Proč Zeman? Protože Zeman!

/ Jefim Fištejn, Tomáš Weiss

Naděje na změnu na Pražském hradě po pěti letech pro jednu část lidí pohasla, ta druhá svou volbou zabetonovala status quo.  není opakované zvolení Miloše Zemana a jeho dosavadní působení jen součástí širšího procesu, který Českou republiku zvolna mění a ukrajuje z její polistopadové demokracie?
Naděje na změnu na Pražském hradě po pěti letech pro jednu část lidí pohasla, ta druhá svou volbou zabetonovala status quo. není opakované zvolení Miloše Zemana a jeho dosavadní působení jen součástí širšího procesu, který Českou republiku zvolna mění a ukrajuje z její polistopadové demokracie?

Dvě desítky předních komentátorů se snaží nalézt odpovědi na tyto otázky a nabízí svůj pohled a reflexi toho, co se děje. Alexandr Mitrofanov, Petr Pithar, Jaroslav Kmenta, Petra Procházková, Jefim Fištejn, Vladimír Kučera, David Zábranský, Bohumil Doležal, Tomáš Němeček, Jan Herzmann, Jiří Pehe, Jiří Přibáň, Igor Lukeš, Daniel Kroupa, Petr Honzejk, Petr Holub, Jan Lipold.

Jako ukázku z knihy nabízíme text Jefima Fištejna:

Zatímco jsi spal aneb Jitro zemanoidů

Jefim Fištejn

Bylo nám názorně předvedeno, jak pravda a láska nevítězí nad lží a nenávistí. Kdyby to uměly, asi by tu a tam už dávno vládly. Možná to platí v nějakém metafyzickém smyslu slova, jenže kdo z nás trvale žije v metafyzickém smyslu? V dnešním postpravdivém světě z pravdy mnoho nezbývá, a co zbývá, je rozpité a nečitelné. Naposledy pravda bývala vítězná, když o ničem nesmlouvala, nepochybovala a mohla se opřít o lidský typ mnicha-válečníka, asketického a neústupného. Ale kde ho brát a nekrást v době, kdy tekutá měňavkovitost je jediným umělecky přijatelným tvarem?

            Volební kampaň ing. Zemana byla postavena úsporně a gramotně, nemrhala časem na tvorbu vedlejších efektů. Soustředila se na směr hlavního úderu, na zasazení všeobjímající lži za minutu dvanáct, aby ve zbylém čase už žádné odhalení nebylo možné. To je fundamentální neselhávající princip: vítězové se nesoudí, až bude po všem, počítání použitých nepravd bude bezpředmětné. Vítězovi jeho úspěch ještě nikdo zpětně neodpáral. Pozdní zjištění nekalých zdrojů financování či nepravdivých citátů ještě nikdy k impeachmentu nevedlo. Buďto máte v rukávu přichystán generální trumf, nebo běžte zpytovat svědomí do kouta. Jak zpívá ABBA: „The winner takes it all, the loser standing small…“

            Spolehlivou metodou nekalého soutěžení je navození pocitu bezprostředního ohrožení, před nímž může voliče ochránit jedině samotný manipulátor. Miloš Zeman touto metodou vládne mistrně. Před pěti lety to byl pocit akutního ohrožení českých zemí vpádem záštiplných sudetských vyhnanců. Zpětně je vidět, jak nesmyslně vyumělkovaná byla tato obava. Karel Schwarzenberg tomuto fantomnímu strachu sedl chutě na lep, když začal nudně hájit neobhajitelnou pozici pomocí věcných argumentů. Je to ukázkový případ upadnutí nepřipraveného polemisty do nastražené léčky. Chtělo to proti Zemanovi nechat mluvit jeho vlastní minulost. Stačilo se suše odvolat na protokoly schůze Federálního shromáždění z června roku 1990 nebo na očitá svědectví přítomných (třeba Bohumila Doležala), aby bylo jasné, že hlavním bijcem Benešových dekretů neváhajícím srovnávat poválečné vysídlení Němců se Stalinovými zločiny byl jistý energický poslanec jménem Miloš Zeman. Konfrontaci s vlastní minulostí by žádný sebedovednější rétor neustál. I kdyby se uchyloval k bonmotu, že jen hloupý nemění názory. Jenže Schwarzenberg připraven nebyl. Nebyl schopen vytlačit ze sebe cosi na způsob: Tak který váš postoj tedy platí teď, a už nebude platit za rok?

            V posledním prezidentském klání byla role „Sudeťáků“ přidělena blízkovýchodním uprchlíkům. I tentokrát nikdo ve skutečnosti neočekával střet faktických argumentů. Šlo jen a jen o to, ukázat Zemanovu prolhanost, utopit ho ve vlastních protimluvech jako kotě v senkrovně. Profesor Drahoš ve svém tvrzení, že to byla právě Zemanova vláda, kdo schválil příchod tisíců muslimských utečenců z Kosova, měl jít do konce a citovat vládní usnesení, aby se fakt nedal připsat jakémusi subalternímu Kavanovi (tedy že v roce 1999 o tomto mluvil nejen tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan). Pozdě bycha honiti.

            Ani tento snadný protiútok nebyl výsledkem domácí přípravy, a nebyl tudíž dotažen do zdárného konce – ačkoli se dal opřít o fakta z veřejných zdrojů. Třeba ve sporu o to, proč byla tak utajena schůzka mezi Zemanem a Putinem, ke které měli přístup pouze Zemanovi důvěrníci Vratislav Mynář a Martin Nejedlý, ale za dveře byl vykázán český velvyslanec v Moskvě Vladimír Remek. Prezident tvrdil, že se tam řešil prodej traktorů Zetor do Ruska a nadutě se odvolával na zvýšenou choulostivost obchodních jednání, v nichž jsou hradní hauzírníci údajně neobyčejně zběhlí, takže prodej traktorů je jejich druhou přirozeností a oblíbeným koníčkem. Zbourat celou falešnou konstrukci se dalo prostým nahlédnutím na internetové stránky společnosti Zetor, z nichž vyplývá, že celý obchod byl předpřipraven nejméně měsíc před podpisem a ten se konal hned následujícího rána po „veledůležité“ schůzce prezidentů. Nezměněné podmínky obchodu, až na počet objednaných kusů a delší dodací lhůty, naznačují, že vůbec nešlo o „chefsache“, věc vyžadující zásah z nejvyšších pater politiky. Jediná okolnost, již nesměl slyšet komerčně nezúčastněný svědek, je nejspíše výše provize, která náležela šikovným zprostředkovatelům. I tak snadný cíl se Drahošovi podařilo zdárně minout.

            Úvodní konstataci, že pravda opět jednou podlehla lži, není třeba číst prvoplánově, jako že argumentace vítězného kandidáta byla celá vyhřeznutím absolutní lži, zatímco postoje poraženého nebyly nic než kvintesencí pravdy. Toto není podstatou sporu. Důležitý je především jeho dopad na společnost. Potvrdila se zákonitost, kterou trefně artikuloval neškolený psycholog Fjodor Michajlovič Dostojevskij: „Když není Bůh, pak je všechno dovoleno.“ Bůh v této rovnici znamená instanci schopnou ukládat sankci za nepravost, vymáhat dodržování zákonů. Právo, které není vymahatelné, se stává potištěným toaletním papírem, princip, který nemá sankční doložku, působí žalostně a svádí k jeho veřejnému poplivání. To je morální poučení plynoucí z bajky.

            Ze všech stran slýcháme, že probíhá plíživá normalizace. Analogie s návratem totality 70. let minulého století napovídá, že normalizací je zde míněn opak normality, kdy zákony jsou vymahatelné. Taková normalizace ponouká veškerou společenskou sedlinu k volnému vzlínání, k obsazení špičky společenské vertikály, spouští (v našem případě už jen zrychluje) proces všeobecného úpadku politické kultury, zvykových norem, společenských móresů. Kromě těchto svízelí, které vůbec nejsou snadno napravitelné, existuje i vážnější problém.

            Dochází totiž nejen k poklesu politické kultury, ale také k záměně samotného pojetí politiky, k novému čtení minulosti, ke vzniku nové axiologie – učení o tom, co je dobré a co je zlé, co se smí a co se v žádném případě nesmí. Politikou se v běžné demokracii rozumí zápas politických sil o prosazování postojů, idejí, světonázorů souvisejících se směřováním země. Moc, řízení státu a správa věcí veřejných jsou vždy prostředkem k dosažení cíle, nikoli cílem samotným. Nikdo, až na pár psychopatů, nevidí v moci niterný smysl politiky. Kdo takové pojetí praktikuje, zpravidla cítí potřebu zastírat to aspoň rétoricky. U nás se v poslední době politika chápe zvráceně: ideje a jejich zápas se stávají pouhým prostředkem k dosažení moci. Dominuje perverzní logika, v níž politické subjekty mají povinnost podílet se na vládnutí, když už jim voliči nějaké hlasy přidělili. Lhostejno, s kým a kvůli čemu vládnout – někdo přece vládnout musí. Takové cynicky pokroucené pojetí politiky dostalo u nás název „švédský stůl“. Čistě teoreticky v takovém konceptu všechny programové pozice, všechny návrhy a nápady jsou použitelné a v zásadě slučitelné. Nesourodá vládní koalice nestmelená žádnou světonázorovou programovou shodou, volné spojování různých laskomin ze „švédského stolu“ nemůže dopadnout lépe než dort od pejska a kočičky. Nekonzistencí trpěla již předchozí koaliční vláda (ČSSD, ANO, KDU-ČSL) a nikdo si z toho nevzal ponaučení. Nikoho netrká okolnost, že Evropská komise, jíž se pravidelně nadává pro její nízkou efektivitu a značnou dezorientovanost, je právě příkladem takové bez ladu a skladu složené koalice. Taková zdánlivě liberální koncepce sestavování kabinetu nás spolehlivě odsuzuje k nízké účinnosti mocenského sboru. Stojí za povšimnutí, že hnutí ANO mělo po sněmovních volbách na podzim 2017 při sestavování vládní koalice před sebou všechny možnosti otevřené – možnost klidně vládnout s komunisty, populisty, s Piráty anebo třeba s některou z demokratických stran – a nikomu tak široké rozkročení nepřipadalo a nepřipadá divné. Ostatně proč by to někomu připadalo divné, když samotné hnutí ANO je extrémně měňavkovitý útvar, kde i ti nejchytřejší z členů nejsou schopni určit místo hnutí na tradiční pravolevé škále politického spektra či říct cokoli kloudného o jeho zaměření. „Makáme, makáme“ – to je cosi jako „patláme, patláme“ filmového magistra Kellyho, z něhož se nakonec také vyklubal podvodník. Je to samozřejmě širší trend, projevuje se i jinde, ale nikde snad ztráta programové vyprofilovanosti nedospěla do tak bizarních konců jako u nás.

            Koncepce politiky jako pouhého boje o moc má také jiné konsekvence. Jestliže budoucnost přestává existovat v podobě určitých vizí, společenských projektů, vývojového směru, který bývá vybojován ve volbách, pak stejnému osudu podléhá i minulost. Také se stává vícevariantní, každý ji smí číst po svém. Hřebík na hlavičku uhodil samotný prototyp zemanoidů svým prohlášením, že agenti StB byli často ke své činnosti donuceni vydíráním a šikanou. Nabízí se závěr, že je tudíž lze pokládat spíše za oběti režimu než za jeho pilíře. A útočit na oběti je nefér. Dočkáme se snad i nějakého řádu či vyznamenání pro tyto statečné chlapíky?

            Dalším pokřivením normy je snaha propašovat do veřejného vědomí představu, že volby jsou odpovědí na jakoukoli životopisnou zátěž kandidátů – i tu, která s předmětem voleb nemá žádnou souvislost. Z nejvyšších míst slyšíme znovu a znovu podsouvanou myšlenku, že jakýkoli přečin či zločin je vymazán, pokud o něm voliči předem věděli, a přesto pachatele podpořili. I to bude mít mnohem hlubší dopad na stav společnosti, než si dnes myslíme. Tak jako v rostoucí zálibě v referendech a jiných přímodemokratických projevech, i zde se usazuje představa, že anonymní a nerozrůzněná masa vystavuje veřejnému činiteli jakýsi odpustek a jeho trestní rejstřík je volebním procesem dokonale vybělen. Ve sporu kolem designovaného premiéra Andreje Babiše tento argument postupně přestával narážet na odpor a začínal platit jako axiom. Jeden kradl, druhý podváděl, třetí možná svým udáním dostal nevinného na oprátku, leč všechny hříchy mládí jsou odpuštěny masou, která přitom nemá co společného ani s vyšetřováním, ani se soudnictvím. Každý volič nemá na sobě talár a jeho politický příklon by pro nikoho neměl být rozhřešením.

            I v tom se projevuje normalizace: mrtví chytají za nohy živé, minulost naléhavě prosakuje do přítomnosti. To za komunismu panovalo přesvědčení, že dav, lid, národ má vlastní subjektivitu, něco kolektivně cítí, o něčem kolektivně rozhoduje. Pokud je to tak, proč by lid nemohl rozhodovat o vině a trestu? Když světlo prýští z minulosti, její postavy, myšlenky, stereotypy vrhají stín na přítomnost. Idealizace velkých mas s nerozlišitelnými tvářemi není jediným takovým stínem. Mnohé výroky vlivných aktérů naznačují, že totalitní ideologie –

jako chiméry, které se už zabydlely v organismu – vystrkují své pažravé hlavičky. Václav Klaus, který sám prodělal bolestivou transformaci od konzervatismu k jeho pravému opaku, populismu, takto vysvětlil volební preference českého obyvatelstva rozděleného vedví: „Praha je víc než jiné končiny město nemakačenků… V Praze je nejmenší počet těch, kteří se živí prací svých rukou, a kteří při tom dokonce musí stát. To mozek trošku pozměňuje, a proto mozek typického Pražana není stejný jako mozek průměrného občana České republiky mimo toto velkoměsto.“

            V tomto způsobu uvažování jsou zaklety myšlenkové stereotypy teorie třídního boje. Ta nás učila, že způsob práce zásadně určuje vědomí člověka, je to něco jako geneticky přenositelná informace. Proto třídní původ hrál tak kruciální roli: mělo se za to, že správný, nejlépe dělnický původ činí občana svědomitějším, pevnějším ve svém vztahu k moci, oddanějším straně a vládě. Složité procesy takový občan hodnotí správně už na intuitivní úrovni. Třídní instinkt byl nadřazen rozumu. Pro oblast práva byla v oběhu zvláštní teorie revolučního právního vědomí: nikoli zaprášené paragrafy odtržené od života, ale masově sdílený pocit spravedlnosti určuje, kdo má být potrestán – a kdo naopak posunut do čela průvodu. Zajisté jsou v Klausově úvaze staré pojmy oděny do nového fešnějšího kabátu, leč hlavní myšlenka zůstává stejná: pražští nemakačenkové – ajťáci, chirurgové v nemocnicích, umělci, konstruktéři komplikovaných strojů, mediální hyeny, zkrátka ti, kteří se neživí poctivou prací vestoje, mají „pozměněný“ mozek a nemohou cítit, co je dobré a co je škodlivé pro národ tak, jak to cítí ti, kdo kydají vidlemi hnůj. To jsou ty chiméry, které na nás vystrkují své roztomilé tlamičky a cení na nás masožravé zoubky. Snahou chiméry vždy bude vyžrat zevnitř a přetvořit hostitelský organismus k obrazu svému, přijmout naši podobu a přitom zůstat chimérou. Starý známý se na nás vrhne s radostným rozpažením a vůbec nepozná, že už to dávno nejsme my.

Proč?

238

Další články

Miloslav Stingl (1930) patří spolu s dvojicí Hanzelka a Zikmund mezi nejslavnější české a československé autory cestopisné literatury. Vstoupil do rekordmanské síně slávy jako nejvydávanější český autor, dostalo se mu řady literárních ocenění. Jaký div, že si nenechal ujít Havaj a napsal o ní s dalším cestovatelem, Jiřím Kolbabou, knihu o svém očarování jednou z nejvlídnějších lokalit planety. Až na ty tsunami!
Ukázky

Vulkány Mauna Kea a Mauna Loa, nejkrásnější pláže světa Waikiki a Kaanapali - prostě Havaj

Miloslav Stingl (1930) patří spolu s dvojicí Hanzelka a Zikmund mezi nejslavnější české a československé autory cestopisné literatury. Vstoupil do rekordmanské síně slávy jako nejvydávanější český autor, dostalo se mu řady literárních ocenění. Jaký div, že si nenechal ujít Havaj a napsal o ní s dalším cestovatelem, Jiřím Kolbabou, knihu o svém očarování jednou z nejvlídnějších lokalit planety. Až na ty tsunami!
 | Miloslav Stingl, Tomáš Weiss
Patří oblbování voličů mezi povolené zbraně demokratické volby? Protože to je dnes jedna z hlavních otázek. Stačí opravdu je opakovat: dostali 30%, dostali 51%...Opravdu je jedno, jak se k maximálnímu procentnímu zisku ten nebo jiný dostane? Voličský hlas je velmi nebezpečná zbraň, zvlášť v rukou lotrů se mění v třaskavinu. Jedna z občansky důležitých knih je tady - Co je to populismus? od Jana-Wernera Müllera.
Ukázky

Co je to populismus?

Patří oblbování voličů mezi povolené zbraně demokratické volby? Protože to je dnes jedna z hlavních otázek. Stačí opravdu je opakovat: dostali 30%, dostali 51%...Opravdu je jedno, jak se k maximálnímu procentnímu zisku ten nebo jiný dostane? Voličský hlas je velmi nebezpečná zbraň, zvlášť v rukou lotrů se mění v třaskavinu. Jedna z občansky důležitých knih je tady - Co je to populismus? od Jana-Wernera Müllera.
 | Jan-Werner Müller
Kniha italské novinářky Obchodování s lidmi je důležitá. Protože žádné události nespadnou je tak bez souvislostí z nebe - i silná migrační vlna z Afriky do Evropy v posledních letech má svoje až triviální kriminální souvislosti. Nejrůznější africké mafiánské skupiny totiž v roce 2003 ve velkm zjistili, jak výhodné jsou únosy lidí a kolik jsou za ně vlády jejich zemích ochotny platit.
Ukázky

O afrických kriminálnících, kteří zjistili, že hned po kokianu je nejvýnosnějším zbožím člověk

Kniha italské novinářky Obchodování s lidmi je důležitá. Protože žádné události nespadnou je tak bez souvislostí z nebe - i silná migrační vlna z Afriky do Evropy v posledních letech má svoje až triviální kriminální souvislosti. Nejrůznější africké mafiánské skupiny totiž v roce 2003 ve velkm zjistili, jak výhodné jsou únosy lidí a kolik jsou za ně vlády jejich zemích ochotny platit.