůstávají kdesi vzadu, touží soupeřit sám se sebou, posouvat sám sebe dál, a alespoň o centimetr nebo o milimetr navýšit limity vlastních možností. Na překážkách člověk roste, a slovy Jonathana Sackse,  dějiny nás jako jednotlivce nebo i jako národy nebudou hodnotit podle toho, kolik máme bohatství, nýbrž podle toho, jak se chováme ke svým nejchudším, nikoli podle toho, kolik dáváme zdravým nýbrž podle vztahu k nemocných, ne kolik jsme toho snědli a vypili, nýbrž kolik strázní a překážek jsme zdolali a jak jsme na nich vyrostli.

Viktor Emanuel Frankl má své vlastní, velmi specifické zkušenosti s přežitím, na jednom z nejhorších míst, které Evropa dvacátého století vytvořila, zkušenosti z Auschwitz. Tyto zkušenosti formovaly jeden z největších intelektuálních přínosů Viktora Frankla světu, kterým je jeho logoterapie, doslova léčba smyslem, kterou je možno definovat jako touhu po smyslu jako základní lidské potřebě. Svou vlastní intelektuální cestu začal Frankl rozchodem s Freudem a později s Adlerem, a je mu připisován výrok, že se přestal učit od svých učitelů a začal se učit od svých pacientů. Frankl si všiml, že jeho pacienti vydrží i nejtěžší zkoušky, pokud mají důvod žít, pro někoho nebo pro něco. Toto bude následně připomínat i v rámci terapie – je zde ještě nějaký úkol, který můžete dokončit jen Vy, ještě sdělit poselství vnukům, dokončit knihu či práci, která ještě není hotova, úkol, který když nedokončíte, nebude dokončen nikdy. Tyto myšlenky má Frankl vyzkoušené a kryté vlastním životem.

Je známou biologickou pravdou, že náš druh dokázal v průběhu své evoluce vzdorovat nejrozmanitějším překážkám, hladu, zimě, úzkostem z nebezpečných zvířat i z nebezpečných lidí, je zde ale přesto jedna věc, které jako druh dlouhodobě vzdorovat neumíme: tou věcí je paradoxně blahobyt. Na půdorysu civilizace, která je schopna svým členům zajistit všechny myslitelné vymoženosti, od aut po supermarkety, vzniká snad až protestní vlna, kdy sami sebe nalézáme v horách, kde znovu, snad jako za starých časů, vzdorujeme nepřízni počasí a snažíme se na kolmých stěnách přemoci sami sebe.

Franklovu zálibu v horolezectví tak můžeme obloukem vnímat jako podobenství jeho vlastního života. V životě, podobně jako na skále, existuje cíl, který má smysl zdolat, i zde po nás okolnosti žádají víc, než se zdá být v našich silách, i zde ale po překonání všech strastí čeká poslední krok a pohled z vrcholu na hřebeny hor, pohled pro který stojí zato říct životu ano.

Marek Vácha