Na vysokou školu se David dostane v roce 1988. Ani nečeká, že se díky ní něco dozví o umění ze Západu, které ho extrémně zajímá. V Československu probíhá perestrojka, totalitní režim pomalu dodýchává, ale o svobodě se tu zatím vůbec mluvit nedá a platí to i pro UMPRUM. Školní knihovna nabízí jen pár knížek a katalogů, bohatší informační zdroje poskytnou kamarádi s přeshraničními kontakty, polooficiální přednášky, výstavy v okrajových galeriích, za kterými se musí vyrážet na hranice hlavního města a častěji až daleko za ně.

Na veřejnosti se začínají objevovat léta proskribovaní autoři jako sochař Kurt Gebauer, který má časem zásadně vstoupit do Davidova života. Zatím se od něj učí základy modelování. Tajná policie už pronásleduje jen ty, kteří proti systému vystupují otevřeně podepisováním petic a účastí na zakázaných demonstracích. V tvorbě si ale umělci víceméně mohou dělat, co chtějí. Společensky je však ještě pořád tuho, málokdo věří tomu, že po drobounkém uvolnění zase nepřijde – jako už po tolikáté – masivní zatuhnutí. Ani Michail Gorbačov nemusí mít v Moskvě všechno pevně v rukách.

David je solitér, který se s ostatními umělci rád druží na večírcích, ale ne v ateliérech. Přátelé z konkurenční AVU ho přesto vyzvou, aby se stal členem nové studentské skupiny Pondělí. Zvědavost zvítězí nad pochybnostmi. Přijde na zakládací schůzi, když ale po pár minutách zjistí, že skupina má v duchu české tradice na pravidelných setkáních všechno konzultovat s teoretikem a nad katalogy zkušenějších kolegů s ním probírat svou tvorbu, zvedne se od stolu a nabídku odmítne. Tys fakt nepřečet nic z Baudrillarda?

Nesnáší, že se jeho kolegové tváří chytřejší, než jsou. Že se berou tak vážně, jako kdyby byla debata o umění důležitější než kecání o holkách a politice; navíc že chtějí ztrácet čas schůzováním. Tady někde se zrodil důsledný individualismus, který si David udrží celý život. Chce si všechno dělat sám a od nikoho si do toho nenechá mluvit. Zvlášť ne kunsthistorickými frázemi, za kterými se beztak většinou skrývá obyčejná měšťácká touha vypadat líp, než na co má člověk potenciál. Jestli má oslňovat okolí svou výlučností, tak to už si radši koupí motorku. Tohle ho dodnes radikálně odděluje od zbytku scény, která si s ním kvůli tomu nerozumí. A naopak on si nerozumí s ní.

Hned v prvním ročníku ho lékaři odvedou na vojnu. Stáhne trenky, doktor mu sáhne na šourek, zakašle: schopen služby. Ví, že jakmile školu dokončí, bude muset rok povinně běhat v helmě po cvičišti Československé lidové armády. To je nesnesitelná představa a David má plán, jak se vojně a vůbec všemu tady vyhnout. „Byl jsem jednoznačně rozhodnutej, že okamžitě po škole zdrhám na Západ.“

Ve druháku ho ale zastihne listopadová revoluce. Komunističtí policajti tvrdě zmlátí poklidnou studentskou demonstraci a režim během pár týdnů končí. Ačkoli mu je protivný celý Socialistický svaz mládeže, který akci 17. listopadu 1989 pořádá, David je jedním z lidí, kteří na Národní třídě utíkají před běsnícími bílými pendreky. Pro studenty je to díky oficiální záštitě líhně budoucích prověřených kádrů prakticky vůbec první šance, jak dát režimu najevo svůj odpor a nebýt za to automaticky perzekvováni. David se spolužáky nese nad hlavou transparent SVOBODA, a když večer pohotovostní pluk sevře překvapené demonstranty do obklíčení a žene je ven z prostoru bicí uličkou v podloubí u Mikulandské ulice, podaří se mu zdrhnout přes střechy domů. Ve tmě přitom přeskočí metr širokou propast mezi baráky.

Pro bolševika to byla poslední kapka, brutální zákrok proti sotva dospělým studentům dosud pasivnímu národu ukáže, jaká je pravá podstata režimu, padne vláda, připravují se svobodné volby a prezidentem se hned v prosinci stává disident Václav Havel. Revoluce odstartuje i mimořádnou sepjatost české výtvarné scény. Po Pondělí se zakládají další skupiny, otevírají se galerie, formují se umělecká sdružení, všichni chtějí v získané svobodě spolupracovat. A společně dohnat zmeškaná léta.

  David se od kolegů od fochu drží stranou. S jednou výjimkou. Už ze základní školy se zná s Tomášem Pospiszylem, který teď na Filozofické fakultě studuje teorii kultury a dějiny umění. Je to jediný profesionál, od kterého si David nechá radit. Má smysl pro humor, o umění dokáže mluvit tak, že to Davida neuspává, ale naopak provokuje. V osmnácti spolu založili spolek Úchvatní, jehož největším výstupem byla akce Karlův most. O Velikonocích 1987 si před panoramatem Hradčan postavili na gotickou památku malířské stojany a házeli na ně barvu. Náhodní chodci se tak díky nim poprvé seznámili s akční malbou à la Jackson Pollock. Fízlové v autech k mostu dorazili těsně po tom, co akce skončila.

Na dlouhá léta dopředu je to právě Pospiszyl, kdo dokáže nenápadně korigovat Davidovu energii a posouvat ho k věcem, které zapadají do soudobých tendencí výtvarného umění. A David ho zase na oplátku uvádí do divokého světa, kam brýlatý intelektuál už od pohledu nezapadá. Nepřehlédnutelným výstupem jejich dlouhodobé vzájemné inspirace je jejich první porevoluční akce. V klubu Delta na okraji Prahy otevřou Výstavu pro nejnižší pudy. Davida už nějaký čas rozčiluje, jak bohorovně se lidi chovají k věcem, které vytváří, že jsou schopní je klidně na výstavě zničit. Smyslem téhle výstavy je proto nechat návštěvníky celou expozici zlikvidovat, aby si konečně přišli na své a autor netrpěl. David s Pospiszylem je k destrukci vyzývají na plakátech a heslech, kterými pomalují prezentované artefakty. V době všeobecného budování a plánování je to překvapivé gesto. Svoboda podle nich nespočívá jen v konstrukci, ale i dekonstrukci, protože když se něco staví, musí se nejdřív leccos zbořit. A začít se dá třeba konvencemi.

Jsou tu sádrová mimina přidělaná na kovadlinu, odlité ruce na kolejnici, pytel se skleněnými lahvemi. Všechno se dá rozmlátit kladivem a lidé na vernisáži příležitosti nadšeně využívají. Pojďme si vybít frustrace! Někteří to berou s rozběhem. Včetně Kurta Gebauera, který výstavu zahajuje a který začne Davida učit na UMPRUM. I pro něj je to v atmosféře všeobecného naskakování do rozjetého vlaku mířícího ke šťastnému (jak všichni nahoře slibují a všichni dole tomu věří) kapitalismu vítaný ventil.