Druhý březnový víkend roku 1976 využila Dana Němcová jarních prázdnin a stopem – jak byla zvyklá – se vydala s dětmi na sever Čech do podhůří Jizerských hor. Už nějaký čas bydlel mezi Libercem a Novým Borem Pavel Zajíček, který si tam s Charliem Soukupem a dalšími přáteli z undergroundové komunity našel práci v lese. Později se k nim přidal i František Stárek. Všichni se nechali zaměstnat u lesního závodu a chodili prořezávat keře nebo uklízet po polomech. Společně bydleli na samotě ve velké jednopatrové hájence, která sloužila jako ubytovna pro lesní dělníky. Z hájenky byl asi kilometr do vesnice jménem Mařenice, kam ve volných chvílích docházeli obdivovat zpustlý barokní kostel a místní hospodu. Domorodci napřed koukali na dlouhovlasé mládence s nedůvěrou, pak si ale zvykli.

Občasným zpestřením pobytu byly návštěvy kamarádů z Prahy, právě jako se to stalo třetí březnový týden, kdy dorazili Němcovi s Milanem Hlavsou. Ve středu 17. března vyrazili všichni na malý pěší výlet do okolí. Podle Stárkových vzpomínek si mimo jiné pochvalovali, jak se vydařil bojanovický festival a jak je policajti nechali na pokoji. Venku mrzlo a sněžilo. Zajíček s Hlavsou, Danou Němcovou a jejím patnáctiletým synem Davidem se po cestě zpět zastavili v mařenické hospodě.

Pavel Zajíček si nad přineseným pivem zběžně všiml, že ve výčepu sedí lidé, které tam ještě nikdy neviděl. To mu naplno došlo ve chvíli, kdy se muži po asi patnácti minutách zvedli, zamířili k nim, představili se jako policie a požádali o občanské průkazy. To ještě nemuselo nic znamenat, protože podobných situací zažívali lidé s dlouhými vlasy hodně. Policajti ale trvali na tom, že mají rychle zaplatit a zajet s nimi v jejich autech k hájovně.

Když dojeli na místo, už se stmívalo. Před hájovnou čekala kriminálka z České Lípy s členy místní Pomocné stráže VB a prověřovali zbytek společnosti. Výsledkem bylo, že Zajíček, Hlavsa, Soukup a Stárek byli kolem půl sedmé zatčeni a policie je odvezla do České Lípy. Dana Němcová s dětmi osaměla. Venku přituhlo, tak začali nosit ze sklepa uhlí do kamen. Němcovou napadlo, že estébáci přijedou znova a udělají domovní prohlídku. Nahoře v patře bydlela místní rodina, dole v přízemí byly pokoje pro brigádníky, kde mohli přespat i jejich hosté. Němcová tedy rychle prohlédla dolní pokoje, našla nějaké písem- nosti, hlavně Zajíčkovy básně, a schovala je do odstaveného sporáku v kůlně.

Do České Lípy mezitím přijeli estébáci z Prahy, pro Stárka estébáci z Plzně a skutečně, jak Dana Němcová předpokládala, zamířili zpět do hájovny udělat domovní prohlídku. Skrýš ve sporáku ale nenašli. Druhý den přijel do Mařenic a České Lípy otec Milana Hlavsy, aby obhlédl situaci a zjistil, proč byl jeho syn zatčený. Svojí volhou, kterou jako vysoký bankovní úředník a člen komunis- tické strany mohl používat, pak Danu Němcovou s dětmi odpoledne odvezl do Prahy.

Pro Josefa Janíčka přišla policie také 17. března do pražského bytu jeho rodičů pod Vyšehradem, kde bydlel. Byl pošmourný den, a tak se vrátil odpoledne z práce rovnou domů. Když krátce po příchodu asi ve tři hodiny uslyšel zvonek a zamířil otevřít, před dveřmi stáli dva policajti. Prohlásili, že si potřebují jen něco ověřit, aby šel Janíček s nimi. A že se za chvíli vrátí. Už brzy ale vytušil, že se chvíle protáhne. Vzali ho totiž na policejní služebnu ve Zborovské ulici na Smíchově. Tam ho začali vyslýchat. Otázky se točily kolem Plastiků a je- jich koncertů. Skončili až v deset večer, poté Janíčka odvezli na noc do věznice v Ruzyni – do cely předběžného zadržení. Další den ho zavezli zpět domů, aby asistoval u domovní prohlídky. Pak se musel do Ruzyně vrátit. Ve stejný čas jako Janíčka zatkli na různých místech Česka ještě další čtyři lidi včetně Skalického a Havelky.

Pro Svatopluka Karáska si policie dojela 18. března na hrad Houska, kde dělal kastelána. Ve stejný den zamířil Vratislav Brabenec na své pracoviště do měšického parku. Byl sám. Po pár hodinách si dal přestávku, usadil se ve foyer nemocnice a začal svačit. Nalil si trochu bílého vína a otevřel konzervu s ky- selými rybičkami. „Najednou koukám, že do nemocnice vchází pět policajtů. Říkal jsem si, asi nějaká bouračka, ale oni šli ke mně,“ vzpomíná Brabenec. První z policajtů se ho zeptal, jestli je pan Brabenec. Když se mu dostalo sou-hlasu, tak rychle ustoupil stranou a za ním stál druhý policajt s namířenou pistolí. Výkřik „Ruce vzhůru!“ pročísl nemocniční prostor tak silně, že se ně- kteří okounějící pacienti lekli a začali prchat. Brabenec dal ruce vzhůru a na otázku, jestli má nějaké zbraně, zakroutil hlavou. Policajt tedy sklonil hlaveň a zeptal se, co Brabenec v nemocnici všechno má. Když se mu dostalo odpově- di, že maringotku, zašli si ji policajti prohlídnout.

Pak Brabence v jeho montérkách od oleje odvezli také do policejní služebny ve Zborovské, kde mezi čekajícími uviděl i Pavla Zajíčka, přivezeného z České Lípy. „Pořád jsme nevěděli, o co jde,“ říká Brabenec ve svém knižním rozhovo- ru. Pak následoval asi desetihodinový výslech. „Policajti mi předkládali nějaké texty a tvrdili, že jsem je psal já. Nebyla to ale pravda,“ popisuje zmatení. Ze Smíchova ho také odvezli do věznice v Ruzyni.

Ivan Jirous se dozvěděl o zatýkání v Ječné, kde byl 17. března s Julianou na návštěvě. K Němcovým telefonovala matka Josefa Janíčka a oznámila, že Pepu odvedla VB a na její naléhání jí sdělili, že jde „o něco vážného“. Jirous s Julianou se tedy rozhodli zůstat v Ječné přes noc. Jirous začal vařit jídlo a v několika džbánech z hospody odnaproti přinesl pivo. Nikdo jiný neměl moc chuť pít, Jiří Němec, který už také o zatýkání věděl a rovněž přišel, začal procházet svůj domácí archiv a vybíral z něj věci, které by jim mohly v očích policie zásadněji uškodit a které tedy bylo lepší u někoho schovat. I on čekal domovní prohlídku. Dana Němcová byla stále ještě v Mařenicích a měla přijet až další den. Jirous seděl v kuchyni a neúnavně upíjel pivo. Nejnervóznější byla asi Juliana. Bála se manželova zatčení a vadilo jí, jak bezstarostně v takovou chvíli pije. „Je to na dlouhou dobu poslední pivo, tak mě nech,“ odpověděl jí.

Další den dopoledne Jirous vyšel s Julianou směrem k domovu, což bylo asi dvacet minut pěšky. Ještě se zastavili na oběd u Padrtových, kteří bydleli ve stejné ulici jako oni. Kolem půl druhé pak zamířili do svého suterénního bytu. Cestou je míjela šedá volha a zastavila zrovna před jejich vchodem.

„Mohli jsme zabočit, schovat se, ale jako beran jsem šel dál,“ vzpomínal Jirous, aniž by vysvětlil, proč vlastně kráčel policii rovnou do náručí. Je samozřejmé, že zatčení nemohl uniknout, musel by utéct a dobře se schovat, což neměl v úmyslu. Mohl ale nějakým manévrem získat čas a alespoň schovat obsah svého kufříku, který měl z nepochopitelných důvodů u sebe. V něm byla celá jeho manažerská agenda – seznamy kapel a adresy lidí, kteří v Bojanovicích vystupovali, nebo lidí, kterým dával pozvánky. Byla tam i korespondence, již si před Bojanovicemi vyměnil například s lidmi ze severních Čech. Pokud tedy Jirous – jak později prohlašoval – věděl, že ho čeká zatčení, pak nemohl udělat víc pro to, aby estébákům dodal na zlatém podnose informace, které potřebovali, a sice, kdo jejich undergroundové společenství tvoří a jak se sdružuje. (Jirous nikdy pořádně nevysvětlil, proč se zachoval tak lehkomyslně.)

Estébáci, kteří přijeli Jirouse zatknout, možná ani nevěděli, jak přesně vypadá. Když totiž přišli Ivan s Julianou k domovním dveřím, zaslechli sousedku, jak mužům v civilu na chodníku říká: „Zrovna jdou“ a ukázala směrem k nim. Jirous se na poslední chvíli snažil instinktivně předat kufřík Julianě, tak naivní ale estébáci nebyli. Vytáhli policejní legitimaci a pokynuli mu, aby i s kufříkem nastoupil do auta. Jirous tedy políbil Julianu, nechal ji zaraženou stát na chodníku a sám nasedl do volhy. Jiná možnost nebyla.

Volha zamířila rovněž do Zborovské, kde v jednom z tamních secesních domů sídlila policie Praha-západ. To, že zatýkání řídilo právě tohle oddělení, bylo pouze formální. Šlo o akci tajné policie a jejího velení. Ve Zborovské se Jirous dozvěděl, že je trestně stíhaný za výtržnictví spáchané pořádáním festivalu v Bojanovicích, a absolvoval první, několikahodinový výslech, který skončil v půl desáté večer. V noci byl i on převezen do věznice v Ruzyni.

Asi jako jedni z posledních se o zátahu dozvěděli Ságlovi. Odjeli totiž na svůj víkendový domek nedaleko Blaníku. Na Ságla spadla švestka, kterou kácel, takže místo v neděli večer, jak bývali zvyklí, se vydali do Prahy už v poledne. Ve tři hodiny k nim volala Věra Jirousová. Vychrlila ze sebe, že se něco děje a že za chvíli přijede osobně. Za krátký čas se skutečně ozval zvonek a za dveřmi stál kromě Věry i Jiří Němec. Stručně vysvětlili, že policie pozatýkala asi deset lidí včetně Jirouse a všech Plastiků. Ságl rychle naházel skoro všechny fotogra e ze svého archivu do krabic a odvezl je ke svým přátelům Mileně Černé a Pavlu Vašíčkovi, o nichž byl přesvědčen, že u nich policie nic hledat nebude. Několik fotogra í Primitives si Ságl doma nechal, aby tam policie alespoň něco objevila, pokud dojde na domovní prohlídku.