Nejvýznamnější řecký prozaik 20. stolení Nikos Kazantzakis se narodil 18.2.1883 daleko od studených Krušných hor na slunečném ostrově Kréta. Vystudoval práva v Athénách a filozofii na Sorboně v Paříži. Byl velkým cestovatelem. Jeho cesty vedly do Švédska, Ruska, žil v Berlíně i ve Vídni odkud podnikl cestu do Afriky a Asie. Roku 1948 pracoval v Paříži jako poradce pro UNESCO. Neklidný vývoj ve střední Evropě zavál tohoto velkého Kréťana na počátku třicátých let i do tehdejšího Československa. Tento prozaik nacházel svou tvůrčí energii jen v kontaktu s prvotními elementy – zemí, vodou, sluncem, mořem. Ruch velkoměsta jej vyčerpával a proto utíkal do „absolutní samoty uprostřed sněhu“ Toto se mu naskytlo ve vlaku cestou do Prahy, kdy mu náhodným spolucestujícím, českým horníkem, bylo nabídnuto vystoupit v Jáchymově a pokračovat do výšky 1028 m n.m., kde leží Boží Dar.

Útočiště, našel na Myslivnách v domu pana Filipa Krause. Kazantzakis strávil na Božím Daru dvě období. Od 10.5.1928 do 9.4.1930 a od konce června 1931 do 31.5.1932. Hlavní smysl jeho pobytu na Božím Daru spočíval nejen v levnosti nájmu a skromnosti živobytí, ale především v tvůrčí činnosti na eposu Odyssea, který považuje za své největší životní dílo.

Práci na druhé a třetí verzi eposu, na němž začal pracovat v roce 1924 na Krétě, věnoval většinu času svých pobytů v Božím Daru. Třetí verze dokončená při druhém pobytu je základem konečné podoby díla, které obsahuje 333 333 veršů. Vznikly zde však i zárodky a plány dalších autorových významných děl jako např. Kapitán Elias, Kapitán Michalis, Svoboda nebo smrt. Při druhém pobytu v Božím Daru se prozaik vrátil k myšlence filmových scénářů. Tak vznikly náčrty k filmům Buddha, Don Quijote, Dekameron, Zatmění slunce a další. Lze říci, že božídarské období bylo pro Kazantzakise nesmírně plodné. Nutno ještě podotknout, že velmi vřelý vztah ke Kazantzakisovi měl náš hudební skladatel Bohuslav Martinů, který podle předlohy knihy Kristus znovu ukřižovaný složil operu Řecké pašije. V roce 1952 se objevily první příznaky zhoubné nemoci. Nikos Kazantzakis zemřel 26.10.1957.

zdroj: internetové stránky města Boží Dar

Autor, v hloubi duše pacifista, přibližuje v románu Bratrovrazi čtenáři střet znepřátelených stran za občanské války v Řecku (1946–1949) z jiného úhlu pohledu, přičemž užívá neobvyklé literární prostředky. Uprostřed událostí stojí bezelstný, lidsky přirozený, nezávislý kněz, který se snaží nalézt odpověď na otázku, na čí straně je právo. Vyvíjí obrovské úsilí usmířit obě strany a zastavit zbytečné krveprolití.

Ukázka:

Kostel voněl kadidlem a lučními květy, úzkými okny kopule pro­nikaly poslední červené a modré sluneční paprsky a osvěcovaly Krista Pantokratora, vládce nade vším. Namaloval ho už před léty otec Jannaros svýma vlastníma rukama, na lešení, vleže na zádech. Zobrazil ho nikoli divokého a zuřivého, jak bylo zvykem, ale smutného, usouženého, bledého, jako vyhnance. „I já jsem vyhnanec,“ říkal si otec Jannaros, když ho maloval, „uprchlík, vyhnali mě z mé země, co leží daleko až za pohostinnou Thrákií, a usadil jsem se tady, uprostřed divokých hor Epiru, bojuji a dělám všechno pro to, abych místní divochy předělal v lidi. Uprchlíkem je na této zemi taky Kristus a já ho namaluji právě takového.“ Vzal žlutou a zelenou barvu, nanesl je tak, že Kristus měl tváře hubené a bledé, koutky úst stočil dolů, na krku mu přidal vrásky, jen kolem očí mu vykreslil dlouhé zlaté paprsky, které osvěcovaly a nadějí naplňovaly jeho zmučenou tvář. Usadil ho na dlouhý polštář s výšivkami ptáků, ryb, lidí, do rukou mu vložil nikoli evangelium, ale nezvykle ošklivého a ubohého tvora s velkými křídly.

„Co je to za netvora?“ zeptal se biskup, celý pobouřený, když jednou projížděl přes Kastelos. „Kristus vždycky drží v ruce evangelium nebo modrou kouli, Zemi, a ty? Cos mu to namaloval do ruky? Myš? Odpusť, můj Bože!“

„Podívej se lépe, pane můj,“ odpověděl otec Jannaros rozčíleně, „ne­vidíš, že má křídla?“

„Co to představuje?“

„Myš, která snědla z posvátného oltáře Kristovo tělo, hostii, a narostla jí křídla. Netopýr.“

„Netopýr!“ vykřikl biskup. „Ochraňuj mě, Pane! Co to znamená? Nestydíš se, otče?“

Pop se rozhněval.

„Ještě jsi to nepochopil, pane?“ zeptal se mrzutě. „Taková je lidská duše! Lidská duše je myš, co pozřela Kristovo tělo a narostla jí křídla.“

Jedním skokem, jako když ho pronásledují, vběhl otec Jannaros do kostela, zatáhl petlici a zavřel. Rozhlédl se kolem, ale z jeho očí šlehaly blesky, neviděl v přítmí ženy, matky v černých smutečních šatech, které přišly už dříve z blízkých vísek a našly otevřené kostelní dveře. Vešly dovnitř, obklopily kenotaf a spustily truchlivý nářek, přišly oplakávat Krista, ale po chvíli na něj zapomněly, shodily šátky na ramena a začaly oplakávat a volat své syny, co padli v boji. Bylo jich pět, pět truchlících matek, pět jmen dostal Kristus – Stelios, Jannakos, Markos, Dimitros, Aristotelis… Náhle bouchla kostelní vrata, ženy uviděly popa, který se vřítil do kostela jako tajfun, zalekly se, zmlkly a přikrčily se na dřevěných sedadlech.

Pop v šeru dobře neviděl, zakopl o kenotaf s Kristem, málem ho převrhl. Stihl ho zachytit v náruči; oba našli rovnováhu, neupadli.

„Pane, smiluj se! I Kristův obraz ožil a chce odsud pryč…,“ zahuhňal otec Jannaros a mráz mu přeběhl po zádech.

Vešel do oltářního prostoru, uklonil se zakrvácenému kameni na oltáři, vyšel královskou branou před ikonostas a zastavil se čelem k velké ikoně Krista na pravé straně ikonostasu. Jeho nitro vřelo. Nějakou chvíli zápasil, nemohl však promluvit, vlastní bezmoc ho dusila a svírala mu hrdlo, mručel potichu a hluboce jako raněné zvíře. Tváří v tvář Kristu se konečně jeho hněv ztišil, teď se ho zmocnila hrůza. Tikrát se pokřižoval, poklekl, dodal si odvahy.

„Kriste můj, skláním se před tvým utrpením,“ vykřikl nahlas, „odpusť mi, bojím se tvé síly a třesu se. Jsem ale člověk a cítím bolest, jsem Řek, musíš mě vyslechnou! Dovol mi křičet, vyjádřit svůj bol, aby se mi ulevilo, a potom? Jsi Bůh, zabij mě! Pane, stojím tu a pozoruji svět, který jsi stvořil: není spravedlivý. Říkám to otevřeně, ne, není spravedlivý! Zkoumám lidi, co jsi stvořil, jak se říká, k obrazu svému. Nerozumím! Jsi, Pane, takový jako lidé? Země je koncentračním táborem a i ty jsi nás obehnal dráty a každou chvíli nás obhlížíš, vybíráš nejlepšího a nakonec ho zabíjíš? Čím se Řecko provinilo, nevděčníku? Je sis musel vybrat – jak to mohlo tvé srdce unést? Proč sis nevybral Albánce, Turky nebo Bulhary? Udělaly tyto národy pro tebe někdy něco dobrého? Jakou radost ti způsobily? Jaká velká díla vytvořili pro tvé uspokojení? Hellada se chopila tvé ruky, když jsi byl ještě robátko a za­kopával jsi o kameny, nemohl jsi ještě ani kráčet po zemi, a vedla tě jako prince z jednoho konce světa až na druhý! Kdyby jí nebylo, kde bys byl ty? Čím bys byl? Zůstal bys mezi chamtivci, kázal a v synagogách naslouchal jejich drmolení. Hellada ale přišla, vzala tě za ruku a vy­vedla z chaosu, namalovala tvou krásu a stal ses krásným; zapěla o tvé dobrotě a stal ses dobrým; postavila ti převysoké paláce a stal ses pánem. A to je tvá odměna za prokázané dobro? Chceš ji roztrhat na kusy, jejíma vlastníma rukama – nemáš pro ni žádné slitování? Žádné uznání?“

Otec Jannaros se zalekl vlastních slov, dlaní si zacpal bezbožná ústa. Pohlédl na okolní ikony, vzhlédl k archandělu Michaelovi, namalovanému na ikonostasu v červených opánkách, s černými křídly, a s hrůzou čekal. „Teď udeří blesk, aby mě spálil,“ zašeptal. „Copak Bůh dovolí takto drze se rouhat?“

„Kriste můj, dusím se; dovol mi vypovědět své strašné rouhačské myšlenky, jinak zešílím! Vyslechni mě: jsou chvíle, kdy přicházím o ro­zum: dřevo, kameny, svatí nabývají jiného smyslu, prohlížím si ikonu naší Bohorodičky vlevo na ikonostasu a říkám si: To není ta přesvatá Panna přelíbezná, ztrápená, co odhalila ňadro, aby tě nakojila, Ježíši můj: není to Ona, je to Hellada!“

Z jeho hlubokých vrásek na čele stékal proudem pot, rozevřená chřípí otce Jannarose se chvěla rozčilením, nasával vzduch, jako by dychtil ucítit pach Boha, síru.

„Ach, jaká radost by to byla,“ zamručel, „kdyby mě Boží plamen spálil! Jen tak bych poznal, že Bůh má uši a uslyšel mě, že nevolám na poušti, že můj hlas stoupá k nebesům, narazí na ně, promění se a nemilosrdně sestoupí dolů, aby udeřil jako blesk přímo na mou rouhavou hlavu!“

„Pamatuješ si, Ježíši,“ vykřikl, „tam v mé rodné vesnici u Černého moře na ten nádherný den svatého Konstantina, 21. květen? Zapalovali jsme ohně uprostřed vesnice a lidé stáli kolem a třásli se. Z nebes shlížel Bůh, já držel posvátné ikony našich předků, skákal jsem bosý do plamenů a zpíval jsem, tančil jsem a házel jsem hrsti rozžhavených uhlíků lidem – plameny byly studené jako ledová voda a osvěžovaly mě, protože jsem měl jen tebe, Pane, jen tebe, nikoli plameny, nikoli smrt, pouze tebe! Jako když bezcenné železo vložíš do ohně a vyjde z něho čistá ocel, podobně i já jsem vycházel z ohně, Mistře-Stvořiteli, a cítil jsem, jak se celé moje tělo, od paty k hlavě, v tvých rukou proměnilo v ocelový meč, v nesmrtelnou duši! A nyní k tobě mluvím a ty neodpovídáš, volám a ty mě odmítáš; ale já budu dál volat a křičet, dokud mě nevyslyšíš. Proto jsi mi dal ústa: ne abych jedl, ne abych mluvil, ne abych líbal, ale abych křičel!“

Pohlédl na levou stranu ikonostasu, na zázračnou ikonu Bohorodičky, jako by ji prosil, aby se u Syna přimluvila. Těsně k hrudi tiskla Jezulátko a oči, černé, smutné, s hrůzou upírala na kříž visící ve vzduchu. Její tvář byla rozpůlena, jakoby přeříznuta jedním řezem nože. Jednou ráno během mše otec Jannaros stál u královské brány ikonostasu a modlil se „za pokoj na celém světě“. Znenadání zazněla poblíž silná rána, na dřevě ikony se objevila trhlina a tvář Bohorodičky od obočí až po bradu se rozpůlila. Křesťané se zalekli, padli na kamennou dlažbu a čekali. „Nastane zemětřesení,“ mumlali, „udeří blesk a spálí nás.“ A po několika dnech přišla strašná zpráva: daleko, hodně daleko, na kraji světa, se přihnal z oblohy oheň a zabil dvě stě tisíc duší! A na jiném konci světa, v malé vísce Kastelosu, přesvatá Panna v tomtéž okamžiku zaplakala nad lidskou bolestí a její tvář pukla žalem.

„Panenko moje,“ vyhrkl, roztáhl ruce a objal ikonu, „žlutých lidí na kraji světa je ti líto, a co tady, v Kastelosu, kde před tebou umírají tvoje děti? Ani nevztáhneš ruce, abys objala kolena svého syna, ať už zlo skončí, Bohorodičko moje?“

Znovu se otec Jannaros otočil ke Kristovi, čekal. Kristus se na něho díval, usmíval se, neotevřel ústa, nepromluvil. Otevřeným okýnkem vlétla do kostela včelka a bzučela nad horskými kvítky na kenotafu.

Otec Jannaros se s hrůzou rozhlédl kolem sebe: uprostřed kostela ozdobený myrtami, rozmarýnou a kvítím stál kenotaf, a v něm na vyšívaném drahém hedvábí bez hnutí ležel mrtvý Kristus. Velký pátek, a on tiše a sebejistě čekal na vzkříšení. Stařec se přiblížil k kenotafu, sklonil se nad ním, jako kdyby se skláněl nad skutečným Kristovým hrobem, a vykřikl silným hlasem plným úzkosti:

„Řeku můj, Řeku můj, proč chceš zabít matku?“

Duše otce Jannarose opustila tělo a stáhla se do uší, do očí a do konečků prstů a čekala. Čekala na zázrak. Není možná, aby ten hlas neslyšel! Neodpoví snad Bůh člověku? Vyčkával, vyčkával, ale zase nic. Němý vzduch, hluchý Pantokrator, mrtvý Kristus a otec Jannaros, na celém světě úplně sám. Jeho mysl už nedokázala zadržet hněv, pohár přetekl, otec Jannaros pozvedl ruku:

„Tak tedy,“ vykřikl, „vzkříšení nebude, lež si v kenotafu a čekej! Budeš vzkříšen jen společně s Řeckem, slyšíš? Jinak vzkříšení nebude! Nic jiného nemohu udělat, jsem duchovní, mám jen tuto moc a toto činím. A i kdybys zvedl ruku a uvrhl mě do nejhlubšího pekla spolu s Jidášem, i tak věz, že já, otec Jannaros, jsem se rozhodl: tady v Kastelosu, v Chalikasu, v Praskově, v těchto třech vesnicích, až kam sahá moje duchovní moc, vzkříšení nebude!“

…

Otec Jannaros se sehnul, zvedl z jednoho postranního sedadla svou popskou čapku a vyšel ven. Když si ale upravoval vlasy, aby je zasunul pod čapku, ozvaly se ve tmě hluboké povzdechy, jedno z dřevěných sedadel zavrzalo. Naskočila mu husí kůže. Povstal, vyděsil se, ale zastyděl se. Vzal ze svícnu svíčku, zapálil ji od Kristovy lampičky a zamířil k sedadlům podél stěny, odkud uslyšel povzdechy. Svíčka se v jeho ruce třásla, ale dodal si odvahy, přiblížil se. Schýlil svíčku; jakási stařenka, co se pevně držela sedadla, teď vyskočila. V tu chvíli na sousedních sedadlech nadzvedly hlavu k světlu další čtyři stařeny a ukázaly své seschlé vrásčité tváře.

„Kdo jste? Co tady pohledáváte? Slezte ze sedadel!“ zvolal nahlas otec Jannaros a ustoupil zpátky.

Stařeny se sesunuly ze sedadel, spadly na dlažbu, zachytily se okraje kenotafu. Pop se k nim sehnul, ke každé přiblížil hořící svíčku, aby si je prohlédl: jaká hořkost, oči vyplakané, ústa plná jedu!

„To jsou tváře Řecka,“ pomyslel si otec Jannaros a mráz mu přešel po zádech, „toto jsou matky…“

A najednou mu připadalo, že těchto pět truchlících stařen, které si  právě při svíčce prohlížel, bylo pět řeckých velkých Matek – každá zastupuje jednu část Řecka: jedna střední část – Rumélii, další Makedonii, Epirus, Peloponés a nakonec vznešená matka ostrovů…

„Co pohledáváte tady v Kastelosu?“ zeptal se znepokojeně, „koho hledáte? Kdo jste?“

Začaly všechny najednou mluvit, kvílet, bít se v prsa.

„Ničemu nerozumím! Ničemu! Co je to za povyk? Ať promluví jedna!“

Nejstarší z nich poklekla, vztáhla ruku k ostatním. Její tvář byla z tvrdého kamene.

„Mlčte, já promluvím, jsem nejstarší.“

Obrátila se na popa.

„Jsme matky, máme syny ve válce, jedny dole, jiné nahoře, všechny jsme už někoho pohřbily. Jsem stará Krustallenia z Chalikasu. Co je s tebou, otče Jannarosi, že mě nepoznáváš? Zdá se mi, že tvá mysl byla někde jinde, rouhala se!“

„Nerouhal jsem se, ne, nerouhal jsem se! Važ svá slova; nerouhal jsem se, modlil jsem se. Takto se já k Bohu modlím, nikomu se z toho nebudu zodpovídat.“

Šel a zabodl svíčku do svícnu, otočil se k stařenám. Jeho hlas teď zjihl.

„Skláním se  a ctím vaši bolest, matky Řecka,“ řekl, „odpusťte mi, moje mysl se skutečně toulala daleko a já si vás nevšiml, nepoznal jsem vás. Nyní jsem se už vrátil z ohnivého nebe, kde jsem rozmlouval s Vše­mohoucím Bohem, a všechny vás vítám, každou zvlášť: Vítej, paní Krus­tallenio, truchlící matko z Chalikasu; vítej, paní Marigo z Prastovy, vítám i tebe, paní Christino z Manganosu, i tebe, vážená paní Despino z Krus­tallosu; tebe taky vítám, stará Zafiro z Chrysopigi. Buďte vítány v tomto domě Boha ukřižovaného: co si přejete? Co vás trápí? Poslouchám vás.“

„Zůstaly jsme bez domova, otče,“ znovu promluvila stará Krustallenia, „vyhnali nás z našich vesnic, černí i rudí, zabíjejí nám muže, chodíme z jeskyně do jeskyně, hladovíme, je nám zima… Kam se máme obrátit? Ke kterým nohám máme padnout? Kdy už tohle neštěstí skončí? Naše vesnice, otče, nás vyslaly k tobě, abychom se tě zeptaly. Ty s Bohem rozmlouváš, jsi jeho ústy, jeho ušima i očima v těchto ho­lých skalách, ty budeš vědět.“

„Pomoz nám, otče!“ zanaříkaly i ostatní stařeny a poklekly, „všichni na tebe spoléháme.“

Otec Jannaros přešel v kostele sem a tam, zastavil se před ikonostasem, hleděl na Krista, ale neviděl ho, jeho mysl plula pomalu v temných vo­dách. Kostel mu náhle připadal příliš těsný, kdyby roztáhl ruce, zbořil by zdi. „Bůh na mě hodil,“ zamumlal, „všechnu tíhu neštěstí. Drž se, ubohý otče!“

Sehnul se ke klečícím starým ženám, jednu po druhé vzal za ruku a pomohl jim vstát.

„Každá z vás,“ pronesl, „má ve svém domě po jednom mrtvém, já ale ve svém domě mám tisíce mrtvých těl, zabalených do černých a rudých praporů. A ne ve svém domě, nýbrž ve svých útrobách; už nemohu ani chodit, klopýtám. A ať se skloním k jakémukoli mrtvému, vidím svou tvář: protože jsou všichni mými dětmi.“

„Pomoz, starče!“ znovu vykřikly stařeny, „co máme dělat? Kdy už tahle pohroma skončí? Znáš způsob, jak nás zachránit? Proto jsme přišly. Otče, osvítil-li tě Bůh, pověz, vrátíme se pak k našim lidem, kteří nás sem poslali; pospícháme.“

„Já také spěchám,“ zabručel pop. Vyslovil to a pocítil, že hodiny běží, a on nemá času nazbyt.

Přijal své rozhodnutí a teď chvátal. Pohlédl na stařeny, které se znovu chytly kenotafu a naříkaly.

„Vstaňte, pusťte kenotaf, postavte se na nohy! Ještě vás neomrzelo na­říkat? Bůh nesnáší pláč. Lidské slzy mohou roztočit vodní mlýn, nikoliv však mlýny Boží. Utřete si oči, vraťte se zpátky do svých jeskyň, svolejte muže, ženy, promluvte, volejte: Tohle vám otec Jannaros z Kastelosu sděluje: existují tři cesty ke spáse: Bůh, vůdci lidu, lid. Bůh, a uvědomte si to dobře, se před námi uzavřel: nechce se prý míchat do našich záležitostí, dal nám rozum, dal nám svobodu, myje si ruce. Cítí k nám odpor? Nechce nás? Anebo nás má příliš rád a zkouší nás? Nevím, jsem jen hříšný člověk, nemohu vstoupit do tajemné Boží mysli. Vím jenom jedno a jsem si tím jist: tato cesta není pro nás, je to slepá ulička.“

Zmlkl. Olejová lampička před Kristovou ikonou zasyčela, nejspíš došel olej. Otec Jannaros se podíval tím směrem – Kristova tvář potemněla. Stařec ucítil na hrudi velkou tíhu, přesto se nepohnul, aby olej doplnil.

První stařena se chytla za okraj popova roucha.

„Druhá cesta, otče? Poraď nám, kterápak to je? Mluv jasně, jsme ženy nevzdělané, ať porozumíme.“

„Druhou cestou jsou vůdci lidu, nejvýše postavení, a nechť jsou prokleti. Všichni, všichni vůdci bez rozdílu. Já je nerozlišuji, nejsem ani rudý, ani černý, řekni jim, jsem otec Jannaros, který mluví s Bohem a nikdy se nesníží k tomu, aby uctíval zbabělce. A rozerveš-li moje srdce, najdeš v něm v mé krvi od jednoho konce srdce k druhému, Řecko jako na mapách, co visí ve školách. Celé Řecko. To jim řekněte, toto – slyšíte?“

„Slyšíme, slyšíme,“ odvětily matky, „mluv, otče, a nehněvej se na nás: a co tedy s druhou cestou?“

„Druhá cesta? I ta je uzavřená. Žádný vůdce, ani rudý, ani černý, nemá v sobě celé Řecko. Všichni ti ničemové mají Řecko rozdělené na dva kusy, jako by nebylo živé. A každá strana se vztekle rve o ten druhý kus. Králové, politici, vojsko, páni, statkáři, kapitáni v horách i v údolích, všichni, všichni běsní. Jsou to vyhládlí vzteklí vlci, a my lidi jsme pro ně maso, mají nás za maso a pojídají nás.“

Zas se zastavil, těžce se mu dýchalo, jako by stoupal na strmou horu, zasténal.

„Jak by se mi líbilo,“ říkal si pro sebe, „jak by mi bylo dobře, kdybych byl i já slepý, zařadil bych se do davu vlevo či vpravo a měl bych za sebou a kolem sebe tisíce takových postižených, byl bych si jistý, že my stojíme při Bohu a naši nepřátelé jsou s ďáblem! A byl bych pyšný na zabité Řeky a říkal bych si, sláva Bohu, bolševiků ubylo! Nebo sláva Bohu, ubylo fašistů! Ale teď stojím tady docela sám, opuštěný, a vidím-li zabitého, ať je to kdokoli, srdce mi puká, protože vím, že pod zemí se rozkládá kousek Řecka.“

Ztratil se ve svých úvahách, stál mlčky, na spáncích a na krku mu naběhly žíly; před jeho očima se rozprostřela Hellada, celá zakrvácená.

Ale první stařena zase napřáhla ruku, zatahala ho za široký rukáv.

„Třetí cesta, třetí cesta, otče?“

„Jaká třetí cesta? Třetí cesta ještě není! Nebyla ještě zbudována, aby se po ní dalo jít. Musíme těžce pracovat a pomalu postupovat, abychom ji postavili. Kdo jsme my? Lid. Od nás, od lidu tato cesta začíná, s lidem pokračuje a u lidu končí. Do mé mysli teď bijí blesky. Kdo ví, říkám si, možná nás Bůh uvrhl do tohoto krajního neštěstí, aby nás přinutil, ať chceme nebo nechceme, zvolit pro svou záchranu tuto třetí cestu… Nevím, matky, čeho se mám chytit, jaký závěr vyvodit. Kdybyste se ale zeptaly mého srdce, říká právě toto: to je cíl, to chce Bůh. Už jste dospěli, říká nám, nechytejte se cípu mého roucha jako malé děti; povstaňte, kráčejte dál sami!“

Stařeny příliš nerozuměly tomu, co jim pop řekl, jejich srdce se však alespoň trošku zklidnila. Uvázaly si černé šátky pevně kolem hlavy, pod nimi schovaly čelo, bradu, uši a ústa, připravily se na cestu.

Paní Krustallenia ale ještě otálela. Popova slova jí sice zahřála duši, jenže rozum ještě nechápal.

„Nuže?“ vyhrkla, podívala se na popa a čekala.

„Nuže, teď vyjde měsíc, vydejte se na cestu, svolejte lidi ze svých vesnic a řekněte, co jim otec Jannaros vzkazuje: Všichni společně i s rodinami se ráno před úsvitem dostavte do Kastelosu. Bůh mi svěřil tajnou myšlenku: pochopil či nepochopil jsem správně, co mi řekl? Uvidíme! Ale jiné cesty není. Odejděte s mým požehnáním!“

Domluvil, pozvedl ruku, požehnal pět hlav s uvázanými šátky a sundal petlici ze dveří.

„S požehnáním Boha a vlasti,“ zvolal a udělal nad stařenkami ve vzduchu kříž.

Postál před kostelem a hleděl za matkami, jak jedna za druhou odcházejí podél zdi a ztrácejí se ve tmě. Měsíc stoupal zpoza skalnatých hor, ve vzduchu se mísila vůně zralých oliv a pach hniloby.

„Ubohá Hellado,“ zamumlal stařec, když viděl, jak matky mizí mezi kameny, „ubohá Hellado v černém šátku!“