Když měl roku 2000 Saer odpovědět na otázku, zda se již zamýšlel nad vlastním epitafem, podotkl: „Nechci hrob ani epitaf. Chci být spálen a ať můj popel rozptýlí, kde se jim zlíbí, mohou ho hodit i do koše. Ne proto, že bych si myslel, že za nic nestojím, nýbrž proto, že tam, kam částečky popela dopadnou, se dá znovu do pohybu vesmírný mlýnek na hmotu, a jednou se, jak hlásá Nietzscheho teorie o věčném návratu, snad znovu vrátím na tento svět, ale tentokráte převtělen do Paula Coelha topícího se v penězích. O hojně prodávaných autorech, jakými jsou například Paulo Coelho, Mario Vargas Llosa, Isabel Allendeová a jim podobní, ostatně prohlásil že „chtěli být spisovateli, ale kvůli jejich knihám se z nich nakonec stali jen milionáři“. iliteratura.cz

Ukázka:

Stádo uhání vší rychlostí nížinou, jako by se nesouvislými změnami velikosti rozptylovalo a rostlo, a dusot kopyt zní a odráží se, rozléhá se pod nohama koní a šíří se vzduchem, v němž se ptáci rozprchávají do všech stran. Nedbaje drobného deště, který začíná padat a který mu tiše ťuká do tváře a vtéká mu do vlasů, si Bianco, poté co postřehl, že na koních nikdo nejede, sundá z ramene karabinu a s výrazem, v němž počáteční znepokojení dá průchod překvapení a vzápětí úžasu, pozoruje obrovské stádo tmavých koní blížící se plnou rychlostí a rozrušující pustinu, koncem zimy poněkud zmalátnělou. Musí jich být víc než dva tisíce, víc než dva tisíce, dumá, a přitom se chvěje mírným vzrušením, a aby je utlumil, mnohokrát bouchne pažbou do země. Koně, všichni černí, srst takřka téhož odstínu, ve stejném rytmu, téže rychlosti a ve stejném směru, temná a pulzující masa, mnohost sjednocená všemi svými členy a současně rozptýlená v každém z nich, shluk horkého masa, svalů a nervů a smyslů šíří hřmot pustinou a naplňuje ji jím natolik, že sílícím zvukem jsou pohlceny dokonce i Biancovy ohromené myšlenky, které se pro něj v jeho vlastní mysli stávají neslyšitelné a nesrozumitelné. Statní, disciplinovaní a divocí vypadají koně jako prapůvodní organická masa ženoucí se prostorem, jako kosmický vír, skládající se z neurčitého počtu identických bytostí, jako nekonečné množství hvězd od sebe oddělených černotou, ale tvořených toutéž látkou, nebo jako řada topolů, které vyrašily ze stejného semene a které, pozorovány z určitého bodu v prostoru, se překrývají a slévají tak, že vypadají jako jeden jediný. Nebo podobní jemným kapkám nesouvisle padajícím z nebe, které poté co se přeměnily v mrholení, začínají naplňovat slabými záblesky mokré předměty roztroušené v šedé prázdnotě. Bianco si uvědomí, že stádo bez pána prohánějící se nížinou hledá zelené pastviny, na nichž chce přečkat zbytek zimy, a rozběhne se za ním bezhlavě s úmyslem je zadržet, zmocnit se ho, zkrotit je. Do té míry kvůli nenadálé vřavě zběsile uhánějících koní pozbyl svou rozvahu, onu fasádu klidu a neoblomnosti, která je pro ostatní — Garaye Lópeze, Ginu, čeledíny, obchodní partnery, celý svět — již takřka legendou, ačkoli v jeho nitru, za maskou, jíž vlasy a řasy cihlové barvy propůjčují zvláštní a zároveň chlapecké vzezření, za zatrpklými rty, je někdy chvění tak silné jako to, jež nyní vyvolávají kopyta v nížině. Lhostejné k jeho pobíhání, k jeho gestikulacím, aniž změní směr a rychlost, aniž se zastaví, aniž dokonce postřehne jeho přítomnost, jako by se on a koně pohybovali v jiném prostoru a čase, stádo se k němu přižene a začne se stále v rovné přímce vzdalovat k opačnému bodu obzoru, a Bianco stačí zahlédnout vlnění tmavých, potem a deštěm čvachtajících hřbetů, zatímco hřmot jejich kopyt slábne, a koně sami, čím dál méně zřetelní, mizí v tichém, stále hustším dešti, až nakonec hluk nadobro utichne a zůstane jen tmavá, mihotavá a neurčitá skvrna, která teprve tehdy, když zcela zmizí za obzorem a již po ní není ani památky, odhalí záludnou povahu své prchavé a ošidné přítomnosti, hmotné či přízračné, již natolik neuchopitelné pro zkušenost, že svým definitivním přechodem do paměti, která ji pak přemění v rozmarnou a neprokazatelnou vzpomínku, jen sníží svůj záměr být skutečnou.

Ještě stále ohromen oním výjevem Bianco za mírného vrtění hlavou poprvé ucítí déšť, a beze spěchu přeskakuje nad vyčuhujícími trsy trávy, vbíhá do ranče, aniž však byť jen očkem zavadí o oba koně, kteří se trochu vylekají, když jej spatří přibíhat. Hadrem visícím na trámu si otře tvář, vlasy, a poté co vevnitř rychle poklidí a vloží si dvě či tři knihy a nějaké listiny do kožené brašny, navlékne si nepromokavý plášť, který mu sahá až ke kotníkům, pomalu a opatrně si nasadí klobouk a vyběhne ven, aby osedlal koně.

„Pokud všechno půjde hladce, budu s Ginou za setmění,“ přemýšlí a kope do slabin koně, aby jej popohnal. Kůň poslušně trochu přidá do kroku a přitom zřejmě závidí svému náhradníkovi, který prozatím oproštěn od jakéhokoli břemene lehčeji, takřka radostně kluše vedle něj. Muž a koně, vnoření do padajícího deště, velice zřetelní vlivem šedých záblesků vody, však v hladké, pusté a všude stejné pustině působí jakoby přízračně, a to do té míry, že navzdory rychlému poklusu vypadají jen jako nápodoba jízdy vykonávané v samotném středu téhož kruhového prostoru. Pouze světlo se neznatelně a rovnoměrně mění a proniká do bělavých kapiček deště, které přeměňuje v jakousi bledě šedou mlhu, jež asi po hodině najednou temně zezelená, jako dno akvária, aby se později přeměnila v čím dál méně průsvitnou modř, která se kolem Bianca a koní a také v travnatém houští natolik zakalí, až se zdá, že se kopyta ve své jednotvárné parodii jízdy brouzdají v inkoustové kaluži. Dříve než vše pohltí černota, Bianco si za takřka stálého poklusu přesedne na druhého koně, čímž se tento již dlouhé hodiny stále stejně uplývající rytmus nepatrně, takřka nepostřehnutelně naruší. Avšak vzápětí již vše zase plyne jako předtím, až se nakonec postavy těchto tří bytostí nejprve rozostří, pak mírně ztmavnou a ztratí obrysy, a nakonec zcela zmizí v temnotě.

S příchodem noci se však na předměstí objevují zřídkavé první domy, rozzářené z oken vyvěrajícími světly lamp. Bianco, promoklý a udýchaný, marně popohání svého koně, ale zvíře, zastrašené prvními překážkami, stromy, domy, několika ponurými, v dešti spěchajícími siluetami, si nedá říct, pročež je jezdec navzdory své nedočkavosti a vyčerpání již nechá na pokoji, a tak dorazí k domu takřka krokem. Bianco seskočí z koně a prohlédne si zavřené okenice, jejichž škvírami však pronikají paprsky světla. Poté co rychle a takřka neslyšně uváže koně ke sloupu, s koženou brašnou v ruce projde průjezdem a prudce otevře dveře do salonu.

Usazená v křesle, krk opřený o opěradlo, hlava mírně zakloněná, nohy natažené a paty položené na druhém křesle, boty ze zeleného saténu nedbale pohozené na podlaze, s přivřenýma očima a výrazem hluboké, a jak Biancovi připadá, i trochu dvojznačné rozkoše, Gina hluboce potahuje z tlustého doutníku, který drží mezi ukazováčkem a prostředníčkem pravé ruky. Ve druhém křesle k ní Garay López se sklenkou koňaku v ruce, v mírném předklonu se zlomyslným úsměvem promlouvá, a Bianco nedokáže určit, zda Ginin slastný výraz pramení z doutníku či ze slov Garaye Lópeze, jemuž, jak se zdá, navzdory svým přivřeným očím naslouchá se zasněnou pozorností.

Na zlomek vteřiny Bianco znehybní, s pravou rukou na klice a s koženou mošnou v levé, přičemž na své zmáčené tváři zachycuje první vlhký závan vzduchu prohřátého krbovým ohněm a cítí, že svaly ve tváři se mu trochu stahují, aby neprozradily bouři, která se rozpoutala v jeho nitru a dotírá na odvrácenou stranu jeho mysli, pochyby, nenávist, zoufalství, opovržení vůči sobě samému, vztek, úzkost a nutkání vybuchnout, avšak vzápětí, když vidí Ginu, jak vyskakuje z křesla a přitom se dáví kouřem a kašle, a Garaye Lópeze, jak se zvedá a míří k němu s poněkud zmateným úžasem, se ovládne a s rozvážným, takřka majestátním klidem zavře dveře a vejde dovnitř.

přeložil Jan Machej