První kapitola

Hal a já

            „Dave, přestaň. Přestaň, prosím! Prosím, přestaň!“ Tak nějak naléhavě prosí superpočítač HAL nesmiřitelného kosmonauta Dava Bowmana ve známé a zvláštně dojemné závěrečné scéně filmu Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná odysea. Bowman, který se kvůli poruše přístroje téměř ocitnul ve spárech vesmírné smrti, teď klidně a chladnokrevně odpojuje paměťový obvod řídící jeho umělou inteligenci. „Dave, můj mozek slábne,“ marně říká HAL. „Cítím to. Cítím to.“

            Cítím to podobně. V posledních několika letech jsem měl nepříjemný pocit, že se mi někdo nebo něco rýpe v mozku, přepojuje nervové spoje, přeprogramovává paměť. Pokud je mi známo, tak můj mozek neslábne, ale mění se. Už nepřemýšlím tak, jak jsem dřív přemýšlel. Hmatatelně to cítím, když čtu. Zdálo se mi jednoduché ponořit se do knihy nebo dlouhého článku. Vyprávění nebo výměna názorů dokázaly polapit moji mysl tak, že jsem strávil hodiny přemýšlením nad dlouhými pasážemi. Už se to neděje. Po přečtení jedné či dvou stran se moje koncentrace vytrácí. Znervózním, ztratím nit a začnu hledat jinou činnost. Cítím, jak se vždy vědomě snažím obrátit pozornost zpět k textu.

Hluboké ponoření se do knihy, které přicházelo zcela spontánně, se změnilo v úsilí.

            Myslím, že vím, co se děje. Už víc než desetiletí trávím svůj čas on-line, hledám, surfuju a někdy i přispívám do velké internetové databáze. Pro spisovatele, jako jsem já, je internet darem z nebes. Výzkum, který kdysi vyžadoval trávit celé dny přehrabováním štosů publikací a tiskovin v knihovnách, je dnes hotový za pár minut. Vyhledávač Google, několik kliků na hypertextové odkazy, a mám to, co jsem hledal: základní fakta s výstižným zněním. Nespočítal bych, kolik hodin nebo litrů nafty mi internet ušetřil. Plně využívám internetové bankovnictví a hodně nakupuju v eShopech. On-line platím účty, plánuju si schůzky, rezervuju letenky a hotely, on-line jsem si obnovil řidičský průkaz, přes internet posílám pozvánky i pohlednice. A i když nepracuju, tak se s vysokou pravděpodobností prodírám změtí informací – čtu a píšu e-maily, pročítám nadpisy a příspěvky do blogů, prohlížím si aktualizace na Facebooku, sleduju videokanály, stahuju hudbu, anebo jen tak klikám z jednoho linku na druhý.

            Internet se pro mě stal univerzálním médiem, kanálem, kterým mi téměř všechny informace proudí do očí a uší a odtud rovnou do mozku. Existuje celá řada výhod, proč mít okamžitý přístup k tak neuvěřitelně objemnému a snadno dostupnému množství dat, a ty již byly široce popsány a náležitě opěvovány. Heather Pringleová, spisovatelka, která přispívá do časopisu Archeology, říká: „Google je pro lidstvo úžasně přínosný, shromažďuje a soustředí informace a myšlenky, které dřív byly po světě tak roztroušené, že sotva mohly být někomu prospěšné.” K časopisu Wired´s Cliva Thompsona poznamenává: „Dokonalá digitální paměť může být pro lidské myšlení obrovsky přínosná.“

            Přínosná skutečně je. Ale něco stojí. Jak McLuhan naznačil, média nejsou jen informačními kanály. Suplují myšlenky, ale i formují proces myšlení. A to, co mi internet zřejmě dělá, je ukrajování schopnosti soustředit se a rozjímat. Ať už jsem on-line, nebo ne, můj mozek očekává, že bude dostávat informace tak, jak je přiděluje internet: v rychle se pohybujícím proudu částic. Kdysi jsem byl potápěčem v moři slov. Teď svištím po hladině jako borec na vodním skútru.

Možná nejsem normální, možná jsem mimo. Ale nevypadá to tak. Když se svěřím přátelům se svými problémy se čtením, mnozí mi potvrdí, že je trápí podobné neduhy. Čím víc internet používají, tím těžší pro ně je prokousat se dlouhými texty. Někteří se obávají, že se stávají chronicky roztržitými. I někteří blogeři, které sleduju, u sebe pozorují tento jev. Scott Karp, který kdysi pracoval pro jeden časopis a nyní píše blog o on-line médiích, přiznává, že úplně přestal číst knihy. „ Na vysoké jsem studoval literaturu a byl jsem nenasytným čtenářem,“ píše. „Co se stalo?“ Nad odpovědí váhá: „Možná, že důvodem, proč čtu výhradně na webu, není změna způsobu čtení, tzn. že jen vyhledávám potřebné informace, možná, že se změnil způsob, jak PŘEMÝŠLÍM.“

I Bruce Friedman, autor blogů o využití počítačů v medicíně, popsal, jak mu internet mění mentální návyky. „Téměř úplně jsem ztratil schopnost číst a vstřebávat delší texty v elektronické či tištěné podobě,“ říká. Friedman, patolog a učitel na lékařské fakultě Michiganské univerzity, se mi svěřil do telefonu. Řekl, že jeho způsob myšlení nabral rytmus staccato, tedy, že odráží rychlost, s jakou prolétne krátké texty z mnoha internetových zdrojů. „Nemůžu už číst Vojnu a mír,“ přiznal. „Ztratil jsem tu schopnost. Dokonce i příspěvek do blogu, který je delší než tři čtyři odstavce, těžko vstřebávám. Jen ho přelétnu očima.“

Philip Davis, doktorand studia komunikace na Cornellu a přispěvatel do blogu Society for Scholarly Publishing (Společnosti pro vydávání vědeckých publikací), si vybavuje 90. léta minulého století, kdy kamarádce ukazoval, jak s internetovým prohlížečem pracovat. Říká, že byl ohromený a dokonce i podrážděný, když se žena zastavila, aby si přečetla text, na který narazila. „Ty nebudeš číst webové stránky, budeš jen klikat na hypertextové odkazy,“ vynadal jí. A teď Davis píše: „Hodně čtu – teda vypadá to, že hodně čtu, ale není to tak. Jen zběžně texty prohlédnu. Letmo projedu stránku. Na dlouhé, vleklé diskuse zamýšlející se nad jemnými nuancemi nemám trpělivost, přestože sám kritizuji druhé, že vidí svět příliš jednoduše.“

Karp, Friedman a Davis — vzdělaní muži, zapálení pro tvůrčí psaní, nejsou k poklesu schopnosti číst a soustředit lhostejní. Přesto všechno říkají, že výhody internetu, tedy rychlý přístup ke kvantu informací, účinné nástroje pro jejich vyhledání a třídění, snadná cesta ke sdílení názorů v malé skupině, která se o téma zajímá, převažují nad ztrátou schopnosti se klidně posadit a otáčet stránky knihy nebo časopisu. V jednom e-mailu mi Friedman napsal, že „nikdy nebyl tak kreativní“, jako je poslední dobou, a vděčí za to „svému blogu a možnosti vyhodnocovat/ letmo listovat tunami informací na webu“. Karp dospěl k názoru, že číst spoustu krátkých, prolinkovaných a útržkovitých informací je efektivnější způsob, jak si rozšířit obzory, než se prokousávat 250stránkovou knihou. Ale dodává, že „převahu tohoto spletitého myšlenkového procesu ještě neumíme rozeznat, protože ji poměřuje s naším starým lineárním procesem myšlení“. Davis přemítá: „Internet ze mě udělal méně trpělivého čtenáře, ale na druhou stranu jsem mnohem bystřejší. Přístup k dokumentům, artefaktům a k lidem s sebou přináší víc faktorů, které ovlivňují mé myšlení, tedy i psaní.“ Všichni tři jsou si vědomi toho, že museli obětovat něco důležitého, ale už by to zpátky nevrátili.