Na okraj Váchalových Pamětí pro Josefa Portmana  
(ukázka)
 

„Neboť umělec prý lépe ožije
jenom z vlastní autobiografie,
jeho život líp se osvětlí
po čase, když ve hrobě už tlí.“

                       Josef Vácha

Portmana pojil s Váchalem úzký vztah. K tomuto tématu bylo již napsáno více samostatných textůa věnují se mu rovněž biografické knihy věnované Váchalovi, proto připomenu pouze základní údaje.

Poprvé se Portman s Váchalovým dílem setkal v roce 1913. Okouzlilo ho natolik, že o devět let staršího umělce písemně oslovil. Poté se mezi nimi rozvinula dlouholetá korespondence. Osobně se prvně setkali až na jaře roku 1919, kdy Portman navštívil Váchala v jeho ateliéru v Kladské ulici na pražských Vinohradech. Kromě výtvarného umění měli ještě řadu společných zájmů. „Vedle lásky ke zvířatům (...) spojoval oba zájem o okultní vědy, mystiku, východní filosofii i theosofii. (...) Ve všech zmíněných oblastech byl vůdčí osobností Váchal, který Portmanovi radil při výběru vhodné literatury či mu zasílal poučky týkající se jógy. Portman zase na oplátku Váchalovi sháněl dobrodružné rytířské a krvavé romány, a v době nedostatku kuřiva dokonce opatřoval doutníky a tabák, který v největší krizi pro Váchala na své zahrádce pěstoval.“

Portman si přál vlastnit všechna Váchalova díla, ale na to jeho úřednický plat nestačil, a tak žádal Váchala o poshovění a možnost postupného splácení. Jejich vzájemná korespondence je svědectvím o Portmanově hlubokém sběratelském i osobním zájmu o osobnost a dílo Josefa Váchala a dokumentuje průběh vztahu pohybujícího se mezi přátelským dialogem a různými spory, vyvolanými často tím, že Portman nedokázal ani splátkami zaplatit všechna díla, která si přál od Mistra získat.

Za nejintenzivnější období jejich vzájemného vztahu a vzájemných inspirací lze považovat období zhruba do roku 1924. Cílem Josefa Portmana bylo vybudovat Mistrovi v Litomyšli muzeum, tzv. „Váchaleum“. Získal Váchala pro myšlenku vymalovat stěny jeho domu,k čemuž došlo během Váchalových návštěv Litomyšle v letech 1920–1924. Pro interiér domu také vyřezal a namaloval také oltář a nábytek.

V roce 1924 vydal Váchal svůj pověstný Krvavý román,do jehož postav zapracoval řadu svých přátel, mezi nimi i Portmana (hrabě Portmon). Portmana se to dotklo a výtisk Krvavého románu si na rozdíl od jiných Váchalových prací nekoupil. To se zase dotklo Váchala, a tak se mezi nimi začalo prohlubovat vzájemné nedorozumění, které explodovalo v roce 1927, když Portman použil bez Váchalova svolení jeho štočky pro svůj tisk knihy Mechtilda Magdeburská. Když Váchal s Jaroslavem Polívkou a Annou Mackovou navštívili v roce 1928, aby se Polívka mohl seznámit s výmalbou Portmanova domku, ani nepočkali, až se Portman vrátí z úřadu.

Naposledy se Váchal a Portman setkali v roce 1951, kdy Portman navštívil Váchala ve Studeňanech u Jičína. Portman k tomu ve svých pamětech napsal: „Spolu jsme se viděli až 22. července 1951, a to naposled!“ Váchal se dle korespondence na návštěvu Portmana těšil: „Moc práce jsem nadělal za uplynulý skorem už půlrok! Alespoň to uvidíte při Vaší návštěvě, na kterou se velmi těším, neb beztak to bude naposled, co starýho Habsburka v současné reinkarnaci uvidím a spolu se rozloučíme pro tento život dadouc sbírky naše a činost uplynulých desítek let k uložení do míst odlehlých, aby přítomnost svým zjevem nepobuřovaly.“

Portman se i nadále zajímal o Váchala a zjišťoval si informace o něm například prostřednictvím korespondence s dalšími přáteli. Bývá připomínáno i svědectví Portmanovy ženy Marty o tom, že Portman si krátce před smrtí přál usmířit se s Váchalem:„Poněvadž celé tři týdny v nemocnici o Vás neustále mluvil, rozhodla jsem se Vám napsati. Neznám rozpory, které mezi Vámi byly, ale v blouznění neustále s Vámi mluvil a přál si smír. Natahoval několikrát k Vám naproti ruku na usmířenou... a přál si, abyste se sblížili. Prosím Vás tedy, abyste po tomto mém sdělení vzpomínal na manžela v dobrém.“Josef Portman zemřel 6. ledna 1968 a předešel tak Josefa Váchala o pouhých šestnáct měsíců.

                                                           *          *          *         

Paměti pro Josefa Portmana napsal Josef Váchal v letech 1919 a 1920. V originálním rukopise však nesou autorovo jednoduché a lakonické označení: Paměti a Paměti II, ale vzhledem k tomu, že byly Váchalem napsány na výzvu Josefa Portmana, vžil se pro ně název Paměti pro Josefa Portmana. Poprvé tento název použila ve své knize O Josefu Váchalovi v roce 1990 Marie Bajerová, a to hned na několika místech své knihy,především v pasážích věnovaných Váchalovu dětství a mládí, pro jejichž poznání jsou právě Paměti pro Josefa Portmana jedinečné.

Psaní vzpomínek nebylo Váchalovi cizí, sám velice rád četl různé memoáry a byl si vědom jejich významu pro pozdější bádání o autorovi a jeho díle. Paměti pro Josefa Portmana patří do trojice Váchalových memoárových textů. Byly z nich napsány jako první (autorovi bylo v roce 1919 třicet pět let), jsou nejosobnější, nejkratší a jako jediné dosud nebyly vydány. Druhou memoárovou knihou jsou Váchalovy „válečné vzpomínky“ nazvané Malíř na frontě a vydané v roce 1929, a třetím titulem jsou Paměti Josefa Váchal- dřevorytce, jež zachycují jeho dětství, mládí a následující roky do odchodu na frontu v roce 1916. Tyto paměti napsal Váchal během několika měsíců v letech 1934–1935 ve svých padesáti letech. Knižně vyšly až čtvrt století po jeho smrti v roce 1995

Velkým a dosud nezodpovězeným otazníkem zůstává, zda Váchal pokračoval v psaní dalších vzpomínek po roce 1935, jak naznačuje jeho dopis příteli Karlu Němcovi z 5. 6. 1940: „Jo, jo, milej příteli! Naposledy u Bobše Svobody r. 1938, kdy jsem mu předčítal nějaké archy z mých napsaných už pamětí (1700 stran zatím!) a vzpomínali na ty křivdy...“.Rozsah Váchalova dochovaného rukopisu „dřevorytcových pamětí“ je zhruba tři sta stran. Podrobnější komentář této otázky obsahuje doslov k Pamětem Josefa Váchala-dřevorytce z roku 1995 K výčtu Váchalových memoárů je nutno dodat, že řadu biografických informací obsahují i různé jeho další texty a rukopisné romány.

            Vraťme se nyní k vzniku a okolnostem vzniku Pamětí pro Josefa Portmana. Jak bylo výše uvedeno, Portman v roce 1919 vyzýval Váchala k napsání vzpomínek. Určitě k tomu přispělo i jejich první osobní setkání na jaře roku 1919, které je sblížilo. Když Portman pojal určitý úmysl, v tomto případě sepsání Mistrových vzpomínek, šel za ním důsledně. Svědčí o tom i vzájemná korespondence obou protagonistů: „Pak p. Váchale – budete psáti svůj životopis – pište prosím Vás ve volných chvílích po částech – pište svoje názory o umění, o literatuře – tak krásně dovedete psáti – škoda, by vše zaniklo – já, pokud budu mít peníze, vždy pro Vás něco seženu – stále toužím aspoň pro Vaše známé – napsati a vydati o Vašem umění – knížku aspoň ... námětu okkultního – a vlastně, vydal bych celé Vaše paměti, pozorování – ani nevíte, jak mě zajímají (není to ovšem takový výkon jako třeba nějakého doktora o novorozenci s dvěma hlavami) Vaše myšlenky, jak mě poutají. A chcete-li mně udělati radost – napište opět kousek Vašeho života – třeba o onom ochranném duchu »Relkovi«, jak píše p. B. M. Beneš.“

Váchal Portmanovi nic nesliboval, ale počátkem prosince téhož roku mu napsal, že nechce být dlužníkem (Portman mu sehnal pěknou karmínovou barvu, čímž umělce velice potěšil) a že mu příště pošle „nějakou zajímavost“.A tak Portman dostal k Vánocům „Ježíška“ v podobě Váchalových Pamětí.

Váchal považoval text za ukončený, proto Paměti neoznačil jako „první díl“. Zřejmě nepočítal s Portmanovou urputností. Ten se nespokojil pouze s tímto textem. Hned v lednu následujícího roku se pokusil vedle žádosti o vyplnění dotazníku týkajícího se Váchalových prací vyjednávat také o pokračování Pamětí: „...když Vám dám pokoj s různým vyzvídáním, prosím Vás, nemohl byste ve volných chvílích, když byste měl náladu, napsati vždy několik stránek dalších svých „Pamětí“, myšlenek, dojmů ze současného života atd. – a zase mi časem poslati – třeba nyní k mému svátku 19. března, bych měl ho radostí jako štědrý den při četbě Vašich „Pamětí“ – taková vnitřní radost byla – pochopení.“

Umělcova odpověď přišla vzápětí: „Milý pane Portmane! ...Co se týče Seznamu, vedu jej o svých pracích a dám Vám jej opsati ... Paměti: není nálady.“ Portman ale nepolevil, a tak je možné se již v červenci, před cestou Váchala do Litomyšle v jeho dopise Portmanovi dočíst: „Milý! ... Ohledně knížky: zbude-li čas, napíši něco.“ A o tři dny později: „Bude rozhodně potřebí, abych Vám osobně a ústně vyvrátil Vaše mínění a přání. Tak hned s »Pamětí« psaním. Psal bych to aspoň týden. Za týden mohu udělat jinou práci v nepoměrně větší ceně. A i tu rád odložím, budu-li míti čas a náladu k psaní vlastních vzpomínek z vojny. K tomu připravuji se studiem a výpisky k »Magii«, jíž na podzim začnu tisknout.

Přesto ale nakonec Portmanovi druhý díl Pamětí napsal a poslal je Portmanovi stejně jako před rokem pod vánoční stromeček. Paměti doplnil ještě o „úryvky z deníku z let 1910–1914, které se týkaly okultních zkušeností a mystických zážitků. Současní badatelé mohou tak být Portmanovi vděčni nejen za to, že přiměl Váchala k napsání dvou dílů těchto Pamětí, ale i za to, že se zachovaly i úryvky deníku z let 1910–1914, který Váchal po sepsání svých Pamětí Josefa Váchala-dřevorytce v roce 1935 spálil spolu s dalšími vytříděnými materiály. Váchal nepřevzal do svých Pamětí dřevorytce všechny údaje, vybral pouze ty, které byly pro něj důležité, o čemž informuje v předmluvě textu: „Rozhodl jsem se dnes, v lednu roku 1935, provést nejdůkladnější a poslední censuru starých záznamů, přepsati a jednotné svésti v jeden pramen staré poznámky, které současně po roztřídění, opsání a srovnání s celkovými ději mého života pálím.

            Zdálo by se, že na tomto místě by mohl komentář k Váchalovým Pamětem pro Portmana skončit, ale není tomu tak. Ač se to zdá neuvěřitelné, Portman se v roce 1948 pokusil Váchala v dopise vyzvat k napsání třetího dílu Pamětí: „Milý pane Váchale, nevím, co mě to napadlo, abych Vám napsal, zda byste mi nechtěl napsati po dlouhé době další část svých »Pamětí« – kde jsou ty krásné doby, kdy jsem na Štědrý den si je od Vás čítal, tu radost jsem měl dvakráte. Rád bych Vám za toto třetí pokračování dal 1.000,- Kčs. Vše mě bude zajímati a nejvíce snad taková retrospektiva na naše styky, upřímné vypsání Vaše, jak jsem se Vám jevil a zda můj styk s Vámi přinesl Vám více dobra či zla

Josef Váchal pochopitelně již žádné pokračování pamětí Portmanovi nenapsal. můžeme být rádi, že máme možnost začíst se alespoň do dvou dílů Váchalova osobitého vzpomínkového textu, který by – nebýt Josefa Portmana – zřejmě nikdy nespatřil světlo světa. Bez Portmana by neexistovalo ani Portmoneum v Litomyšli. A kdyby nebylo opravy Portmonea na počátku devadesátých let minulého století, nevznikla by slavná litomyšlská restaurátorská škola a v tomto výčtu bychom mohli dále pokračovat.

Příběh vztahu Josefa Váchala a Josefa Portmana a jejich vzájemné inspirace a ovlivňování je příběhem setkání dvou mimořádně silných osobností, které se vymyká běžné kategorii vztahu mezi umělcem a jeho sběratelem. Toto setkání je charakterizováno hlubší osobní vrstvou a osudovostí a zanechává za sebou hluboce vyrytou rýhu či spíš brázdu. A může nám být v tom příběhu bližší Váchal a méně sympatický, popřípadě zcela nesympatický Portman, ale těžko to hodnotit, či dokonce soudit. Oba si byli v mnohém velice podobní a snad i blízcí, jako dva magnety, které se k sobě navzájem přitáhnou, ale po určité době se díky své vlastní velké vnitřní síle k sobě opět nastaví polarizačně odpuzujícími plochami.

Příběh Váchala a Portmana není dodnes uzavřen a stále pokračuje, a to nejen v rovině vyšší (transcendentální) či obecné (badatelské hodnocení a kolísání především v pohledu na bibliofila a tiskaře Portmana, a to v celé hodnotící škále), ale například též v rovině regionální. A to je svým způsobem fascinující a inspirující.

Poslední slova tohoto textu si dovoluji přenechat přímo Josefu Váchalovi, který v roce 1926 vložil do Portmanovy knihy výstřižků a záznamů o Mistrovi následující vzkaz: „Ať historie uzná jednou přec, že pro Mistra jste býval nadšenec.

Hana Klínková