Arnika

Jsem tak šťastná, říkáš,
nad námi javory, lípy,
větve a ramena, listy jsou srdčité, čepel
pilovitá, obcházet řeči, raději dáme si
u stánku vodku, nenápadně si vezmu
kalíšek, ve kterém je jí víc.
Arnika jméno tvé, zatímco zrady,
zradičky sypou se, odvažme je
pečlivě, přiklonit pravdu, lež, lípy,
pohladit přes vlasy.
Náhodně, z tramvaje, zahlédla jsem dnes
tvého muže s tou černovláskou,
dva plody chvějící se za záhybem listu.
A ty, roztržitá až k žilnatině,
dopíjíš, říkáš, mám teď tolik štěstí,
kdybych ti ho tak mohla trochu dát!




Zatímco hlídací psi spí

Posmyknout se mezi ploty, jen
zatni nehty do dlaní a jdi, uprostřed
dechu, z raného podzimu je pozdní
a zní, ulicí rezonuje těsně po půlnoci,
přitáhni kabát, sny a končetiny,
embryonální poloha, dva skrytí v kaštanu,
zárodek, sotva dělící se, pracně preparovat,
přichystat pean, pinzetu, arzenál cizích slov,
intelekt coby obrana tu oslnivě ční.
Chvojí, chvění rozkmitat, anebo náhle zmrazit,
denně máš na výběr, tvá volba je ti v patách
a sahá po tobě jako ty saháš po ní.
V listopadu, co ještě není, vidět levanduli
uprostřed půlnoci, času prostého barev
(okrová, zásvětní, svit pouličních lamp),
odmykáš ploše univerzálním klíčem,
jsi doma, mezi bordelem a hřbitovem,
zatímco hlídací psi spí.



Plevel a tíhu

Tak pověz (ne, nemusíš mně), miluješ
víc to, co máš, anebo to, co nemáš?
Zastav se u broskvoně, křehkost
větvoví, plody, co už skoro budou.
Propátrej, anebo nech dál dozrávat. Muka
pozvolnosti. Vedlejší pozemek má průsvitné
ploty, průběžně za ně odkládáme plevel a tíhu.
Zatím tam není nic, slastné, přítomné nic.
Na houpačce, určené původně dětem,
v noci však tequile, odkroj mi patku. Srpen
se ve mně protáhne a hřeje