I Janine věděla, že Geert není dítě jako ostatní. Abnormálně často si rozbil hlavu nebo zakopával o vlastní nohy, překvapoval ji také jazykovými schopnostmi. V jazyce měl neustále náskok před svými vrstevníky. Janine si všimla, že všechno chápe doslova. Když mu byly čtyři roky, zeptal se jí, proč si kupují smaženou rybu až u knihovny místo u stánku s rybami hned vedle kostela, když je to mnohem dál. „Protože tam místo tresky mají jenom třesky plesky,“ odbyla ho .
Příští sobotu ale rybí stánek u knihovny nebyl. Janine se proto rozhodla, že tentokrát koupí dvě ryby u prodavače vedle kostela.
„Tady přece nemají tresky,“ protestoval Geert, zatímco vedle ní nejistě balancoval na nožičkách. „Dvakrát třesky plesky, prosím.“ Janine ho štípla do paže. Byla zvyklá na Geertovy průpovídky, ale občas ji nějakou poznámkou přece jenom překvapil. Když mu vyprávěla, že spolužák Roderick se přestěhuje do domu jenom o dvě ulice dál, Geert ji opravil. „Nepřestěhuje, ale předomuje.“
Geert měl užší vztah s jazykem než s tělem. V pěti letech už měl třikrát díru v hlavě, sedmkrát spadl z pohovky a čtyřikrát se zranil o stůl, jednou sletěl ze schodů a zlomil si ruku. Levou nohu si zlomil při pádu z jabloně a pravou, když na farmě, kam si děti chodí hladit zvířata, vypadl z houpačky. Janine koupila plakát s kostrou člověka, pověsila ho v obýváku na zeď a každou kost, kterou si Geert zlomil, označila křížkem. Křížků rychle přibývalo a Janine si spočítala, že když to tak bude pokračovat, zlomí si Geert všechny kosti, ještě než mu bude patnáct. Ve snaze vyřešit problém s kostrou nechala Janine Geerta prohlédnout. Jeden psychiatr nakonec Geerta poslal na specializovanou kliniku plnou hraček, knih a pastelek. Geert tam strávil celý den. Janine pak obdržela zprávu, kde stálo, že má Geert sportovat, aby si zlepšil motoriku. Přihlásila ho tedy na fotbal, ale hned při prvním tréninku se srazil hlavou s jiným děckem, takže si zlomil tři řezáky a obličej mu krvácel. Poslala ho na gymnastiku, ale druhou hodinu mu někdo přišlápl prsty u nohou, Geert zpanikařil a vyškubl nohu tak rychle, že si sedřel prst až na kost.

Nakonec se Janine rozhodla přihlásit ho na dětskou jógu. Četla o ní článek a napadlo ji, že by se díky ní mohl posílit vztah Geerta k okolnímu světu. Lekce jógy probíhaly dobře, hlavně proto, že při nich nešlo jenom o tělesné aktivity, ale i o jazyk. Během první lekce se Geert naučil „strom, kořen, stabilita, vylézt, držet se, slézt“. Stál před stěnou s nakresleným stromem a musel ta slova opakovat. Po několika lekcích měl za úkol zavřít oči a přeříkávat
v duchu slovo za slovem. Učitelka jógy Hilda, připomínající kocoura během nedělního odpoledne, mu mezitím šeptala do ucha:
„Ano, chlapče, jde ti to. Jen pokračuj.“
Její přísný hlas způsobil, že by se Geert vyškrábal třeba i do vzduchu. Po dobu tří týdnů s Hildiným hlasem u ucha zdolával jogínský strom, až nastala chvíle, o níž celou tu dobu šlo. Hilda s bezmocným Geertem v patách zamířila ke dvoukřídlým zahradním dveřím s velikou
klikou a otevřela je. „Následuj mě, chlapče,“ vyzvala ho. Šel za ní do zahrady, kde byly sochy, jednohlavý Buddha, dvouhlavý Buddha, tříhlavý Buddha, Buddha s jednou rukou, dvěma rukama, třema rukama. Vsedě, ve stoje a vleže. Řecká sádrová socha čůrala do vody na kašně uprostřed zahrady. Úplně jiný svět. Rostly tam stromy podivných tvarů a zvláštní květiny nezvyklých barev, jaké Geert dosud neviděl. Bylo tam ticho, jako by se město za ostře barevnou zídkou někam ztratilo. Geert stál pod jabloní jako role toaletního papíru, co se vydala na procházku bez deštníku a překvapil ji liják. Přemítal o sochách Buddhy a o množství rukou, jejichž počet nesouhlasil. Cítil se bezradný, podobně jako když si Janine počínala jinak než obvykle.
„Strom, kořen, stabilita, vylézt, držet se, slézt,“ řekla Hilda.
Vyslovovala klidně a zřetelně. Geert slova zopakoval a vryl si je do paměti. Pak na Hildin pokyn zřetelně odříkával slovo za slovem a pokaždé ho rovnou proměnil v akci. Vylezl na strom a vrátil se zase bezpečně zpátky na zem.
„Výborně, chlapče,“ chválila ho Hilda. „Výborně.“ Poplácala ho po ramenou.
Potom odříkala slova ještě jednou, ale „držet se“ vypustila. Byla přesvědčena, že Geertovo tělo už je připraveno pokyn „držet se“ vykonat automaticky. Geert to po ní opakoval, ale když vylezl na strom, chybějící „držet se“ ho zarazilo. Pustil se větví a s žuchnutím dopadl na zem.
O týden později se s ním Janine vrátila z nemocnice a na plakátě zakřížkovala další kosti. Plakát byl plný křížků.
„Už skoro nezbývá místo,“ povzdychla si.
Když Geertovi sundali sádru, koupila Janine další barvy pastelek, aby mohla znovu zakřížkovávat i kosti, které už si jednou zlomil. Napadlo ji, že se svými zkušenostmi ohledně zlomenin lidských kostí, různě vhodných typů sádrových obvazů a doby hojení by se mohla
nechat zaměstnat v nemocnici jako zdravotní sestra, jenomže studovat s dítětem nepřicházelo v úvahu.

Janine byla nucena brát ohled na Geertovy návyky. Všechno muselo probíhat tak, jak byl zvyklý, jinak zmatkoval a panikařil. Když ji to unavilo a potřebovala si odpočinout, koupila mu komiks a Geert pak zapomněl na sebe i okolí, dokud ho nedočetl do poslední stránky.
Ale protože na komiks neměla vždycky peníze, snažila se co nejméně měnit zaběhlý režim. Když mu uklízela pokoj, vracela vždycky všechno pečlivě na místo. I plyšáčky na posteli vyskládala ve stejném pořadí, ponožky srovnala podle barev a boty špičkou k topení. Když
Geerta vyzvedávala ze školy, musela na něho vždycky čekat na tomtéž místě. Když místo zabrala jiná matka a Geert vyšel ven a Janine tam neviděl, rozzlobil se. Stačilo, aby stála o půl metru dál. Proto přicházela dřív než ostatní rodiče a stávalo se, že napřed musela
odhodit stranou psí výkaly, aby si tam mohla stoupnout. Jednoho dne byl celý chodník prázdný, protože bylo ještě brzo, až na přibližně čtyřicetiletou paní. Stála přesně na místě, kde měla Janine čekat na Geerta, a četla si časopis. Janine se k ní zvolna přiblížila, nejistě a rozpačitě, což u ní nebývalo zvykem.
„Mohla byste se prosím posunout?“ zeptala se.
Paní zvedla oči a rozhlédla se kolem sebe. Zjistila, že chodník je z obou stran prázdný, podívala se rozmrzele na Janine a poodešla o půl metru dál. Janine si stoupla na její místo.
„Spokojená?“ zeptala se paní.
Janine se nuceně usmála. „Ano, děkuji vám.“
Žena zavrtěla hlavou a pokračovala ve čtení.
„Docela rušno, nemyslíte?“ pokusila se ji Janine usmířit, ale žena na ni vrhla studený pohled a pak už od časopisu ani nevzhlédla.

Občas se stalo něco, s čím ani Janine nepočítala, jako tenkrát na trhu. Geert si vedle třešní všiml tabulky s nápisem: „1kg 3,50 gld. – 2 kg 6 gld.“. Hluboce se zamyslel a připadalo mu, že právě objevil ten nejlepší způsob, jak vydělat peníze. V dešti se uprostřed spěchu a tlačenice zastavil a propočítával, že čím víc kilo si člověk koupí, tím jsou třešně levnější. Osmý kilogram byl podle Geertovy matematiky zadarmo a za každý další kilogram už by měl dostat peníze. Sto kilogramů by znamenalo zisk 4232 guldenů, jenomže by to přece jenom byl těžký náklad, i když by mu s ním mohla pomoct Janine. Navíc by se tolik třešní nevešlo do lednice. Proto se rozhodl koupit devět kilo, na kterých si sice vydělá jenom čtyři guldeny padesát, ale které alespoň sám unese.
„Devět kilo třešní,“ řekl prodavači za pultem.
Janine si mezitím lámala hlavu, co koupit, a popošla o kousek dál, zatímco Geert čekal na třešně a na peníze. Dokonce ani když už třešně z devíti pytlíků ležely zase zpátky v bednách a vedoucí krámku se zlobil i na Janine, nedokázal Geerta nikdo přesvědčit, že takhle to na trhu nechodí. Geert nevěřil, že se tržní matematika může natolik lišit od matematiky v jeho hlavě, a od toho dne už nechtěl s Janine na trh chodit.

Taky na zážitek z bazénu Janine nikdy nezapomene. Zrovna začala plavat po délce tam a zpátky, když najednou odněkud uslyšela Geertův hlasitý křik. Vyděsila se, co se mu stalo, rychle se vytáhla na okraj bazénu, odhodila plavecké brýle a rozběhla se směrem, odkud se křik ozýval. Do toho spustil alarm a začal houkat na celý areál. Odevšad se sbíhali plavčíci. Když Janine doběhla, spatřila Geerta, jak křičí a hlouček lidí kolem ho zvědavě pozoruje. Voda mu nesahala ani po kolena. Vykřikoval, máchal rukama a nedovolil nikomu se přiblížit. Janine se ho celá bledá zeptala, co se mu stalo.
„Moje plavky mají zničehonic tmavě modrou barvu,“ vzlykal Geert.

přeložila Jitka Růžičková

Rodaan Al Galidi
(*nar. 1971) Rodaan, který si nejdříve říkal Al Galidi (jeho celé jméno zní Rodán al-Chalidi) je spisovatel iráckého původu. Vzhledem k tomu, že jeho rodná země si v době jeho narození nevedla záznamy o porodech, nezná své přesné datum narození. Předtím, než utekl z Iráku, aby se vyhnul vojenské službě, studoval technickou školu. Do Nizozemí dorazil v roce 1998. Jeho žádost o poskytnutí azylu byla zamítnuta, a protože nemohl navštěvovat oficiální kurzy holandského jazyka, naučil se holandsky sám a začal psát. V roce 2007 byl Rodaan mezi lidmi, kteří využili všeobecné amnestie holandského parlamentu žadatelům o azyl z doby před rokem 2001. V Holandsku dodnes žije.