Ukázka z knihy:

Daniela

Daniela je zcela neslyšící ve třetí generaci. V jejím případě se jedná o vrozenou trvalou sluchovou poruchu, která patří mezi prelingvální sluchové poruchy, k nimž dochází ještě předtím, než se dítě naučí mluvit. Proto je Daniela schopna mluvit jen s velkými obtížemi. Danielin manžel je také neslyšící. Daniele je třicet šest let a má tříletá dvojčata Igora a Reginu, která jsou slyšící, jen Igor má lehkou nedoslýchavost.

(...)

Nakolik můžeš používat svůj hlas, když s dětmi komunikuješ? Voláš na ně třeba nějak, když chceš upoutat jejich pozornost?

Když je potřebuju zavolat, protože jde třeba o nějakou nebezpečnou situaci, tak na ně zavolám jménem. Ale když se například doma spolu učíme, pracujeme a povídáme si, používám jen znakový jazyk.

Začala ses třeba víc věnovat svému hlasu, protože ho občas potřebuješ při komunikaci s dětmi?

Ani moc ne, ptala jsem se na to různých odborníků, například poradkyň z rané péče. Ony mi doporučovaly, že je lepší hlas moc nepoužívat, protože bych dávala dětem špatný mluvní vzor. Je potřeba, aby měly mluvní vzor od někoho slyšícího, takže chodí na logopedii nebo na ně mluví můj slyšící bratr a taky manželova slyšící babička. Občas si s nimi povídá i můj táta, který je sice nedoslýchavý, ale mluví dobře.

(...)

Nemáš někdy obavu, že ti děti budou unikat do světa slyšících, kam za nimi nebudeš moct?

To je těžká věc. Musím myslet hlavně na jejich budoucnost a o té vím, že se bude týkat světa slyšících, například ve školce a ve škole. Mám samozřejmě trochu strach, že budou v jiné společnosti, do které já můžu patřit jen stěží. Ale budu se je snažit vychovávat k hodnotě rodiny a mít s nimi hezký vztah.Ovšem těžko říct, jak to bude v budoucnu. Kdyby si třeba našly práci v zahraničí, tak bychom jejich rozhodnutí museli respektovat. Bude záležet na nich, co si budou přát, až budou velké.

Co všechno musíš dělat, aby nebyly omezované tím, že ty a tvůj manžel neslyšíte, nebo aby je to omezovalo co nejmíň?

Těžko říct, uvidíme, jak to bude se školou. Některé jiné maminky, které už mají děti ve školním věku, mi říkaly, že někdy třeba bývá problém s komunikací na třídních schůzkách nebo s některými domácími úkoly. Zatím moc nevím. Rozhodně nevidím důvod, proč bych si na třídní schůzku nemohla vzít tlumočníka. Nechci se jen tvářit, že rozumím, chci opravdu získat všechny informace, jak to s dětmi vypadá. Doufám, že učitelé a ředitel nás budou jako neslyšící rodiče respektovat. Připadá mi opravdu důležité, s jakými konkrétními lidmi se setkáme. Nechtěla bych třeba, aby se jiné děti těm našim posmívaly kvůli tomu, že mají neslyšící rodiče. Mám zkušenost, že bratra spolužáci šikanovali kvůli tomu, že naši neslyšeli.

A co se proti tomu dá dělat?

Třeba bratr se dlouho trápil sám a nikomu nic neřekl. Začal o tom otevřeně mluvit, až když byl starší, někdy kolem dvaceti, a rodiče z toho byli v šoku. Ptali se ho, proč jim to neřekl dřív, a on říkal, že měl strach. Už je to poměrně dlouhá doba, tak doufám, že teď je situace trochu lepší. A k tomu, co s tím dělat: je určitě nutné dát na třídní schůzce základní informace rodičům, aby věděli, že tu jsou děti, které mají neslyšící rodiče. To znamená, že komunikují znakovým jazykem, což ale rozhodně není nic špatného. Je třeba poskytnout dostatečné informace, aby tomu ti rodiče rozuměli a aby to taky dokázali sdělit svým dětem. Nerada bych ostatní rodiče odstrkávala, spíš bych byla ráda, abychom fungovali nějak dohromady. Takže počítám s tím, že jim to pak na třídní schůzce prostřednictvím tlumočníka vysvětlím.

Myslíš si, že by pro vaše děti mohlo být určitým obohacením, že mají neslyšící rodiče? Totiž že se vyznají ve dvou různých světech, že jsou slyšící, ale znají i svět neslyšících.

Myslím, že určitě. Chtěla bych, aby moje děti poznaly i kulturu neslyšících, aby znaly náš svět a uvědomovaly si ten rozdíl. Chodíme s nimi například do klubu mezi neslyšící a stýkáme se s neslyšícími. Takže děti budou nejen bilingvní, ale i bikulturní.