Cesty a necesty 12. století

I když obyvatel raného a vrcholného středověku obvykle nepřekročil hranice své nebo sousední obce, přesun surovin, zboží, zvířat i lidí z místa na místo začínal nabývat na významu.

Stezky se rozšiřovaly, aby jimi projely vozy, aby jimi projely raději celé kolony vozů, protože ty bylo snáze ochránit před lapky. Aby byly stezky a cesty průjezdné, vybíralo se mýto, z jehož výdělků měli výběrčí cesty udržovat (karavana 2–4 km za hodinu, 30–45 km denně).

Nejspolehlivějšími komunikacemi byly tzv. královské cesty. Pro ně platilo pravidlo, že se na nich musely vyhnout dva vozy a minimální šířka tehdy měřila naše dnešní čtyři metry. Na těchto hlavních cestách měli účastníci provozu zvláštní ochranu a kdo tam přepadl cestující, byl obzvláště tvrdě ztrestán.

Časem se ustanovila i první dopravní pravidla. Jedno z nich bylo, že plně naložený vůz měl při vyhýbání přednost před naloženým méně. Strkanice se asi moc nepěstovaly.

Dopravní prostředky
Co jiného mohlo být na začátku? Jedna lidská síla. Náklad se naložil na záda. Větší náklad si vyžádal dvě lidské síly a primitivní nosítka. Pak následovaly vleky – spojení dvou tyčí upevněných podle sedla a druhým koncem tažených po zemi.
Tyče se za koněm propojily příčkami a na ně se ukládal náklad.
Vleky se vyvinuly v saně, které se vlekly nejen po sněhu, ale po celý rok.
Těžší a daleko objemnější zavazadla se přesouvala během času vozy. Od lehkých dvoukoláků ke čtyřkolovým, pro potřeby války těžkým vozům.

Málokdo si uvědomuje, že středověké vozy měly nepohyblivé nápravy pevně spojené s korbou a spodkem vozu. U čtyřkolového vozu to znamenalo, že zatáčet mohl jen smykem, tedy daleko větší zatížení pro tažná zvířata a snaha jet co nejpřímějším směrem bez velkých zatáček. Vozy také neměly kozlík (sedátko pro kočího), ten sedával většinou na jednom z koní.
U vozů už nad pevnými kotouči převažovala kola loukoťová.

Tažná zvířata
Pro přesuny velkých objemů kupeckých karavan nebo vojenských výprav se jako tažná zvířata používali osli, mezci neboli soumaři (kříženec koně a oslice), muly – (osel a kobyla), voli a koně.
 

Zatímco se občas uvádí, že používání chomoutu při zapřahání přišlo do Evropy už 9. - 10. století, na našem území bylo zaznamenáno v 11. století a teprve ve 12.  se již i u nás plně přešlo v zapřahání od jha, které znesnadňovalo zvířatům dýchání, k tuhému chomoutu, který přinesl rozložení tlaku na plece zvířete a koně neškrtil. To umožnilo až pětinásobné zvýšení síly tahu zvířete. Tehdejší vozy s jedním tahounem (i s ohledem na stav cest) uvezly pouze 150–200 kg, při zápřahu dvojspřeží 400–600 kg.

Vojenské jezdectvo bylo schopno za den urazit 60–100 kilometrů.

Přívozy, brody a mosty
Na mnoha místech se museli cestující vyrovnat s přechody vodních toků.
Při řekách často fungovaly přívozy, ale hamižní převozníci mnohdy svá plavidla přetěžovali a obtížně zvládali říční proud. Jejich služby při přepravě lidí, zvířat a zboží, zvláště vzhledem k nejistým lodím, vorům a respektu k tajemnému živlu, byly pokládány za velmi rizikové.

Pokud to bylo možné a schůdné, cestující dávali přednost bezpečným brodům. Ty byly velmi důležitými a strategickými body zvláště v období velkých přesunů vojsk. Hledalo se místo s pevným nájezdem a výjezdem a dnem nejhlouběji do jednoho metru. Není náhodou, že se u brodů vybíraly poplatky a stavěly se u nich strážní hrady a tvrze. Vojenská tažení a kupecké karavany u brodů často tábořily, což vedlo k soustředění obchodníků se vším potřebným, řemeslníků (kovářů, kolářů, sedlářů), hostinců, stráží atd.

Už na přelomu tisíciletí se objevují dřevěné mosty, které značně zrychlovaly přesun lidí i povozů. Jednalo se každopádně o nákladné stavby, jejichž vrcholnou ukázkou byl v Praze mnohem později Karlův most.

Poplatek za přechod vodního toku po mostě („mostné“) býval značně vysoký a není divu, že se pocestní snažili co nejvíce poplatkům vyhnout. Ale kromě panovníka a vysokých duchovních zástupců museli všichni cestující platit všude možně nejen mostné a mýtné, ale i různá cla. Kronikář Hájek z Libočan si k roku 1221 stěžuje: „…neb každý Žid z pláště halíř a z kapuce halíř všudy na mostě cla dáti musel, žák z kalamáře deset peněz a kněz z pleše…“

Teprve roku 1350 vzniká právní úprava pro ochranu proti zlodějům a lupičům. Jak o tom svědčí zápisy v Hájkově Kronice české: „Mnozí a rozliční loupežové v království českém dáli se, a zvláště na silniciech stávajíce někteří jezdecky na koních mnohým lidem a nejvíce kupcům činili velké překážky a škody…“

Ochrana cest pochopitelně nebyla zadarmo. V sedmdesátých letech 11. století se například poselstva do Říma dávala pod ochranu bavorského hraběte Rapota, „neboť ten byl tak mocný, že měl po celé cestě souvisle až do Říma své vlastní vsi i dvory a na tvrzích sobě poddané bojovníky“. Nebylo jistě náhodou, že hrabě bral od knížete podle Kosmy 150 hřiven stříbra ročního platu.

Významnou etapou v cestování byl na našem území rok 1527, kdy byla rok po nástupu Habsburků na český trůn zřízena poštovní linka mezi Prahou a Vídní.

Přeprava po vodě
Plavení dřeva bylo známo od nepaměti. Vory a prosté čluny vydlabané z kmenů využívaly vodních toků. I když se hlavní toky postupně upravovaly a splavňovaly, hloubka řek byla velmi proměnlivá, často závislá na počasí, a tak využití většími loďmi bylo nejisté. Nicméně doprava na velkých splavných řekách byla na tehdejší dobu velmi rychlá. Uvádí se, že lodě na Rýnu urazily za den až sto padesát kilometrů. Svou roli také sehrávalo to, že voda nebyla pro člověka přirozeným prostředím. Většina obyvatel neuměla plavat a nejen v raném středověku byla pro lidstvo rejdištěm nadpřirozených sil, které si my zosobňujeme jako škádlivé postavičky Josefa Lady, jako usměvavé hastrmánky a vodní víly. Vodní živel byl ale záludný a nevypočitatelný, což se do současnosti příliš nezměnilo.

Zajímavý fakt se týká mořeplavby a plavby po velkých řekách. Teprve v 16. století se západoevropské lodě vyrovnaly lodím stavěným v době říše římské.

Zatímco panovníci, šlechtici a vysocí duchovní cestovali většinou mezi pevně určenými hrady a tvrzemi, se zajištěnou hygienou, potravou a noclehem, pocestní museli v nejlepším případě vzít zavděk hostincem, kde se spalo na zemi nebo s několika jinými spáči na primitivní lavici nebo lůžku.

Každopádně ani panovník, který byl kromě zimy většinou stále na cestách, asi věčné harcování příliš v lásce neměl. I když cestoval obklopen mnohačetným doprovodem a na tehdejší dobu jako v bavlnce, nikdo z nás by s ním asi neměnil.
Věčné nepohodlí, chlad, nebezpečí nákazy a nemocí…

Včera se kamarádka vrátila ze svatojakubské pouti do španělského Santiaga de Compostela. Trasu zvolila úměrnou své kondici. Z celkové délky několika set kilometrů si naplánovala trasu dlouhou kilometrů osmdesát. Po devíti kilometrech zvadla se zánětem žil na noze. Zbytek dojela autobusem…