Svými věrnými hosty a celými jejich kroužky a společnostmi prosluly zvláště pivnice a hostince ve středu města a také v nejstarších předměstích. Tedy tam, kde se příliš neměnilo složení popíjejících, jako tomu bývalo v rozličných šencích, výčepech a krčmách v nově vznikajících dělnických čtvrtích v důsledku častých změn zaměstnání i bydliště tamějších obyvatel – převážně proletářů a námezdních zaměstnanců. Postupem doby však vznikala stabilizovaná pivomilná osazenstva i v hospodách na těchto předměstích, neboť zde žili dělníci a jiní pracovníci továren a závodů již delší dobu, někdy dokonce v druhé, třetí anebo i další generaci.

„Svoje“ zřídlo – hostinec a pivnici, ať už nějakou běžnou, anebo pivovarskou či dokonce plzeňskou, ale třeba jenom pouhou hospodu, putyku, nálevnu nebo jiný podřadný šenk –, takové, které mu nejlépe vyhovovalo, si každý pražský pivomil jistě dokázal vyhledat sám. Šel tam, kde měli dobré pivo a kde se mu nadto ještě také mimořádně líbilo, kde byla pozorná a hbitá obsluha a hlavně zdatný a přičinlivý šenkýř, který to s pivem uměl. Právě v takovém zaslíbeném místě se ctitel pěnivého moku nejčastěji sešel s dobrými lidmi, již tu rovněž sedávali u džbánku či u půllitru a kteří se postupně stali jeho přáteli, neboť byli stejného zrna jako on sám. Někteří pivomilové měli to štěstí, že takový příhodný podnik byl v bezprostřední blízkosti jejich příbytku. Kvůli správnému šenku však byl mnohý ochoten vážit své kroky i trochu dál, než stál ten nejbližší jeho bydlišti.

Aby se to či ono zřídlo pěnivého moku stalo tím vyvoleným, muselo splňovat některé podmínky, jež pivomil na svůj vyvolený štamlokál kladl zcela nekompromisně. Pro zásadového pivomila bylo v prvé řadě důležité, aby byl hostinský podnik zřídlem pokud možno toho nejvýtečnějšího piva. Muselo jít o kvalitní výrobek, v podniku správně ošetřený a načepovaný, bez problémů podávaný hostu, a to za rozumnou cenu. Těchto základních imperativů si byl náruživý a ovšem také důsledný ctitel onoho bájného „božího marastu“, jak pivo vzletně nazývali dávní poetové, zpravidla velmi dobře vědom. Ovšem některý na nich mohl lpět třeba i instinktivně, bez nějakého soustředěného hloubání.

Pro pražského pivomila znamenal štamlokál, mezi jehož kmenové hosty se organicky zařadil, důvěrně známé místo, kde se znal snad každý s každým, a které nehodlal zbůhdarma, tedy jen tak pro nic za nic vyměnit za jiné. Hostinský podnik mu byl v prostředí velkoměsta jakýmsi intimním mikrokosmem, důvěrně známým ostrůvkem uprostřed moře nesčetných neznámých lidí, kteří jej obklopovali. Takový malý uzavřený svět si pivomilní Pražané vytvářeli právě ve své oblíbené krčmě, a když se jim to podařilo, byli na něj také náležitě pyšní a svou hrdost uměli dát okázale najevo. Útulnou a pohostinnou hospodu považovali za svůj druhý domov, jak o ní s láskou mluvili, anebo jí dávali i jiná, neméně něžná označení.

Snad u každého pivomila, pravidelně a často holdujícího oblíbenému nápoji, vždy hrála při výběru stabilního hostince, jenž se mu stal štamlokálem, nemalou úlohu vzdálenost podniku od jeho příbytku. Vždy bylo výhodou, když vyvolená hospoda či pivnice, která tak spolehlivě uspokojovala tužby a přání pijáka piva, byla blízko jeho bydlišti. Právě pro snadnou dostupnost byl leckterý ochoten i poněkud slevit ze svých ostatních nároků na kvalitu zřídla; nesměly však překročit určitou mez. Ale to se každému nepoštěstilo, neboť onou nejpříhodnější krčmou se mu nemusela stát právě ta, co příslovečně nabízela svou stále otevřenou náruč v těsné blízkosti jeho domova, nýbrž patřila k těm odlehlejším. Mohla stát třeba v sousední ulici či nedaleké čtvrti, ne však příliš daleko, aby se do ní musel tvrdě pracující Pražan příliš dlouho a obtížně trmácet.

Někteří pivomilní Pražané mířili za svým potěšením ještě dál. Nelitovali kroků ani sil, ba nešetřili peněz nezbytných pro zakoupení jízdenky v tramvaji či k najmutí drožky, ale ani času, který si taková výprava vyžádala, a vyrazili tam, kde jim pivo chutnalo nejvíc. A když se těmto mimořádně citlivým pivomilům právě tady zalíbilo i přívětivé a vstřícné prostředí a také tu našli své přátele, bylo rozhodnuto. Vydávali se sem co možná nejčastěji, i kdyby to mělo být na druhém konci Prahy, vždycky, když se jim zachtělo a umožnil jim to jejich volný čas, anebo alespoň spolehlivě přicházeli v době, kterou si smluvili se svými spolustolovníky.

Ctitel piva, jenž dokázal podstoupit i takto náročné martyrium v podobě dálkového pochodu za nektarem svých snů, ovšem musel být vůbec schopen takové oběti, vykonávané na vlastním pohodlí. Neboť k ní bylo zapotřebí patřičných fyzických dispozic, křepkosti a vytrvalosti, které vykazovali zejména lidé mladí a zdatní, takoví, kteří nevykonávali ve svém zaměstnání příliš namáhavou práci. Do vzdálenějších hostinců, lákajících výtečným pivem i magickým prostředím, zvláštní atmosférou i jinými požitky, proto směřovali častěji ti, kteří byli živi duševní prací, intelektuálové, příslušníci svobodných povolání, úředníci, umělci anebo studenti pražských vysokých škol, kteří ostatně k jisté intelektuální činnosti rovněž – alespoň čas od času – inklinovali.

Snad každý hostinský podnik vykazoval svůj specifický ráz a mnohdy pak i zvláštní přednosti a kvality. Proto měl Pražan možnost vybrat si takový, jenž mu nejlépe vyhovoval. U některého sice zvítězila právě ona nejkratší vzdálenost, jež ho dělila od šenku, avšak jiní tam zase mířili ze vzdálenějších míst. Setkávala se tu smíšená společnost. A tak měli stálí hosté četných pražských hostinců a pivnic odedávna dvojí místní původ. Ti první do nich přicházeli z nejbližšího okolí, neboť bydleli v bezprostřední blízkosti svého štamlokálu, druzí pak sem vážili kroky z podstatně větší vzdálenosti.

Zvláště od poloviny 19. století v Praze postupem doby zjevně převážily hostince, kde se stálí hosté různého lokálního původu vzájemně mísili; pivu v nich holdovali lidé ze sousedství s těmi ze vzdálenějších končin města.

Z četných svědectví je zřejmé, že navzdory leckdy předlouhému a strastiplnému trmácení do vybraného hostince za tím jedině pravým pivem mnozí absolvovali takovou pouť často a rádi, leckdy s železnou pravidelností. Pro dobré pivo v příjemném hostinci i pro samo jeho popíjení v přívětivé společnosti, do které zde zapadli, anebo naopak v milé anonymitě a incognito byli mnozí z Pražanů ochotni obětovat kus svého pohodlí i vlastního volného času, jen aby si přišli na své. Takových míst byl po celé Praze vždy mimořádně velký počet.

Celá řada hostinců a pivnic s výtečným pivem na čepu se nacházela přímo ve vnitřní Praze, v jejích čtyřech nejstarších městech, kde tato zřídla vynikajícího pěnivého moku byla přímo koncentrována, a to mimořádně silně. Proto už kdysi dávno, nejen před mnoha desetiletími, ale možná i staletími, bývalo zvykem, že z okrajových čtvrtí a předměstí chodili četní pivomilové do podniků ve středu metropole, aby se stali kmenovými hosty právě tam, v některé z vyhlášených pivnic, hostinců či restaurací. Proto se ona nejproslulejší zřídla vyznačovala lokálně smíšeným osazenstvem – ze sousedství i z daleka.

Nešlo však v tomto případě vždy pouze o dostředivý pohyb pivomilů z okrajových čtvrtí do samého středu Prahy. Vzhledem k nemalé rozloze centra metropole, nadto rozděleného značně širokým tokem Vltavy, bylo náročnou výpravou i putování za oblíbeným zřídlem na druhém břehu řeky. Kronikář Otokar Smíchovský, vzpomínající na doby druhé poloviny 19. století, v působivé zkratce – a dokonce i s využitím vždy oblíbených militárií – charakterizoval v roce 1916 pravidelné hosty malostranského hostince U Glaubiců: „Že by někdo z obyvatel Menšího Města pražského – vyjímaje snad šlechty – dosud nepřišel okusit ke Glaubicovům o pražském posvícení březňáka ze smíchovského akciového, nedá se ani mysliti, když i na druhém břehu starosvětská hospůdka ta zapsána jest tak znamenitě, že mnozí ani v mrazu nelitují sem cesty přes most, ani obtížnější cesty zpáteční, zejména táhne-li se kamsi až na Královské Vinohrady. Byla by to jistě veliká armáda, kdybyste přehlíželi nepřehledné zástupy těch, kteří v posledních padesáti letech výhradně sem měřili své kroky, a mezi těmi byli muži znamenití v pestré jinak společnosti: mistři péra, básníci a žurnalisté, malíři slavného jména a výtvarníci všeho druhu, universitní profesoři i lidé sotva umějící se podepsati, nadšení pěvci vedle těch, kteří za každou cenu u piva musí hulákati, bujaří Sokolové i staří pánové, jimž sotva nohy slouží, úředníci, studenti, poddůstojníci, až k těm lokajům z malostranských paláců, krátce: společenská všehochuť…“

Za výtečným pivem přicházeli do útulných hospůdek, ale také do vyhlášených hostinců a noblesních restaurantů ve středu Prahy mnozí třeba až z předměstí nebo i příměstských obcí. Pro posezení u džbánku v kroužku svých přátel a oblíbených spolustolovníků, jimž se poštěstilo bydlet přímo v centru, byl leckterý z těch méně šťastných – žijících a pracujících ve vzdálenějších místech – ochoten podstoupit i značné útrapy, jež byly spojeny zejména s nočním návratem z hospody domů. Pocity jednoho takového pivomilného pendlera – adjunkta Jaroslava Kubišty, zaměstnaného při okresním soudě na předměstí Prahy, odkud to měl dobrou hodinu, chtěl-li se pobavit v kroužku kamarádů z mládí – vylíčil i spisovatel Ignát Herrmann v polovině devadesátých let v jedné ze svých črt: „Domů měl také hodinu, ovšem, a skoro více, neboť v noci po delším sezení u piva nekráčelo se mu tak čile, jako když za večera spěchal do dýchánku. Nu, v létě to ušlo, ale za zimní nepohody bývala mu tato výprava velikou obětí. Ze všeho nejprotivnější byl mu dlouhý, nekonečný most řetězový, se svojí oslizlou, kluzkou podlahou v podzimu, praskající a vrzající za mrazů, s věčným, řezavým větrem, který ze všech stran fičí. A za mostem ten dlouhý, unavující pochod zmrtvělou, temnou, jednotvárnou třídou. Nikde kusa rozmanitosti, věčná, nekonečná nuda.“ Avšak ani takové strašlivé martyrium nedokázalo ani v nejmenším zlomit pivomila z předměstí, otužilého a léty pravidelné docházky spolehlivě zoceleného.

Ale nejen cesta ze vzdáleného předměstí do středu Prahy, motivovaná oroseným džbánkem piva, s sebou přinášela značné oběti, jež musely být vykoupeny vzácnou slastí. Při vskutku značné rozloze samotného centra metropole, která právě ve zlatých časech zdejších štamgastů utěšeně narůstala rychlou výstavbou lidnatých čtvrtí – Královských Vinohradů, Žižkova, Karlína, Libně, Nuslí, Michle, Holešovic, Smíchova a dalších –, se takové putování notně prodlužovalo. Už třeba cesta na druhý břeh Vltavy, pochopitelně přes některý z předlouhých mostů, anebo dokonce s využitím služeb převozníka, mohla být úplným dobrodružstvím, náležitě obdivovaným těmi usedlejšími, či spíše pohodlnějšími pivomily. A ti lenošnější dokonce mohli považovat tyto neochvějné poutníky za hazardéry a avanturisty a sami se pak holedbat vlastní solidností, moudrostí a rozšafností, když ze všech hostinců a hospod vyhledávali jen tu nejbližší svému příbytku. Ještě na samém počátku třicátých let 20. století vyřkl ve svém svérázném průvodci po pražských hostinských zařízeních své doby slavný kabaretiér Josef Waltner obdivná slova na adresu zdejších ctitelů piva: „Představte si, že jsou lidé, kteří dovedou jít třikrát týdně z Karlína na Letnou k Procházkovům na plzeňské.“ Dodejme jen, že to už tehdy bylo nejen dosti daleko, ale také do pořádného kopce.

Vyhlášené pražské pivnice, zejména ty ve středu města, bývaly cílem také četných výprav venkovských pivomilů, kteří byli předem obeznámeni se situací, neboť vyhlášené podniky znali z vyprávění, z průvodců, z krásné literatury, z novin i ze svých vlastních předchozích návštěv Prahy. Výmluvné svědectví o tom podal například Josef Furych ve své vzpomínkové knize Advokátovy zápisky: „Jako lidé jezdí do Říma za papežem, tak mnozí jezdívali do Prahy, aby navštívili určité proslulé pivnice. O tom pak vypravoval dědeček svým synům i vnukům.“

Za pivem výborných kvalit, jehož zdroj sami objevili nebo jim byl doporučen jinými znalci s vytříbenou chutí, se však Pražané žijící ve středu města také vydávali přímo opačným směrem: nelitovali námahy a vyráželi do hostinských zařízení ve vzdálenějších končinách na předměstích či v příměstských letoviscích, neboť i zde sloužila pražskému pivomilnému lidu celá řada výtečných podniků. Do těchto míst však obvykle mířili Pražané ještě i za jiným vyhlášeným potěšením, než bylo výtečné pivo na čepu (které ovšem bylo nezpochybnitelnou podmínkou), totiž za poklidnou, téměř či zcela venkovskou atmosférou, za místními pochoutkami a za dobrými lidmi.

Tyto výspy dobré chmeloviny a bašty ušlechtilé pivní kultury se Pražanům stávaly místy jejich nedělních a svátečních vycházek a výletů, kam nejednou směřovali ve větších skupinkách, nebo sem dokonce organizovali celé korporativní výpravy spolků, jejichž členy byli. Taková putování nebyla žádným tajemstvím, zvláště když důstojně kráčeli – alespoň směrem tam – s rozvinutým praporem v čele. Každý věděl, že hlavním cílem a zážitkem výletu do Kanálské zahrady, do Chuchle, Šárky, Hodkoviček, na Závist nebo do Zátiší, na Hvězdu či do Podhoří a třeba jenom do Stromovky, na Petřín či na Letnou je, když uondaný výletník zapadne do pivnice, o níž bylo známo, že je tam řízné pivo, jímž zaslouženě svlaží své vyprahlé hrdlo.

Právě proto nebyly žádnou výjimkou ani výpravy z centra Prahy do některého předměstského zapadáčku, do vzdáleného periferního šenku, který proslul výtečným pivem i zkušeným a přičinlivým výčepníkem, jenž kvalitní výrobek dokázal také správně natočit a vykouzlit tak nektar, jenž stál za trochu toho trmácení. Ale jak se zdá, takových neúnavných romantiků bylo mezi pražskými ctiteli piva vždycky přece jen méně nežli těch, kteří z domova realisticky zamířili k té nejbližší vhodné hospodě.