Pouť je nezbytná, ostatní zbytné, citoval jsi před lety Milana Erbena a ptal ses na souvislost takového tvrzení s mým životem, vlastním i profesním. Ach, Jaroslave! Jdou s námi mrtví, které neznáme. Nemůžeme je znát, jenže z podstaty života a smrti se nás dotýkají. Láska je poklad. Stačí o něj zakopnout a poznáš Milost.

*

Pouť je nezbytná, ostatní zbytné. Jak to souvisí s mým životem? Neumím odpovědět. Snažím se žít obojí. Slovu pouť lze rozumět několika způsoby. Ve Starém zákoně putovali jednotlivci i celý národ a z povahy prvotních dějin, dávných kultů a mýtů vyplývá, že individuální pouť nebyla nikdy bez významu. Mojžíš se podle Hospodinova příkazu vypravil na horu Sinaj a tam čtyřicet dní nejedl a přepisoval Desatero; Eliáš naopak vstal, pojedl, napil se a čtyřicet dní a nocí šel k Boží hoře Choreb, aby Hospodina nalezl. Dějiny Izraele jsou protkány putováním a příkazy poutí, k nimž vyzývá nebo je předjímá přímo Bůh, ať už chce národ zachránit, nebo potrestat. Žijeme v diaspoře, pořád. Exodus je poutí par exellence a z dějinné zkušenosti diaspory vznikl zvlášť výrazný typ poutníka, věčný Žid. Krchovský má krásnou báseň:

Kam jdeš, ty věčnej žide?
Jdu pěšky domů z Židenic,
za chvíli slunce lidem vyjde
a nikde nikdo, nikde nic.

Ahasver Žid, chlap, co přihlížel před domem průvodu fanfarónů doprovázejících Krista na Golgotu. Jakmile se před ním Kristus jen na chvíli zastavil, vzkřikl na něj, ať tam nestojí a jde dál. Ne že by tam, až na legionáře, nebyli Židé všichni, ale tento Žid je nucen bloudit po světě do soudného dne, protože byl příliš horlivý.

V prvním plánu je báseň jasná. Nad ránem se jde domů, přičemž osamocení a opuštěnost koresponduje se samotou a opuštěností, jejímž vzorem je právě věčný Žid, výklad koketuje s myšlenkou opuštěnosti Bohem. A je tu krásná hříčka, vyznívající v působivý paradox: věčný Žid je Žid bez domova, ale jde domů z Židenic! Tak jako Krchovský přes kopec do Komína. Každopádně v náboženském i dějinném kontextu můžeme číst verše asi tak: za chvíli lidem slunce vyjde / a nikde nikdo, nikde nic. Kristus byl v návaznosti na solární kulty orientu označován za vycházející slunce, východ nového života, světlo národů a světlo naděje v dějinách spásy; dokonalost, zlato, ukazovalo na podobnost jména Christos s výrazem chrysos, zlatý. Kristus naplnil zákon a vytvořil smlouvu, již Židé nepřijali, takže jako by zde, jako často a krutě i při jiných příležitostech, bylo putujícímu Izraeli řečeno, že za chvíli lidem slunce vyjde, ovšem Žid zůstane Židem a nikde nikdo, nikde nic. Pointa pro Krchovského typická nejen ve smyslu významové konverze básně. Ono nic zní zlověstně a týká se především básníka na pozadí mnohokrát patřičně iluminované apokryfní legendy. Co hůř: týká se i mne.

V řecké mytologii mi v souvislosti s poutí připadá zvlášť výmluvný dionýský kult. I v něm je skryta v jednom příběhu dvojí pouť a nejenom pouť, ale též dvojí či spíše dvojjediný počátek nového života. Jméno Dionýsos lze vyložit jako „dvakrát zrozený“. Poprvé se narodil z Diova stehna, kam ho jako plod lásky olympského vládce a princezny Semelé, lidské a tudíž smrtelné bytosti, zašil posel bohů Hermes poté, co jej vyňal z matčina požehnaného lůna. Semelé byla totiž při pohledu na svého milence Dia, jenž jí do té doby zůstával skryt, sežehnuta; do slunce se také nepodíváme, nechceme-li oslepnout, a přesto vše, co vidíme, vidíme díky tomu, že slunce „osvětluje“. Zeus Dionýsa donosil, takže Dionýsos byl počat v těle čisté a krásné smrtelnice, ale zrozen z nejvyššího z bohů. Jenže vzápětí jej na popud žárlivostí nepříčetné Héry Titáni roztrhali na kousky, aby jej zase poskládala a ke skutečnému životu přivedla jeho babička Rheia, Matka Země.

Pak už byl božským dítětem. Platí, že dokonalost plození předznamenává dokonalost navrácenou ve smrti. I dionýský kult je kultem plodivé síly, vášně a božského šílenství vyjevovaného v extatických stavech. Byl stižen šílenstvím a rozséval šílenství, byl nezadržitelný a ve své náruživosti krutý a zároveň nikde nenacházel klid. Mám v oblibě Tizianův obraz Bacchus a Ariadne. Je na něm znázorněno vše z mýtu: leopardi a hadi, bakchantky a satyři, popínající se vinná réva a utržené končetiny rozsápaných zvířat a Ariadne. Usmířily ho dvě věci: kult, kterým jej lidé začali uctívat a jehož viditelným projevem byl Dionýsův chrám v Thébách; pak nešťastná, Theseem opuštěná, ale neobyčejně krásná čili ušlechtilá Ariadne, jež láskou objala jeho vášeň a dala mu děti. Řád přirozeného pronikl v nadpřirozené a přirozené bylo nadpřirozeným posvěceno. Pouť je u konce. Dionýsova anabáze byla cestou na Olymp. Jeho božský původ musel být uznán a jako bůh musel být oslavován a obětinami uctíván, aby skutečně mohl být.

Pouť nebo půst, jedno a totéž. Základní stabilizační faktor života. Být poutníkem, to neznamená jen putovat, ale i bloudit. Bloudění přináší zkušenost strachu a nejistoty, přesto: putovat je snazší nežli se zastavit. Skutečná a trvalá proměna je ta, která je nechtěná, nezasloužená. V podstatě putujeme za tím, co v sobě neseme. Pouť vždycky začne dřív, než na ni člověk pomyslí. Na pouť se chodí s tím, že pokud dojdu k prameni, vrátím se do svého domova, do svého života, prostě tam, odkud jsem vyšel. Na pouť se má ovšem jít tak, jako bych se nikdy vrátit neměl. V tom spočívá její smysl, smysl každé, třeba i na první pohled těžko zbadatelné vnitřní metamorfózy. Toto jsem tenkrát neznal.

Zastavení je memento. Co je to memento? Paměť. Důvod k probuzení. Pouť není ukončena jinak než ve spáse a v ni nelze ani doufat. Jen věřit. I proto chodíme na pouť několikrát a třeba jen pro zastavení na cestě. Je spousta cest, ale pouť je jen jedna.

*

Žádný čas není zcela ztracený, přinejmenším zůstane aspoň pocit ztraceného času. A nic nelze předběhnout, ani uspěchat, ani odložit. I dílo „se stane“, až když přijde jeho čas. Víno, když zraje, také zdánlivě nic nedělá. Umění má blízko ke svatosti, a jako svatost i podstata umění je těžko zbadatelná a těžko vyložitelná, sdělitelná. Ale mohu v něm prostě spočinout a tímto spočinutím, odevzdáním se, vyvážit alespoň některé hříchy ztraceného času. Mnohdy se tak stane, když uvádíme svou mysl do souladu se všemi živly. Nebe a země. Voda a oheň. Napětí. Bouře. Katarze. Vyrovnání času.

Člověka většinou zajímá to, co dosud nepoznal, ale málokdy je ochoten něco obětovat. Thomas Bernhard říká, že se tak stane právě jednou v roce, v den svatého Januária, v lednu, kdy Januárius krvácí. Měsíc leden, január, odvozuje své jméno od antického boha Jana. Zelenka mi pověděl, že Janus je bůh dvou tváří a otevírá brány, nebo rány. Každá rána je branou, jakmile jde do krve.

*

Druhý den jsme za parkem přešli řeku Blanici, která mě svým hučením celou noc ukolébávala. Dostali jsme se k ní Znosimskou branou, a proto jsme nemohli přijít nikam jinam než do Znosimi. Silnice vedla táhlým kopcem. Posnídali jsme u kapličky, na níž visela deska s medailonky padlých za první světové války. Architektura venkovských stavení už dávno nemá vysočinský ráz. Cesta nás vedla stálým stoupáním přes Polánku do Nesperské Lhoty. U hospody jsme uhnuli doleva a mířili k lesu. Bylo po desáté a proti nám se vraceli houbaři s košíky směrem do vsi. Uprostřed lesa na křižovatce jsme odpočinuli na lavičce u lesního rybníka s vodou barvy rašelinového jezírka. Byl plný kaprů, ale zbytky housky, co jsem jim házel, ty potvory nezajímaly, byli přežraní mláta. Z lesa jsme vyšli před obcí Veliš. Nad vsí stál gotický kostelíček, nezjistili jsme, komu je zasvěcen, u vchodu byly ve zdi osazeny dvě kamenné desky, jedna jako vzpomínka na faráře, který tu v druhé polovině minulého století bezmála padesát let sloužil. Musel tu pokřtít a pochovat skoro tři generace. Vydali jsme se menší klidnou starou asfaltkou do ďolíku k osadě Sedlečko, a pak přes vršek přešli do Hrzína a d lesem k Jankovu.

Na rozcestí jsme se vyvalili na mezi pod jabloní proti velkému kamennému kříži. Mez byla nedávno pokosená a zbytky bodláčí a lebedy mě píchaly do zadku. Popolední ticho, cvrčci, skřivan, praskající sláma, vůně. Přes kopec měla podle mapy vést a kdysi asi také vedla cesta do Jankova, ale nechali ji zarůst. Já už jsem byl v pokušení jít kolem toho remízku krajem pole po strništi, aniž bych věděl, co se za kopcem skrývá, když vtom přicházel od Ratměřic chlapík asi mého věku, snad starší, mírně prošedivělý, takový místní androš, do kopce vedl kolo a viděl, jak tam ležíme. Zvedl jsem se, pozdravil, a on povídá: Vy jste poustevník…, tedy poutník? Musel jsem vypadat dost uboze. Jo! Poradil nám cestu přes Ratměřice, což byla podle mapy zacházka, ale věřili jsme mu. Míša prohlásila: Posel Boží!

Až na návrší nad obcí mi došlo, že se tady odehrála jedna z posledních velkých bitev třicetileté války, bitva u Jankova. Rozhodovalo se v ní o setrvání Švédů ve střední Evropě, ale do této chvíle jsem bral Jankov jako jednu z mnoha vesnic kolem. Vzpomněl jsem si na školní studia. Císařští, vedení maršálem Götzem, měli navrch a bitva v kopci pro ně vypadala dobře. Jakmile rozvrátili linie nepřítele, začali rabovat trén, Torstenson konsolidoval oddíly a zvrátil prohru ve vítězství. Dělostřelectvo slavilo v kopci úspěch. Na dvou až třech stech metrech se koule z děl odrážely od země a měly stejný efekt, jako když si dítě hází žabky na rybníku. Švédi si nedali vyrabovat trén a následně rabovali vše ještě dalších pět let, až do konce. Od těch dob se říká „Dopadl jako Kec u Jankova“. Teď už vím, kde to je.

Jakmile jsme stáli nahoře a otočili se, v úžlabině jsme viděli Ratměřice a za nimi Blaník. Pod námi ve směru chůze Jankov. U nově zbudovaného vysokého dřevěného kříže jsme sundali ruksaky. Stál na místě, kde mohl být hromadný hrob švédských vojáků. Každopádně to byla jatka na obou stranách. Netušili jsme, že skutečný památník je ještě o něco dál, dokud jsme nenarazili na cedule naučné stezky. Jsou vyrobeny přesně podle požadavku zadavatele, tudíž neuvěřitelně diletantsky. Do Votic zbývalo šest kilometrů. Pochůzky kolem votického náměstí jsme si s Míšou rozdělili napůl, oba dva jsme byli zhuntovaní. Nocleh jsme nesehnali, tak jsme se setměním zalehli pod kaštanem u kostela, který se posléze ukázal být kaštanem jedlým, což nebylo dobré, jelikož ostny jeho plodů projdou i karimatkou. V hlavách tohoto lůžka stála stará polorozvalená zeď místního pivovaru. Její syrová vlhkost poskytovala příjemné prostředí všeliké havěti, slimáky nevyjímaje. Oba jsme byli tak unavení, že nám to bylo jedno.  Za rozbřesku jsem se probudil s jedním rezatým mackem takřka u huby, vše jsem měl uslintané, několik slizounů jsem totiž ve spacáku rozmašíroval, jak jsem se na těch kaštanech v noci převaloval ze strany na stranu. Jedinou odměnou nám bylo, že před devátou večerní přišel do kostela varhaník a asi hodinu cvičil snad všechny mariánské písně, co jich kancionál má. V neděli bude svátek Nanebevzetí Panny Marie.

*

Základem poezie je hudba. Rytmus srdce si vybírá verbální realizaci myšlenky. Jazyk nese význam. Zvuk nachází smysl. Rytmus, rým a rituál. Proč mladí lidé stále čtou a píší poezii? Proč se kolem Tebe, Jaroslave, nacházejí, proč Ti pomáhají, proč? Chtějí participovat na rituálu. To není mechanismus ani automatismus, je to rituál. Jen někdo na něj přistoupí. Chce to odvahu. Oni jsou stigmatizováni. Stigma není jen znamení, ale i dotek;  vede k vytržení, a tak k sebeuvědomění a sebepotvrzení. Sám jsi mi prapodivným způsobem zprostředkoval osobní zkušenost s dílem brněnského filosofa Josefa Šafaříka. Viděl jsem jej jednou, na sklonku jeho života. Sedm listů Melinovi měl tatínek v knihovně. Mě se dotklo rubato, esej O rubatu čili Vyznání: Ne, není proč zoufat. Vždy ještě lze se vracet k umění, které má ochrannou moc proti rytmickému vakuu strojové utopie. A ještě jsou umělci, o nichž možno říci s Herbertem Jheringem, že mají svobodu, kterou může mít jen umělec, jenž nosí v sobě zákon rytmu jako vykoupení duše. Žádný život není sám. Je tisícero věcí kolem nás, kniha, květináč, kotě, motýl, oblak (…), které nás sympaticky zdraví svým teplým, živým rubatem. Nestačíme se dívat a odpovídat. Dovedou předávat poselství živých živým i přes vyprahlosti mechanického vesmíru. A jsou bytosti nade vše drahé.

Oba víme, že ti, kteří nás osloví, nechtějí jen procházet časem, chtějí být. Umění a poezie to umožňují. Zažije to každý, nebo téměř každý na určité úrovni. Třeba i na té nejmenší. A i kdyby to byla ta nejmenší úroveň, zájem a prvotní rozhodnutí a vjem jsou utvářející, určující; je to vklad, a každý se v budoucnu může rozpomenout a třeba i zjistit, kam se má vrátit. Miguel de Unamuno v knize Tragický pocit života říká: Nejtragičtějším problémem života je, smířiti potřeby myšlení s potřebami srdce a vůle. Na tom ztroskotává každá filozofie, která se pokouší škrtnouti ten věčný a tragický rozpor, základ to našeho bytí. (…) A tento nejvyšší zájem nemůže býti jen rozumový; musí býti citový. Nestačí o svém osudu přemýšleti, je nutno cítiti jej. Každý rok cituji všem těm studentkám Blaise Pascala a jeho Myšlenky: Srdce má své rozumové důvody, jichž rozum nezná!