Světlana Allilujevová, jediná dcera Stalina, měla až neuvěřitelný osud. V šestnácti se zamilovala do židovského lékaře, kterého její otec poslal do gulagu. Roku 1963 se vášnivě zamilovala do indického komunisty, a když si po jeho smrti prosadila, že s jeho popelem odjede do Indie, požádala na ambasádě USA o politický azyl. V Americe zbohatla na své slavné knize Dvacet dopisů příteli, o všechno ji ale obrala náboženská sekta. Musela se skrývat nejen v USA, ale i v Eropě. Zemřela roku 2011 ve Wisconsinu.

Moskva, Soči (1963–1966)

1

V nemocniční jídelně si jednou ráno všimla, že k sousednímu stolku posadili jakéhosi cizince. Byl to prošedivělý Ital nebo možná evropský Žid, asi padesátiletý muž, rozhodně starší než ona, ale o tolik živější a veselejší než většina ruských pacientů, včetně jí! Občas si ho potom při obědech a při večeřích po očku prohlížela: zdál se jí atraktivní, ale nebyla schopná pojmenovat, v čem ta přitažlivost byla. A většina žen by s ní souhlasila, že šarm, který se dost dobře nedá popsat, je ten pravý.

Muže ovšem zkoumala hlavně z dlouhé chvíle, protože v nemocnici skoro nic nejedla. Nemohla polykat a stěží mluvila: vzali jí mandle, ta obvykle nicotná operace se zkomplikovala, rekonvalescence se protáhla a strašně ji bolelo v krku. Nemohla jíst, zeštíhlela a jako by se celá její malá postava vytáhla, to byla dobrá stránka pobytu v nemocnici; po dvou dětech lehko přibírala na váze. Horší byly dlouhé hodiny na nemocničním lůžku a na židlích rozestavených po chodbách, po kterých se procházeli nemocní v pruhovaných pyžamech. Jak trestanci, říkala si.

Stranila se zdejších lidí a čas vyplňovala hlavně četbou. Poslední dobou ji zaujaly indické dějiny a literatura. Vzala si s sebou biografii Mahátmy Gándhího, jehož myšlenku a metodu pasivní rezistence obdivovala, dále staroindickou sbírku básní Gítándžalí a povídky Rabíndranátha Thákura. Mnohým kulturním stránkám indického života nerozuměla: jak může někdo tak klidně akceptovat pomyšlení na smrt, ať už vlastní, nebo svých blízkých? Kde se v člověku bere ten klid, se kterým přijímá životní tragédie a nestěžuje si?

V téhle nemocnici pro cizince a ruskou elitu – pro slavné herce a jiné celebrity schválené sovětským režimem, ale především pro vysoké partajní činitele a jejich rodiny – slyšela svého prošedivělého souseda z jídelny mluvit anglicky a francouzsky, rusky však neuměl; a všimla si, že při stolování i v hovoru měl vybrané evropské způsoby. Kdo je to? Jak se dostal právě do nemocnice v Kuzněcově u Moskvy? I když za Chruščova bylo v Rusku víc cizinců, kteří teď směli navazovat vztahy a udržovat kontakt s Rusy.

Jednou po snídani zaslechla, jak s ním jakýsi Holanďan na chodbě mluví německy. Dívala se na oba pány a muž s prošedivělými vlasy to asi ucítil, protože pohlédl jejím směrem, ale jeho oči na ní ani chvíli neulpěly; neviděl ji, jako by byla průhledná. Nedivila se tomu: byla bledá, s obličejem zkřiveným bolestí a postavou znetvořenou nemocničním pyžamem a županem, její dlouhé, přirozeně vlnité, husté rezavé vlasy slepené od dlouhého ležení. Ne, nebylo nač se dívat. Světlana si hrábla do toho vrabčího hnízda na hlavě a zaposlouchala se do německého hovoru: četla a mluvila německy od svých čtyř let – maminka trvala na tom, že musí mít německou vychovatelku. Oba muži se od ní vzdalovali, ale ona ještě zaslechla, jak Holanďan říká svému společníkovi: „U nás není zvykem mít tak úzký rodinný život jako u vás v Indii.“

Užasla, až se zajíkla; tohle totiž nečekala: studuje indickou literaturu, indické dějiny a hinduistickou filozofii a její soused od stolu je Ind.

2

Začala se připravovat. Řekne mu: Prosím vás, povězte mi, co si myslíte o Gándhím? Znáte autora jeho biografie? Už několikrát to málem vyhrkla. Přichystala si otázky v angličtině, ale kdykoli měla příležitost je sousedovi položit, buď jí v tu chvíli připadaly směšné a naivní, nebo k Indovi zrovna přistoupil jeden z místních cizinců a pustil se s ním do hovoru.

Ind měl velké lesklé oči, jakým se v sanskrtské poezii říká „lotosové“ (usmála se při představě dvou lotosů, které vyčnívají z očních důlků), orlí nos (skobu, smála se v duchu dál), jemně opálenou pleť, která tak kontrastovala s mléčnou pokožkou Rusů. Nemaluji si snad zase jakéhosi pohádkového hrdinu? zarazila se. Sedmatřicetiletá Světlana ze zkušenosti dobře věděla o své tendenci dívat se na skutečnost skrz růžové sklo vysněného světa a přikrašlovat si to, co nezná. A když je tajemství odhaleno, ocitne se na zemi, obalí se blátem a potáhne prachem. Ale Ind byl teď pro ni nový a Světlana si ho vybarvovala jako postavu z dětských omalovánek: oči vybarvíme černou pastelkou a přidáme trochu žluté, aby vypadaly plné žáru, na rty smícháme hnědou s růžovou, napneme kůži na tvářích… tááák!

Jednou šel Ind proti ní po chodbě a ona si už už dodávala kuráž; ale ustoupil jí z cesty a se zdvořilým úsměvem ji nechal projít mimo. Neřekla nic. Až jednou u oběda ji požádal o slánku a pepřenku a přitom se jí zeptal, ke kterému kolektivu patří.

„Jak to myslíte, ke kterému kolektivu?“ nerozuměla.

„Tady přece každý Rus patří k nějakému kolektivu. Nikdo tu není jen tak za sebe, nýbrž za kolektiv,“ jemně se usmál s neokázalou dávkou sarkasmu.

„Jsem tu sama. Jen sama za sebe.“

„Vy vážně nepatříte k žádnému kolektivu? To se mi v téhle nemocnici ještě s žádným Rusem nestalo. I v Moskvě je to vzácné.“

„Můj kolektiv jsou moje dvě děti: dospívající syn a dcera. A možná mí známí a kamarádi, ale spíš ani ti ne. Jsem samotářka.“

Viditelně se mu ulevilo.

„Konečně normální člověk,“ řekl pro sebe.

Dodala si odvahy a vyslovila připravené otázky. Ind ji pozval na procházku: po nemocniční chodbě, samozřejmě.

„Jmenuji se Bradžéš Singh.“

„Světlana Allilujeva, těší mě,“ podala mu ruku.

On si všimnul, že pohled jeho nové známé je šedozelený. „Jako řeka Ganga v období dešťů, když do ní tiše krápe,“ řekl jí. Nevěděla, jestli je to poklona nebo lehký výsměch, ale neměla čas na to myslet. Jí se zase zdálo, že Bradžéš Singh má ve tváři něco z indických spisovatelů, které právě četla. Ale věděla, že by působila naivně a přehnaně, a nechala si to pro sebe.

Chodili potom spolu po chodbě tam a zpátky. Pověděla mu, že Mahátmy Gándhího si cení víc než kohokoli jiného na světě a že čte jeho životopis.

„Co si myslíte o jeho biografii?“

„O které? Bylo jich napsáno několik.“

„V Moskvě vyšla ta, kterou napsal jakýsi Namboodiripad.“

„Aha, Namboodiripad,“ opovržlivě pokrčil rameny. „No jo, to je jeden z našich komunistů.“

„Takže ta biografie není dobrá?“

„Problém je v tom, že kniha je poplatná ideologii a pravda o Mahátmovi ji zajímá míň.“

Celé hodiny diskutovali o novodobých indických dějinách. Posedávali v nemocničních křesílkách, potom zase vstávali a chodili. Podívali se na sebe do prosklených dveří kuchyně, které se leskly jako zrcadlo: Světlana pochrchlávala s kapesníkem u úst, jak ji bolelo v krku, Bradžéši Singhovi trčela vata z nosních dírek, protože mu nedávno vyoperovali polypy. Rozesmáli se: Světlana podle sovětského zvyku zadržovala smích a mluvila tiše, zatímco Singh šťastně řičel smíchy a hned potom se dal do hlučného hovoru anglicky.

„Vy jste mladá, nejspíš jste v nemocnici poprvé.“

„Poprvé? Kdepak! Když jsem byla malá, pořád jsem postonávala. Mívala jsem často zánět průdušek a hlavně bolest kolem srdce. A kromě toho jsem byla podrážděná, melancholická a později mě začaly přepadávat deprese a stavy úzkosti. Ale to všecko mám vlastně pořád. Bojím se temných místností a hlavně ta úzkost… Nemůžu být v místnosti s mnoha lidmi.“

„A jak to vzniklo? Něco z dětství?“

„Myslím že ano,“ řekla tiše. „Otec mě často zničehonic ponižoval před ostatními dětmi nebo na mě třeba na oslavě mých narozenin začal křičet a říkat, že jsem budižkničemu a že na světě nemám co dělat.“

Muž se na ni soucitně díval a mlčel. Světlana řekla:

„Ale nejsem sama. V naší zemi bylo napácháno tolik nespravedlnosti, že je tím postižena spousta lidí, víte?“

„Jaký je život v Sovětském svazu teď, po Stalinově smrti?“ ptal se s živým zájmem.

Světlana si pomyslela: Je jasné, že neví, kdo jsem. Mám mu to říct?

Dlouze vyprávěla, že země trochu vydechla, ale svobody pořád není tolik, kolik by si přála ona i většina lidí. Mluvila a mluvila, ale byla nesvá. Mám mu to říct? Jak bude reagovat? tázala se v duchu znova a znova.

Singh se zeptal, jestli už přestala v zemi téci krev.

„Teď, když už nemáte Stalina,“ dodal.

„Stalin byl můj otec.“

Nepolekal se. Nebyl ani překvapen. Ani se nezačal pokrytecky omlouvat za nezdvořilost či netaktnost. Řekl jenom po anglicku:

„Oh.“

A Světlana mu za to byla vděčná.

Otcův stín na ní ležel a pronásledoval ji, ať se hnula, kam chtěla. Proto si vděčně opakovala to lakonické a mnohosmyslné „oh“.

3

Při večeři si chtěli sednout vedle sebe k jednomu stolu, ale vedení jídelny jim to nepovolilo. Hovořili tedy spolu od jednoho stolu ke druhému a bylo jim úplně jedno, že se mnozí pacienti na ně dívají úkosem.

Až když Bradžéš vyprovázel Světlanu k jejímu pokoji, nedalo mu to a zeptal se:

„Nezdá se vám, že na nás v jídelně lidé civěli, až to bylo neslušné?“

„Taky jsem si toho všimla. Ale jen Rusové. Ruští pacienti i obsluha.“

„Ale co je na nás divného?“ divil se Ind.

„U nás v Sovětském svazu existuje nepsaný zákon, že Rusové se mají stranit cizinců.“

„Copak jsme mor?“

„Celá desetiletí nám Rusům vštěpovali do hlavy, že co cizinec, to špion. V lidech to zůstalo. A kdo se stýká s cizincem, sám může být špion; tak tomu rozumí většina Rusů.“

Bradžéš kroutil hlavou.

Pak jí navrhl, aby si sedli do křesílek na chodbě. Když si sedal, vypadl mu z náprsní kapsy od pyžama popsaný list papíru.

„Dnes jsem dostal dopis od bratra,“ řekl na vysvětlenou. Světlana viděla, že dopis byl napsán jakýmsi zvláštním písmem.

„To je hindština?“

„Ano, píše se v devanagarí.“

„A jak se jmenuje váš bratr?“

„Suréš. Příjmením Singh, jako já. A co vy, máte sourozence?“

Musela se usmát: pořád se jeden druhého na něco ptali, na hlouposti, ale s opravdovým zájmem.

„Mám, lépe řečeno měla jsem dva bratry. Jakov, ten starší, zahynul ve druhé světové válce. Padl do zajetí. Když si Němci uvědomili, koho tam mají, nabídli otci, že vymění jeho syna za jednu vysokou německou vojenskou šarži; ten voják padl do zajetí u Stalingradu.“

Světlana se odmlčela. Zdálo se, že přemýšlí.

„A váš otec odmítl.“

„Jak to víte?“

„Je to logické. Pro něj, pro vašeho otce. Muž a politik, který si zakládá na síle, nemůže před celým národem ukázat slabost. Stalin, to přece znamená Ocelový, ne? Tak vidíte, musel dostát tomu, jak sám sebe pojmenoval. A kromě toho by asi žádný politik neměl využívat své pozice k tomu, aby dělal výjimku a svého syna získal od Němců zpátky, zatímco miliony jiných Rusů zůstávají v zajetí. I když je pravda, že po lidské stránce je to velmi kruté rozhodnutí, to nepopírám.“

„A já jsem mu právě tohle nikdy nemohla odpustit.“

„To je pochopitelné, byl to váš bratr. Vy se na to díváte jako sestra, ne jako politik. Je to pro vás drastické a nakonec máte pocit, že bratrovou smrtí je vinen váš otec, ne nacisti.“

„Děkuji vám,“ řekla téměř šeptem a procítěně.

„A váš mladší bratr?“ zeptal se i on tiše.

„Vasilij? Ten umřel loni. Záhadnou smrtí. Měla bych ho dát exhumovat a nechat vědecky zjistit příčinu jeho smrti, která všem členům rodiny připadá podezřelá. Ale teď na to není doba.“

„Byl hodný?“

„Vasilije jsem taky měla ráda. Moc.“

„Jakou záhadnou smrtí umřel váš bratr?“

Světlana ztlumila hlas ještě víc a přisedla si blíž k Indovi.

„Stěny mají uši. Víte, můj bratr byl úspěšný generál. Po otcově smrti, tedy před deseti lety, prohlásil, že Stalina zabilo politbyro. Takže bratra sesadili z místa a zavřeli ho do vězení. Chruščov mu pak udělil amnestii, ale bylo to jako z bláta do louže: místo domů ho poslali do psychiatrické léčebny v Kazani, daleko od Moskvy. A s ním zdravotní sestru Mášu, která se o něho měla starat. Byla to placená agentka KGB. Ta ho svedla a vzala si ho, přestože Vasilij byl ženatý a nerozvedený – tohle KGB dělávalo, když jim to vyhovovalo.“

„Vážně? Zdá se až neuvěřitelné, že KGB takhle plánovalo.“

„Neznáte případ skladatele Prokofjeva a jeho ženy? Ne? Ale o tom až někdy jindy. K Vasilijovi nesměl žádný lékař, „starala“ se o něj jen tahle Máša z KGB. Evidentně mu dávala alkohol a drogy a snad i jedy a postupně ho na přání KGB sprovodila ze světa: 19. března 1962 zemřel za záhadných okolností. Žádná lékařská analýza nebyla provedena, nebyl sepsán ani lékařský závěr. A my, jeho rodina, nevíme, na co bratr umřel. Kolem jeho smrti je spousta řečí, nepravděpodobných příběhů, ale pravdu neznáme. Zdravotní sestra Máša využila práva zákonné manželky a rychle a vskrytu bratra pohřbila taky tam někde v Kazani, přestože měl být pohřben na Novoděvičím hřbitově v hrobce mé matky.“

Ind řekl tiše a soucitně, snad proto, že se Světlanin hlas mírně třásl, když mluvila o hrobce své matky:

„To je opravdová tragédie. Moc mě to mrzí. A jestli vám to nevadí, povězte mi, jestli je pravda, že Stalin nezemřel přirozenou smrtí.“

„To bylo takhle: v lednu – únoru 1953, tedy měsíc nebo dva před svou smrtí, dal otec zavřít své nejbližší spolupracovníky: generála ochranky Vlasika a osobního tajemníka Poskrebyševa, zvaného Stalinův pes. Jeho osobní lékař, akademik Vinogradov, už byl zavřen ve vězení, a kromě něho k sobě Stalin žádného lékaře nepřipouštěl. Proto když odpoledne 1. března 1953 našel personál vily v Kuncevu otce v bezvědomí, nikdo si nedovolil zavolat k němu lékaře.“

„To je zvláštní,“ bručel Singh.

„Moc zvláštní. Ale poslouchejte. Potom se do vily nahrnula celá vláda. Tou dobou už Stalinova číšnice Moťa Butuzova sama přišla s diagnózou: ranila ho mrtvice. Stalinův personál spolu s ochrankou prohlásil, že je třeba okamžitě zavolat doktora. Ale ministři stáli kolem Stalinova bezvládného těla a dali se slyšet, že „není třeba vyvolávat paniku“. Berija tvrdil, že se Stalinovi nic nestalo: „jen spí“, opakoval pořád dokola. Potom se vláda pustila do něčeho z lékařského hlediska nepřípustného: ministři sami odnesli nemocného do vedlejší místnosti, tam ho svlékli a položili na postel. Pořád bez lékařů. Vím, že je zakázáno hýbat s nemocnými, kteří utrpěli mozkovou mrtvici, tím méně je přenášet. A lékař byl přitom poblíž, a přesto ho nezavolali. Až další den, 2. března, přijelo několik členů Akademie lékařských věd. Hledali lékařské záznamy, aby věděli, jak dál Stalina léčit, ale nenašli je: byly pod zámkem v trezorech Kremlu, kam je na otcův příkaz zavřel doktor Vinogradov. Jenže Vinogradov seděl ve vězení… Když 5. března večer otec zemřel a jeho tělo odvezli, pak ho ukázali až v rakvi, Berija dal příkaz evakuovat Stalinovu vilu v Kuncevu…“

„Promiňte, že vás přerušuju, a odpusťte mi mou neznalost: Berija byl ministr vnitra, viďte?“

„Ano, a proto i velitel KGB.“

„Pokračujte, je to neuvěřitelné. A ještě jednou prosím za prominutí, že jsem vás přerušil.“

„Při evakuaci vily v Kuncevu musel být odvezen všechen nábytek, lidé propuštěni, místnosti zapečetěné a personál i my ostatní, kdo jsme byli účastni při otcově smrti, jsme dostali výhrůžný příkaz: Mlčet! Jako by žádná vila nikdy neexistovala. Oficiální prohlášení vlády oznámilo národu lež: „Stalin umřel ve svém bytě v Kremlu.“ Co jsem nevěděla sama, to mi nedávno pověděla hospodářka vily v Kuncevu. Bratr Vasilij toho věděl víc než já a v den otcovy smrti se údajně sešel se zahraničními zpravodaji, aby je informoval o tom, jak jeho otci vláda pod vedením Beriji pomohla umřít. Okamžitě byl odveden a uvězněn. Potom pomohli umřít i jemu.

„Jaká byla smrt vašeho otce?“

„Těžká. Strašná. Dusil se a lapal po dechu. To se nedá popsat. A žádná injekce nebo prášek mu to umírání neulehčily. A víte, co si myslím?“ zašeptala tak, že ji bylo stěží slyšet, „intuice mi říká, že Berija dal otce otrávit. Že to byl komplot všech těch papalášů proti otci.“

„A z jakého důvodu?“

„Nedlouho před tím otec přivedl z dálné provincie jakéhosi mladíka a rychle ho povýšil. Všem to bylo trnem v oku, protože jim bylo jasné, že je otcův vyvolenec na jeho místo předsedy Nejvyššího sovětu. A Berija byl posedlý myšlenkou, že otcovým následovníkem musí být on sám.“

„Vy jste tomu také věřila?“

Světlana přikývla.

Do místnosti vpadla uklízečka s kbelíkem a mokrým hadrem namotaným na smetáku a dala se do mytí podlahy. Pro sebe si zpívala „Široka strana moja rodnaja“. Světlana i Ind zmlkli.

„Těžká, strašná smrt: to jsem si myslel,“ řekl potom pro sebe.

Znova se odmlčeli. Když uklízečka odešla a nechala za sebou zápach chlóru, Světlaně to nedalo a zeptala se:

„Proč jste si to myslel?“

Ind se chvíli ošíval, nechtělo se mu odpovědět, ale Světlana naléhala.

„Promiňte mi naprostou beztaktnost: vždyť jde o vašeho otce! Napadlo mě to proto, že my hinduisté věříme, že dobrý člověk umírá lehce, jeho duše odletí z těla bez zábran.“

„Ano, chápu. Ne, neomlouvejte se, prosím vás, nijak jste mě neurazil. Hinduistická víra má pravdu: otec měl daleko k tomu, aby byl dobrý člověk. Na mě byl však hodný, ale jen když jsem byla malá, a i tehdy ne vždycky. Ještě teď, deset let po jeho smrti, ho u nás v Rusku z celé duše nenávidí desítky milionů lidí. Vždyť poslal do vězení a na popravu i příslušníky našeho nejužšího rodinného kruhu! Tak vidíte, že se nemáte zač omlouvat.

„A… co vy? Jak…“ nedokončil větu.

„No, pro mě je to těžké, to nepopírám. Byl to můj otec, někdy býval ke mně i něžný, říkal mi vrabečku, nosil mi růže nebo mi je dával poslat. Po manželčině smrti, tedy po smrti mé matky, jsem byla jediná, koho měl rád. A jediná, kdo mu zůstal. I když jsem se mu čím dál tím víc vyhýbala, protože v jeho přítomnosti mi bylo úzko.“

Chvíli seděli beze slov. Potom došli k jejímu pokoji.

4

Zastavili se přede dveřmi. Nikdo nevěděl, co říct.

„Světlano…“

„Ano?“

„Nic, jen…“

Pořád otálel, jako by se k něčemu nemohl rozhodnout. Po chodbě se vraceli pacienti z večeře a Rusové se na ně dívali pohoršeně.

Cizinci Bradžéše zdravili a přátelsky kynuli hlavou i jí.

Oba zase dlouho mlčeli. Uvidíme se ještě, nebo jen v jídelně? tázala se Světlana v duchu.

„Přeji vám dobrou noc,“ zakončila konečně Světlana ticho, které ji tížilo. Ale stála na chodbě dál. On taky. Potom udělala krok dozadu, směrem ke svému pokoji. On stál na místě a občas někoho pozdravil. Když už byla Světlana u dveří pokoje, Bradžéš řekl:

„Zítra se chystám na výlet. Pojedete se mnou?“

Oddychla si. Uvědomila si, že doopravdy stojí o to, aby se ještě setkala s tímhle klidným a usměvavým mužem, starším než ona, ale přitažlivým, kamarádským. Rozesmála se úlevou. Tak přece budou pokračovat v načatých hovorech!

„Na výlet?“ vyvalila oči. „A kam?“

„Po chodbách. Budeme se kochat krajinou: z různých oken je výhled do různých stran na holou, šedivou krajinu, připravenou na sníh, kde posedávají vrány, poletují poslední hnědé listy a sem tam i vločka prvního sněhu. A třeba zajdeme i do kuchyně a pozvu vás na hostinu, jako by to byla zahradní restaurace.“

Smluvili si, že se nazítří po obědě vypraví na výlet s výhledem do říjnové krajiny. Když se loučili a přáli si dobrou noc, oba se na něj už těšili.

5

Druhý den se však Bradžéš Singh neukázal ani u oběda, ani u večeře. Světlana ho nezahlédla ani na chodbě.

„Pan Singh byl přeložen do jiné nemocnice,“ bylo jí řečeno v kanceláři, kde se další den po Indovi poptala.

Nemocnice jí teď připadala temná, ale Světlana se naštěstí brzy uzdravila. Vrátila se domů, chodila na dceřiny soutěže v rytmice a sledovala pokroky syna Josifa, medika. Chodila do kina a její velký objev byl český režisér Miloš Forman. Četla Bhagavadgítu, a když ji dokončila, pustila se do ní znova, protože dost dobře nerozuměla myšlenkám té filozofické básně. Ve svém velkém bytě s výhledem na řeku Moskvu pořádala čaje a zvala známé na návštěvu. Ale pocit prázdna ji nikdy úplně neopouštěl.

6

Rozkvetlé růže, jasmín, ibišek, ptáci zpívají a cikády křičí o sto šest, zatímco v Moskvě sněžilo a v poledne byla na ulicích břečka. V listopadu, měsíc poté, co ji propustili z moskevské nemocnice v Kuzněcově, lékaři Světlanu poslali do lázní Soči   u Černého moře, aby se zotavila na teplém prosluněném vzduchu. V jídelně jí určili místo u dlouhého stolu mezi samými Rusy; stůl cizinců stál v rohu u zdi. Světlana si prohlížela tu nevkusnou stavbu ve stylu socialistického realismu s nápisem nad hlavním vchodem: Dům oddychu. Jen se rozhlédla u stolu, bylo jí jasné, že je v lázních pro partajní elitu; viděla kolem sebe samé znuděné obličeje komunistických papalášů.

Po obědě Světlaně někdo zezadu položil ruce na oči a zakvičel změněným hlasem anglicky:

„Kdo jsem?“

„Káťa,“ řekla Světlana úplně nelogicky, protože ten hlas nebyl dívčí a její čtrnáctiletá dcera Káťa, se kterou se to ráno rozloučila v Moskvě, nemohla být v Soči.

Cizí dlaně se jí odlouply z očí a na Světlanu se smála opálená a pozdravená tvář Bradžéše Singha.

Světlana byla ohromená. Jak je to možné? Taková náhoda! Ale kdyby v tu chvíli jen trochu uvažovala, uvědomila by si, že nemocnice v Kuzněcovu u Moskvy, kde ležel Bradžéš jako pacient, posílala své pacienty na rekonvalescenci do svého střediska na jihu Ruska, takže o náhodě nemohlo být řeči.

Hned se vydali na procházku k moři, jako by nebylo těch týdnů, kdy se neviděli. Světlana dala Indovi najevo, že jí ten způsob, jakým ji chtěl překvapit, připadal až příliš důvěrný.

„To je tím, Šveto, že máte oči barvy Gangy. Dřív jsem si myslel, že je to barva Gangy v období dešťů. Ale teď vidím, že je to smaragdová barva té řeky za slunečného dne. Barva Gangy se mění, a vaše oči taky. A Ganga protéká městem, kde jsem se narodil. Takže ve vás tak trochu vidím domov,“ objasňoval radostně.

Světlana si řekla, že Evropan by něco takového nikdy nevyslovil, protože by mu to připadalo přehnané, sentimentální a kýčovité.

„A co je to Šveta? Jmenuju se přece Světlana. I když v soukromí mi přátelé říkají Světa.“

„V sanskrtu Šveta znamená jasná, čistá, světlá. A je to kratší. Takže jsem vás pokřtil na Švetu. Šveta je indické jméno. Ruské světlá je odvozeno ze sanskrtu. V duchu jsem vám tak říkal, zatímco jste byla pryč.“

Musela se usmát tomu „zatímco jste byla pryč“.

„Světlá? V ruštině Světlana je odvozeno od slova svět, což znamená světlo.“

Ind jí hned vysvětloval, že mnohá slova indoevropských jazyků jsou odvozená ze sanskrtu: ruské „tri“, anglické „three“ a italské „tre“ jsou toho dalším příkladem. Ale ji ta lingvistická debata brzy přestala bavit, aspoň pro tu chvíli.

„Ukážu vám Arboretum, botanickou zahradu s altánkem a lavičkami, chcete?“

„Skvělé! Ale napřed zajdeme támhle do té kavárničky na moři.“

Ind, jehož Světlana vídala v moskevské nemocnici v pyžamu a v županu, byl teď oblečen se sportovní elegancí: měl na sobě béžové kalhoty džínového střihu, bílou rozhalenou košili s nepatrným hnědým proužkem a semišovou bundu barvy spadaného listí. V Domě oddychu se pozdravil a omládl. Světlana si říkala, že si v nemocnici nevšimla jeho jemných rysů a mírného výrazu ani pružné snědé pleti. Pamatovala si jen jeho dlouhé ruce. Přestože nebyl vysoký, měl štíhlou, ale silnou a rozložitou postavu a většina lidí si při setkání s ním pomyslela, že je to muž příjemného zevnějšku. Přispívalo k tomu i jeho pozorné, uhlazené chování a vlídné vystupování. Tento zdvořilý a taktní muž ji pozdravil trochu příliš důvěrně, ano, ale bylo to tím, že mu připadala blízká. V duchu si řekla, že Indové jsou asi vřelejší než chladní seveřani.

Pili silnou jižní kávu a dívali se na moře, kam velmi rychle zapadalo oranžové slunce a vyšplíchlo svoji barvu na mořské vlny; potřelo jí i tváře páru na kavárenské terase.

„To slunce má barvu jako papaja.“

„Papaju neznám. Takže jako meruňka.“

„A teď je nebe jako zrnka granátového jablka.“

„Taky neznám. Pro mě je barvy zralé broskve.“

„Teď už zapadá! Můžete si něco přát! Sem s přáním, než slunce úplně zapadne!“

„A co vy si přejete?“

„Kdybych vám to řekl, přání by se mi nesplnilo. Takže i vy si nechte to své pro sebe.“

Světlana si přála, aby jí zase nevzali tohohle sympatického, veselého společníka, s nímž se cítila volně a bezstarostně a který znal svět, a ona ne. Přála si, aby se teď, přesně v téhle chvíli, zastavil čas. Pak obě přání vzala zpátky, protože jí připadala povrchní, a přála si, aby její děti byly vždycky tak zdravé a hodné jako teď. A ještě si strašně přála, aby ji už konečně přestal pronásledovat stín jejího otce. Takže vlastně nevěděla, co si má přát. Pověděla to rozmrzele Indovi, který se smál:

„Přání máme každý tolik, že vybrat to nejdůležitější není vůbec lehké.“

Objednali si ještě jednu kávu a poslouchali cikády, které po setmění spustily úplný koncert. Okouzleně seděli a nemluvili, jako kdyby si už všecko v životě řekli.

„V kolik hodin je v Domě oddychu snídaně? Snad ne v sedm?“ ptala se Světlana.

„V devět.“

„Tak to si ještě něco můžeme dát!“

Objednali si gruzínské muškátové víno a potom ještě jednu sklenku. Když zavřeli kavárnu, pomalu se loudali domů, třebaže se jim nechtělo spát.