Když vousáči a vrány obsadili Írán

/ Tomáš Weiss

Co se to jen stalo s íránskou společností po roce 1979? To se snaží na začátku knihy Chomejní, Sade a já popsat íránsko-francouzská spisovatelka Abnousse Shalmaniová (1977). Proč se lidé nechají tak zblbnout a dovolí ideologům, aby jim zkazili život? Jak se to stane, že do barevného Íránu vtrhne pár vousáčů a během pár měsíců nadělají z žen černé vrány, ze kterých nesmí být nic vidět?
Co se to jen stalo s íránskou společností po roce 1979? To se snaží na začátku knihy Chomejní, Sade a já popsat íránsko-francouzská spisovatelka Abnousse Shalmaniová (1977). Proč se lidé nechají tak zblbnout a dovolí ideologům, aby jim zkazili život? Jak se to stane, že do barevného Íránu vtrhne pár vousáčů a během pár měsíců nadělají z žen černé vrány, ze kterých nesmí být nic vidět?

ukázka z úvodu knihy Chomejní, Sade a já:

Jak popsat tu naprostou změnu fyzické i duševní krajiny, ke které došlo, když se Teherán zahalil? Jak přiblížit tu zvláštní atmosféru? I když si člověk pomůže fotkami, filmy, archivními dokumenty, které tak věrně zachycují dobu po a před, něco přeci jen chybí: prožitek. A ten prožitek, nedělitelně spjatý s podobou světa po revoluci, sdílejí všechny ženy a holčičky, které toho byly součástí. Můžu si dovolit mluvit o nás, protože jsme ve stejnou chvíli zmizely všechny. Zničehonic už nebyli žádné děti, dospělí, dospívající. Zmizeli mladí frajírci, ženy z bohatých rodin, načančané holčičky a studenti umění. Zůstali jen muži a ženy. Dnes už ulicemi Teheránu chodí trochu rozmanitěji oblečení lidé. Jsou povolené barevné šátky nebo už přinejmenším žádný strážce revoluce nepátrá po uvolněném pramínku vlasů – a ženy už je neutahují tak pevně pod bradou. Nechávají šátek volně splývat na kudrnatých, vyfoukaných nebo natočených vlasech. Teherán už nevypadá jako v době mého dětství. Ale po revoluci hlavně nesmělo být vidět to, čím jste se lišili od ostatních. Bylo to nebezpečné. Bohatí pili alkohol, a tím pádem vedli západní, to znamená nezřízený způsob života; student byl nutně anarchista; hezká žena na ulici děvka; muž s kravatou nemohl být nic jiného než vlastizrádce; matka s dětmi, která zašla do knihkupectví s údajně zvrhlými – komunistickými – knihami, vypadala hned podezřele. Aby se revoluce zapsala lidem co nejhlouběji do vědomí, musel je ovládnout strach. Bylo to období podezřívavosti. Něco viselo ve vzduchu a nutilo lidi držet se při zdi. A to doslova. Ulice patřila strážcům revoluce, vojákům a bláznům. Uprostřed několika chodců začínali mladí charismatičtí vousáči zničehonic skandovat svoje požadavky. Jejich programová hesla – vraťte nám šáha, aby mohl být souzen, svobodu tomu a tomu vězni, zavřít kina, zničit USA, smrt nějaké slavné zpěvačce – se šířila od člověka k člověku, až se z toho stala spontánní demonstrace. A když se vám zachtělo si zarebelovat a neopakovat slova davu, někdo z okolních lidí se na vás zle zamračil, a pokud z vás ani potom nic nevypadlo, onen člověk zpanikařil z neúčinnosti svých metod, namířil na vás výhružně prstem a křikem si žádal vaši hlavu. Programovým heslem jste se stali vy. Představte si temný, agresivní, hřmící a hlavně vyděšený dav. Tenhle po revoluční dav byl tak nebezpečný, protože měl strach. Vyjít ven byl pokaždé risk. Zavládlo takové napětí, že i děti přestaly hloupě žvatlat, zvědavě se rozhlížet kolem sebe, na potkání se usmívat. Jak předat ten pocit, že v šátku se stanete neviditelnou a naprosto se ztratíte v davu? Přestanete existovat. A velkým paradoxem revoluce vousáčů v roce 1979 bylo to, že čím byla žena zahalenější, tím víc se stávala sexuálně přitažlivou. Čím víc vás pohlcuje dav, tím víc se v něm utápíte, a každý oční – nebo ještě hůř tělesný – kontakt získává tak smyslný náboj, že to může jen stěží nechat někoho chladným.

Další články

Když se Alžběty Bublanové (1984) zeptali kdysi na to, co podle ní lidi nejvíc ohrožuje, odpověděla:  "To je individuální. Sami sebe ohrožují, pak také svět kolem nich, náhody, okolnosti, jiní lidé. Ale nejvíc je to asi v nás. Nemám na mysli „jaký si to uděláš, takový to máš“, ale spíše jak se k tomu kdo postaví." Teď jí vyšla druhá kniha. Jmenuje se V Tichu.
Ukázky

V tichu nočního baru unavená duše spočine

Když se Alžběty Bublanové (1984) zeptali kdysi na to, co podle ní lidi nejvíc ohrožuje, odpověděla: "To je individuální. Sami sebe ohrožují, pak také svět kolem nich, náhody, okolnosti, jiní lidé. Ale nejvíc je to asi v nás. Nemám na mysli „jaký si to uděláš, takový to máš“, ale spíše jak se k tomu kdo postaví." Teď jí vyšla druhá kniha. Jmenuje se V Tichu.
 | Alžběta Bublanová
Tak vykřikuje na obálce knihy Stephen King a chce tím povzbudit čtenáře k zájmu o autora Joshuu Ferrise a jeho knihu Vstát znovu se slepicemi. Výkřiky se na obálkách knih vykřikují všelijaké, nás by mělo spíš zarazit, že knihu přeložil Richard Podaný a to je ve světě dobrého překladu nějaká márka.
Ukázky

Hlava XXII. ze světa zubařů

Tak vykřikuje na obálce knihy Stephen King a chce tím povzbudit čtenáře k zájmu o autora Joshuu Ferrise a jeho knihu Vstát znovu se slepicemi. Výkřiky se na obálkách knih vykřikují všelijaké, nás by mělo spíš zarazit, že knihu přeložil Richard Podaný a to je ve světě dobrého překladu nějaká márka.
 | Joshua Ferris
Vydat česky všechno, co Kurt Vonnegut napsal je ušlechtilý cíl. Z promočních projevů, které teď vycházejí pod názvem No není to krása?, je sice samozřejmě cítit, že live to muselo být ještě zajímavější, ale i tyhle drobnosti ukazují Vonnegutův světonázor, kterým byla ironie ve službách humanismu. Ukázka je z předmluvy přítele Dana Wakefielda.
Ukázky

Kurt věčně junior

Vydat česky všechno, co Kurt Vonnegut napsal je ušlechtilý cíl. Z promočních projevů, které teď vycházejí pod názvem No není to krása?, je sice samozřejmě cítit, že live to muselo být ještě zajímavější, ale i tyhle drobnosti ukazují Vonnegutův světonázor, kterým byla ironie ve službách humanismu. Ukázka je z předmluvy přítele Dana Wakefielda.