V noci se mi zdálo o rtuti – o   ohromných lesklých koulích živého stříbra. Vznášely se a
klesaly. Rtuť je prvek číslo 80 a sen mi připomněl, že v úterý mi bude osmdesát let. Chemické prvky a narozeniny se mi vzájemně propojovaly už od dětství, kdy jsem se dozvěděl o protonových číslech. V jedenácti jsem prohlásil: „Jsem sodík“ (prvek číslo 11). A
teď, v  devětasedmdesáti, jsem zlato. Před pár lety jsem příteli k osmdesátinám daroval lahvičku se rtutí – byla to speciální lahvička, která netekla a nemohla se ani rozbít. Udiveně na mě pohlédl, ale pak mi poslal hezký dopis, v němž žertuje: „Každé ráno si dám trochu na zdraví.“ Osmdesát! Nemůžu tomu uvěřit. Často mi připadá, že život teprve začíná, a pak si uvědomím, že je téměř u konce. Moje matka byla šestnáctá z osmnácti dětí; já byl z jejích čtyř synů nejmladší a skoro nejmladší ze všech bratranců a sestřenic z její strany. Na střední
škole jsem byl z chlapců ve třídě také vždycky nejmladší a pocit, že jsem benjamínek, mi tak
nějak zůstal dodnes, ačkoli jsem asi nejstarší, koho znám. Myslel jsem si, že umřu, když jsem v jedna­ čtyřiceti sám lezl po horách a ošklivě upadl a  zlomil si nohu. Zafixoval jsem ji, jak nejlépe to šlo, a začal se neohrabaně sunout dolů za odstrkávání se rukama. V příštích dlouhých hodinách mě přepadaly vzpomínky, dobré i špatné. Povětšinou se týkaly vděčnosti – vděčnosti za to, co mi druzí dali, a také za to, že jsem mohl něco vrátit. Předchozí rok mi vyšla druhá kniha, Probouzení. Je mi skoro osmdesát. Mám nějaké zdravotní problémy, žádný mě však neochromuje. Jsem rád, že žiju – občas, když je počasí jako malované, zvolám: „Jsem rád, že nejsem mrtvý!“ (Jinak tomu ale bylo v příhodě, kterou jsem slyšel od svého přítele. Jednoho nádherného jarního rána se procházel se Samuelem Beckettem po Paříži a zeptal se ho: „Když je takhle krásně, nejste rád, že žijete?“ Slavný dramatik na to pravil: „Tak daleko bych nešel.“) Jsem vděčný, že jsem zažil tolik věcí – některé úžasné, některé strašné  – a   že jsem dokázal napsat několik knih, dostával jsem nespočet dopisů od přátel, kolegů a čtenářů a těšil se z „obcování se světem“, jak napsal Nathaniel Hawthorne.
Mrzí mě, že jsem promrhal (a marním stále) tolik času. Mrzí mě, že jsem v osmdesáti stejně trýznivě stydlivý, jako jsem byl ve dvaceti, a    že neznám jiné řeči než svůj rodný jazyk. Lituji toho, že jsem víc necestoval a nepoznával jiné kultury. Cítím, že bych se měl pokusit dovršit svůj život, ať již „dovršení života“ znamená cokoli.Někteří moji devadesátiletí či století pacienti
říkají nunc dimittis – „Žil jsem naplno a teď jsem připraven odejít.“ Pro některé z nich to
znamená odejít do nebe – vždy je to spíše nebe nežli peklo, ačkoli Samuel Johnson a James
Boswell se při pouhém pomyšlení na cestu do pekla roztřásli. Zlobili se na Davida Humea, který žádné takové názory nepřipouštěl. Nevěřím (ani nedoufám) v posmrtnou existenci, snad jen ve vzpomínky přátel a naději, že některé mé knihy možná budou i po mojí smrti dál „mluvit“ k lidem.