Bylo, nebylo…v české básnické zemi před několika lety proběhly líté boje o angažovanou poezii. Pokud bychom věřili sociálním sítím i dobovému literárnímu tisku, vypadalo by válečné pole poezie následovně: na jedné straně stála skupina divokých vousatých, rusých Hunů, kteří se rozhodli dobít Parnas a jeho balustrády a schodiště zapálit, a na straně druhé kultivovaní Římané, kteří se rozhodli svým vybroušeným perem hájit slonovinovou věž řeči a básnického subjektu, dokud je Hunové nepošlou kamsi daleko…třeba za Ural. Jedni, zdálo se, hlásali, že poezie se musí vrhat do bitev každodennosti a účastnit se zápasu s nespravedlivým světem a to s využitím snad každého dostupného prostředku, i kdyby to znamenalo, že verš musí přestat být veršem a poezie poezií, a druzí se bili za to, aby výsostné hájemství poezie zůstalo skryto vysoko ve výšinách, utajené před masou barbarů a přístupné snad jen citlivému uchu zasvěcených.  Omylem jedněch byla necitlivost k jazyku i subjektu. Omylem druhých necitlivost ke světu. Obě strany konfliktu se vzájemně obviňovaly ze zúžení prostoru poezie. A obě ho zužovaly. Naštěstí mnozí básníci, ať již inklinovali v dané chvíli více k té či oné klice, se touto bitevní mechanikou strhnout úplně nedali, a tak začaly pomalu, ale jistě vznikat vynikající básně, napsané přesným jazykem a současně citlivé i ke skutečnosti veskrze společenské, sociální.

A mezitím se začala vynořovat nejmladší básnická generace, která protiklad angažovanosti a lyrismu překročila zcela coby zbytnělý dualismus dob minulých. A mezi těmito mladými básníky jasně září Jan Škrob.

Poezie, kterou má nyní čtenář možnost konečně držet ve svazku nazvaném Pod dlažbou, je plně angažovanou poezií, míníme-li angažovaností hlubokou účast na světě kolem nás, a současně je čirou lyrikou tesanou hrotem básnické přesnosti a citlivosti. Už v dobách oněch bojů o angažovanost jsem kdesi napsal, že nesmíme zapomenout, že existují i dávné obrazy básníka spojeného s komunitou, obrazy šamana a proroka. Jan Škrob tyto obrazy svým básnickým gestem křísí a stává se tak pro nás šamanem-prorokem, který zaklíná realitu a pokouší se skutečnost nejen uchopit či popsat, ale svým/nesvým SLOVEM ji změnit. Proto je v jeho básních „kapitalismus kojot“ a „duše je rudý havran“. 

Ovšem být šamanem-prorokem znamená vrhat se do plamenů celé skutečnosti. Znamená to, že celá naše skutečnost, naše bolesti a zápasy nás stravují a současně extatizují – vyvádějí ven, za hranice našeho já. Aby takový výstup vůbec nastal, aby mohl vyšlehnout, musí básník své já cítit a vnímat plně ve vší síle i slabosti lidské existence. Odtud onen někdy až do sebe zakletý tón těchto básní, odtud ona plačtivá alkoholová Moskva jeho duše. Jen tak může povolat své „bratry vlkodlaky a své sestry rusalky“ a s nimi pít realitu až do dna.

Když se to podaří, vše osobní projde výhní: všechny ty jizvy tři tečky / vyhlašuješ intifádu muchláš papíry / šeptáš / ale však ne což já chci / ale co ty… Extáze u Jana Škroba totiž letí na perutích křesťanské víry. Byla by ovšem chyba uzamknout jeho básnické plameny do krabičky s nápisem křesťanská lyrika. Na to je Jan Škrob až příliš básníkem, a na to je jeho víra v Krista až příliš živá, protože „kristus kapitalismus nezaložil“. Když se modlí a zaklíná „svatý bůh / svatý silný / svatý nesmrtelný / mi buší v srdci“, nediktuje mu to víra jako opium tišící utrpení (byť útěchy je každému smrtelníkovi třeba), ale víra jako plamen, protože „bůh přichází / ale nesmíš se / omotávat ostnatým drátem / zavírat se do černé skříňky / vyhýbat se / ohni“.

Škrobovo básnické gesto se zalyká, hrozí, okouzluje, utichá a opět samo sebe rozvášňuje. Gesto, které místy mrazí, a přece nás neustále vrhá do ohně poezie, v níž nejde o nic menšího nežli o život ve všech jeho nížinách i výšinách, v jeho peklech i nebesích. Oheň jeho básní je předáván svrchovaně jasným a přesným výrazem, který všechny pitominy spálil a tak zůstala jen hořící tresť. Oheň této poezie je skutečně do důsledku rozdmýcháván celým životem. V pozadí této tvorby je jednota básníka, sociálního aktivisty a věřícího křesťana, která má u nás sotva obdoby.

Pokládám tuto debutovou sbírku za skutečnou básnickou událost!

Sláva Ježíši Kristu!

Adam Borzič, básník a šéfredaktor obtýdeníku Tvar