Ukázka z knihy:

Majka přibouchla dveře, ruce se jí chvěly vzteky. Smotávala si šátek z krku a koutkem oka sledovala Sábu, která netečně převalovala ve zpola otevřené puse žvýkačku. Majka zavřela oči, za nimi vířily divoké obrazce nikoli nepodobné těm na šátku, tmavé barvy se míhaly jedna přes druhou, temně fialová, okrová, jedovatě zelená. Přidržela se oprýskaného botníku ve stísněné chodbě bytu a přinutila se rozsvítit. Bělka si opatrně zouvala boty v koutě chodby a snažila se žádným zvukem nenarušit husté napětí rytmizované mlaskavým žvýkáním své sestry.

Majka chňapla Sábu pod krkem za schrutou těžkou látku svrchníku, hlavy měly těsně u sebe.

„Proč jsi mi o tom proboha neřekla? Proč se všechno dozvídám zase jako poslední? Uvědomuješ si, jak je to pro mě ponižující? To si myslíš, že jsi za hvězdu, Sabino? To se chceš takhle blejsknout před třídou? Vždyť se neučíš špatně, tak proč si pořád potřebuješ před učitelkama něco dokazovat? Nad nima nemůžeš vyhrát, i kdybys měla stokrát pravdu, pochop to! Proč to děláš, Sabino?“

Sabina se trochu zalekla mámina hněvu a zaváhala — bude mámin výbuch ten normální, co se odbude řevem a cloumáním, nebo ji seřeže? Nestávalo se často, že by jí ujely nervy, ale párkrát už jo. A bylo to i docela zábavné, když se máma vůbec neovládla. Chutnalo to sladce, i když to bolelo. Sába zvrátila hlavu dozadu a zavřenými ústy se jí dral ven smích.

„Odpověz!“ Majka řvala, tenké dveře jejich panelákové garsonky lehce propustily ohlušující výpověď jejího mateřství všem slídivým uším v baráku.

Sába se napřímila, vytrhla se Majce ze sevření, poodešla a sykla: „Aby se jim chtělo blejt. Aby byly zhnusený a aby jim bylo zle!“ Vypadala klidně a čekala, co máma na to. Ne máma, ale Královna, hnusná zlá Královna. A zoufalá. Je zoufalá, jasně, už se klepe. Za chvíli je to tady, slzy jí začnou stříkat do všech stran a z beďarovitýho nosu jí potečou lepivý nudle. A Bělucha debilka ji pohladí a řekne jí: Mami, už nebreč. Ona to tak nemyslela. Márová si na ni zasedla, Sába přece neřekla nic zas tak hroznýho. Ó, jak dojemné! Měly by bejt milenky, ty dvě, měly by spolu spát.

Majka zalapala po dechu a mimoděk zavřela nadávky, které jí jako první vyskakovaly z pusy. „Proč? Proč chceš, aby bylo učitelkám zle z těch tvejch oplzlostí? Copak jsem tě tak špatně vychovala? Kde se to v tobě bere, Sabino?“ Cítila, co cítily i obě její dcery — slabost. Sabina odešla ještě oblečená do koupelny a práskla za sebou dveřmi, Běla už byla zutá, podívala se prosebně na mámu a hořce se pousmála. Chvilku nervózně postála a odešla do pokoje. Dveře za sebou tiše zavřela a Majka osaměla ve stísněné prostoře, kde byly všude po zemi poházené boty, skříň byla pootevřená a na jejích dveřích bylo zavěšené ramínko se třemi bundami přes sebe.

Majka popadla síťovku s nákupem z rána a šla do kuchyně. Rohlíky už jsou okoralé, no jasně. Když na linku vyndávala pytlík mléka, zpod ruky jí ukapávaly malé kapičky bílé tekutiny. Majka vzhlédla ve směru do chodby a uviděla z nich pravidelnou cestičku. Sakra, to musela propíchnout teď někdy, pytlík byl naštěstí ještě dost plný. Přelila ho do odměřovací nádoby, zapálila sporák a postavila na něj konvici s vodou na čaj. Pak přešla do pokoje, který byl od kuchyňského koutu oddělený jen zašupovacími dveřmi, a převlékla si sukni a halenku za tepláky a tričko. Znovu si pomyslela, jaká je to paráda, to ústřední topení, a tělem jí projel záchvěv zimy a hnusu, když uslyšela zvuk kusů uhlí nabíraných kovovou lopatkou ve sklepě jejich dřívějšího smíchovského bytu. Sabina byla pořád v koupelně, a tak si ruce opláchla jen ve dřezu a jala se rozkrajovat rohlíky a mazat je máslem.

„Bělko! Sábo! Večeře!“

Bělka se přihrnula do kuchyně, prsty levé ruky měla napnuté a doširoka rozevřené a za ní se táhl pach acetonu. To snad ne! Majka se tázavě zadívala na růžovou barvu jejích nehtů.

„Mamííí, dyť jsi řikala, že na víkend můžu…“ zakňourala Běla a Majka se nakonec jen slabě pousmála a podstrčila dceři talíř s rozkrojeným rohlíkem.

„Nemáme paštiku?“

„Ne, Bělko. Ale můžeš si otevřít marmeládu, měla by tam být ještě jedna višňová.“

„Od babičky?“

„Od babičky, samozřejmě!“

„Nééé, ta je děsně kyselá. A nemáme vajíčka?“ Běla otráveně otevřela ledničku a prohlížela si její obsah.

„Ne, ale zítra prý budou mít levný křapky, bude o ně mela. Dám si budíka na pátou. Půjdete obě se mnou, kdyby prodávali omezenej počet na hlavu.“

„Mami, já se chci vyspat!“

„Spát budeš potom.“

Sabina přešla nejdřív k televizi a zmáčkla knoflík. Netečně si vzala talíř s rohlíkem, odnesla ho zpátky a s výskokem těžce dosedla na chatrnou hnědou sedačku překrytou pruhovanou dekou. Sedačka zaúpěla a Majka v duchu také.

Majka se prosebně zadívala na svou jen o pár minut starší dceru a tiše řekla: „Sabinko, vypni prosím tu televizi a pojď si s námi u stolu sníst večeři, ano?“

Sába se skutečně zvedla, vymáčkla knoflík a obraz se s jeknutím stáhl z rohů až do temnoty. Sedla si k mámě a sestře a začala rohlík žmoulat se zjevnou nechutí. Jak nesnášela máminu hladovost! Majčiny čelisti lupaly, když žvýkaly těstovou hmotu, a protože hlady nestíhala zapíjet sousta čajem, polykala hlasitě, jak jí jídlo, které vysálo všechnu vláhu úst, jen neochotně propadávalo hltanem. Sabina zavřela oči. Uviděla se v chladné kamenné síni bez oken, kde sedí na druhém konci dlouhého stolu naproti Královně, která se nezřízeně cpe a pobízí ji s hnusným smíchem k dalším a dalším soustům. Jez! Tlustý jsou šťastnější! Jez přece! A dlouhými pěstěnými růžovými nehty ťuká o desku stolu. Přicházejí Podnožci, kteří nesou zářící konvici s kávou a nalévají Královně do šálku, jenže ucintnou. Královna po nich štěkne, ale potom svými pysky hltavě vysává ze stolu každou kapičku, aby nic nepřišlo nazmar.

„Mami, co ty rifle? Kdy už mi je koupíš?“ vytrhla Sábu z úvah Běla.

Majka si s nevolí odtáhla zbytek rohlíku od úst. „Bělko, říkala jsem ti přece, že strejda Vladimír mi zajistí bony, nechci je kupovat za ty šílený prachy od veksláků, ale nebude to hned. Musíme mu být vděčné za ten byt, nemůžu po něm pořád něco chtít. Musíš být trpělivá!“

Bělka otráveně odfrkla. „A proč mu furt říkáš strejda? Dyť to žádnej náš strejda není, ne?“ zeptala se podrážděně.

Majka se zadívala na dceru s útrpným výrazem a pokračovala v jídle. Tohle Sabina vůbec nechápala. Copak by si Běluna doopravdy mohla natáhnout rifle od toho kreténa? To tedy ona, Sabina, bude radši donekonečna nosit kamaše, i v mrazech. Copak Běluně nevadí, jak se máma ponižuje? Tohle přece vůbec nemá zapotřebí! Proč se musí tahat s tím plesnivým starým ženáčem, když je přece pořád docela krásná, určitě by to zvládly samy. Smíchovskej byt byl stejně mnohem lepší, rozhodně větší, nemusely mít s Bělunou palandu, do školy a všude to bylo kousek, zatímco odsud z Proseka to autobusama trvá celou věčnost, a pavlač mohly používat jako balkon, i když tam teda furt courali debilní Karáskovi, ale zase se z nich dala dobře dělat prdel. Ty fronty ráno na hajzl nebyly nic příjemnýho, to je fakt, ale aspoň tam nebylo slyšet, jak prdí soused seshora, jako tady. Prosek je vůbec dost divnej.

Sabině se skoro zatočila hlava, když si vybavila vůni smíchovského bytu, vlhkou a zahnilou, ještě pořád trochu nasáklou starým čoudem z dob, kdy s nimi bydlel táta a rodiče kouřili i doma.

Sabině bylo strašně smutno a zatoužila být sama. „Mami, jdeš dneska večer pryč?“ zeptala se neutrálním tónem.

Majka se trochu ošila a bylo vidět, že přemýšlí, jak nejlépe odpovědět. „No, ráda bych, s Vladimírem bychom chtěli zajít na vínko, jestli vám to nevadí.“

„Jasně že ne, mami,“ odpověděla rychle Sába a Majka pocítila úlevu. Sabinka sice zrovna prožívá dost drsnou pubertu, ale je to hodná holka, obě její holky jsou hodné, to ona přece dobře ví. Bože, vždyť už bude šest a s Vladimírem jsou domluvení na sedmou, to sotva stihne! Kdyžtak zavolá do vinárny, aby mu číšník vyřídil, že se trochu opozdí, snad se nic tak hrozného neděje. Ještě se chtěla vykoupat, ale na to může zapomenout. Má vůbec připravené šaty? Vezme si ten vínový kostýmek, v tom se mu vždycky líbí. A kozačky na podpatku. Majka do sebe rychle natlačila zbytek rohlíku, vyskočila od stolu a ještě na holky zahalekala, ať si po sobě uklidí a umyjí nádobí.

„Běluno,“ otočila se Sába přidušeně k sestře, „ukradni mámě cíga z kabelky, ať máme na večer!“

„Ne, fakt, já nechci, ségra. Čórni si to sama, mně to nechutná.“

„Neser! Když jsem na řadě já, tak ti vždycky chutná, že jo? Srabe! Bez cíg mi nelez na voči!“ sykla Sába po sestře a šla umýt nádobí, aby zase nebyl kravál a máma vypadla co nejdřív.

Majka šla na záchod, a když seděla na míse, zamyšleně zabalila použitou vložku do novin. Ze skříňky vyndala balíček, ale našla v něm už jen jeden smotek vaty v síťce, který si vložila do kalhotek na okrajích už potřísněných krví. Jak je to možné? Vždyť si kupovala nový balíček a holky snad nemenstruují, dnes si do práce určitě brala jen tři a balík vaty, kterým vložky ještě obkládala, aby vydržely déle. Copak už vypotřebovala celý balík? Otráveně spláchla a šla si rychle umýt ruce a odlíčit obličej, aby si na něj mohla nanést zbrusu novou vrstvu zářivých barev, které snad zamaskují únavu.

V obýváku si ze skříně vyndala kostýmek a po očku se ujistila, že se holky nedívají. Sabina myla nádobí a Běla utírala stůl. Majka se sklonila za stůl a vytáhla ze zdi zástrčku od telefonu. Teprve potom se začala oblékat.

„Hele, holky, vy teď nemáte měsíčky, že?“ zeptala se.

Sába vzhlédla překvapeně od dřezu. „Ne, proč jako? Copak jsme tak protivný?“

„Ale ne, já jen že už jsem zase dobrala vložky, tak je mi to trochu divný.“

Běla nic neřekla, doutírala stůl, otřela si ruce do utěrky a odešla do dětského pokoje. Zavřela za sebou dveře, sedla si na postel, rozepnula knoflíčky na povlečení deky a zašátrala hluboko v povlaku. Vyndala dvě z několika vložek, které tam měla schované, zastrčila si je za tepláky pod tričko a šla se zamknout na záchod, kde je vrátila do prázdného obalu ve skříňce. Potom šla zpátky do pokoje a sedla si vedle Sáby před televizi. Majka už byla oblečená, u kuchyňského stolu se skláněla před malým zvětšovacím zrcadlem a nanášela si řasenku.

„Sabino, o tom tvým výstupu s Márovou si ještě promluvíme. Nemysli si, že ti to jen tak projde.“ Majka pozorovala dceru v zrcátku. Ruka se jí trochu třásla, mrkla a šťouchla se štětečkem do víčka. Zaklela a kapesníčkem si opatrně otřela černou skvrnu z oka.

„Mami,“ řekla Sabina smířlivě, „vždyť je pátek, já už se nechci bavit o škole…“

Majka rezignovaně vzdychla a zašroubovala víčko řasenky. „Holky, a neponocovat, jo? V deset jděte spát, do půlnoci jsem doma, tak ať je všechno v cajku!“ Sába s Bělou si netečně braly z pytlíku křupky a vypadaly, že ji vůbec neslyšely. Majka to vzdala a šla si zkontrolovat obsah kabelky. Blížila se půl sedmá, jestli nechce přijít pozdě, už musí vyrazit. Oběma holkám dala pusu na čelo a letmo je pohladila po vlasech, které byly stejné barvy i délky, jen ty Bělčiny byly stažené gumičkou do culíku, zatímco Sabině neúpravně povlávaly všude možně.

Když si Majka v předsíni obouvala kozačky, ruka na jezdci zipu se jí zadrhla v půli, Majka na moment zavřela oči a hlava jí v předklonu ještě více poklesla. Ne, na tohle přece nemá právo. Stejně by si je našel. Zpola obuté boty zase zula, vběhla do pokoje a znovu zapojila telefonní kabel do zástrčky. Ruka byla ještě nezbednější, než když se malovala, cítila, že se jemně třese už po celém těle a vyschlo jí nepříjemně v ústech. Otočila se k holkám.

„Sábo, Bělko, musím vám něco říct.“ Holky se na ni ani nepodívaly a to jí vrátilo kuráž. Došla k televizi, rázně ji vypnula a stála před nimi rozkročená jako voják.

„Dnes za mnou do práce přišel váš táta.“ Bělce se údivem rozšířily oči a pootevřela ústa, Sabinina ruka s křupkou se zastavila, vrátila ji zpět do misky a misku odložila na stolek.

„Co?“ zeptala se Sába. „Kdo?“ řekla Běla.

„No, váš otec, Bořek. Je teď na nějaký čas v Praze a rád by se s váma setkal. Domluvili jsme se, že vám dnes v osm zavolá.“

Běla na mámu zírala nevěřícně a naštvaně. „A ty jdeš pryč? To nás tu necháš samotný?“ zeptala se s naléhavostí, která Majku zaskočila.

Majka se nadechla k odpovědi, ale najednou k ní slova nepřicházela. Podívala se na své propletené prsty, které se vzájemně nervózně třely. „Já už musím jít,“ řekla a odešla znovu do chodby. Běla za ní vyběhla a s úžasem pozorovala, jak se máma obouvá a bere si béžový baloňák, na kterém si utahuje pásek o něco rázněji, než bylo třeba.

„Mami, počkej, a co mu jako máme říct?“

Majka se unaveně podívala na svou dceru a bylo jí strašně líto, v jakém je zmatku, jenže jí nedokázala pomoct.

„Bělko, já nevím, prostě se s ním jen pozdravte, bude se asi ptát na školu, na klavír, já nevím, něco mu prostě řeknete. Je to přece váš otec.“

Běla začínala natahovat, oči se jí zalévaly slzami. „On se jako najednou ozval, po třech letech? A to nám říkáš jenom tak, jako by se nechumelilo, a jdeš si za tím svým strejdou? To nemyslíš vážně, mami!“

Majce se sevřelo srdce, jemně naklonila hlavu a popošla směrem k dceři, ale ta se rozběhla do ložnice, práskla za sebou dveřmi a bytem se nesly její hlasité vzlyky. Majka položila kabelku na zem a po špičkách, aby neklapala podpatky, šla za Bělou, jemně zaťukala, vzala za kliku a sedla si na okraj postele, na které Běla ležela. Pohladila ji po vlasech, ale Běla se po ní ohnala a přitiskla se ke stěně s tváří zabořenou do polštáře. Majka vzdychla a zašeptala: „Vím, že je to těžký, Bělunko, i pro mě je to těžký, hrozně moc. Ale buďte rády, že na nás nezapomněl úplně, je dobře, že se zajímá. Má na vás právo, je to váš táta.“ Běla se ani nepohnula a dál plakala. Majka se po chvilce zvedla a odešla z bytu do sychravého listopadového večera.