Řeka vědomí Olivera Sackse
Význam evoluce, kořeny kreativity, podstata vědomí, se nacházejí v samotném středu vědy a této knihy. Kniha Řeka vědomí, jejíž text Sacks načrtl dva týdny před smrtí, prokazuje autorovu jedinečnou schopnost nacházet neočekávatelné spojitosti mezi tématy a skutečnostmi, jeho ryzí radost poznávat a neutuchající snahu porozumět tomu, co nás činí lidmi.
Z kapitoly „Rychlost“
Odjakživa existovaly záznamy o tom, jak lidé vnímají čas, ocitnou-li se náhle v ohrožení života, avšak první systematickou studii provedl v roce 1892 švýcarský geolog Albert Heim. Zkoumal duševní stav třiceti lidí, kteří přežili pád v Alpách. „Duševní aktivita byla enormní, stoupala až ke stonásobku běžné rychlosti,“ poznamenává Heim. „Čas se ohromně natáhl… Lidé v mnoha případech nenadále viděli celý svůj minulý život.“ V té chvíli „nepociťovali úzkost“, popisuje Heim, nýbrž „hluboké přijetí“.
Heimovu studii téměř o století později, v sedmdesátých letech 20. století, objevili a přeložili Russell Noyes s Royem Klettim z Iowské univerzity a dál shromáždili a zanalyzovali přes dvě stě popisů těchto zážitků. Většina jejich subjektů, stejně jako Heimových, uváděla, že v okamžicích, o nichž si myslely, že jsou jejich poslední, se jim zrychlilo myšlení a čas jako by se zpomalil.
Jeden automobilový závodník, kterého to při srážce vymrštilo devět metrů do vzduchu, uvedl: „Celé mi to připadalo jako věčnost. Všechno bylo zpomalené a zdálo se mi, jako bych byl herec na pódiu a viděl se, jak rotuju, padám a koulím se… jako bych seděl na balkoně a jen to sledoval…, ale nebál jsem se.“ Další řidič se vysokou rychlostí hnal do kopce, a najednou asi tři sta metrů před sebou spatřil vlak. Byl si jist, že pod jeho koly zemře: „Jak mě vlak míjel, uviděl jsem strojvůdcovu tvář. Bylo to jako film, který běží pomalu, takže se trhá. Právě tak jsem viděl jeho obličej.“
Zatímco se některé zážitky blízkosti smrti vyznačují pocitem bezmoci, netečnosti, až disociace, jiné provází silný dojem bezprostřednosti a skutečnosti a dramatické zrychlení myšlení, vnímání a reakcí, díky němuž se člověku povede nebezpečnou situaci úspěšně zvládnout. Noyes s Klettim zaznamenali prožitky pilota tryskového letounu, který se po chybném startu z letadlové lodi ocitl tváří v tvář téměř jisté smrti: „Během zhruba tří vteřin jsem si živě vybavil víc jak desítku úkonů nezbytných k tomu, aby se letadlo zdárně dostalo do správné letové polohy. Všechny postupy, které jsem potřeboval, jsem okamžitě věděl. Vzpomněl jsem si takřka na vše a cítil, že mám situaci zcela pod kontrolou.“
Noyes a Kletti uvádějí, že řada jejich subjektů cítila, že „předvedly takový duševní i fyzický výkon, jakého by normálně nebyly schopné“.
Svým způsobem je to podobné u trénovaných atletů, zejména u těch, po nichž se při sportovních hrách vyžaduje rychlý reakční čas.
Baseballový míček letí téměř sto šedesát kilometrů v hodině, a přesto řada hráčů popisuje, že se jim ve vzduchu zdá téměř nehybný, že zřetelně vidí každý jeho šev, a pálkař se vždy ocitne v časoprostoru, který je najednou větší a rozměrnější a kde má tolik času, kolik na odpálení míčku potřebuje.
V cyklistickém závodě jedou závodníci bezmála čtyřiašedesátikilometrovou rychlostí, přičemž je dělí pouhé centimetry. Divákovi se celá situace jeví jako mimořádně ošidná a cyklisté opravdu mezi sebou mají jen milisekundové rozestupy. Sebemenší chyba může vést k hromadné nehodě. Jezdcům samotným však ve stavu intenzivního soustředění připadá, že se všechno pohybuje poměrně pomalu a mají dost prostoru i času na improvizaci a složité manévry.
Oslnivá je i rychlost mistrů bojových umění. Dělají tak rychlé pohyby, že je necvičené oko ani nedokáže sledovat, a přitom jim se zdá, že je provádějí s téměř baletní rozvahou a elegancí, čemuž trenéři a instruktoři rádi říkají uvolněná koncentrace. Pozměněné vnímání rychlosti se ve filmech jako Matrix vyjadřuje střídáním zrychlené a zpomalené verze konkrétní akce.
Sportovci získávají své dovednosti, bez ohledu na vrozené vlohy, jedině léty praxe a trénování. Nejprve musí vynaložit intenzivní vědomé úsilí a pozornost k osvojení si všech nuancí techniky a načasování. V určitém okamžiku se však základní dovednosti a jejich nervová reprezentace natolik vštípí do nervové soustavy, že se z nich stane téměř druhá přirozenost a k jejich provedení již není třeba vědomého úsilí či rozhodnutí. V jedné úrovni pracuje mozek automaticky, zatímco v jiné, té vědomé, si utváří vnímání času, které je pružné a může se stlačit nebo natáhnout.
V šedesátých letech 20. století zkoumal neurofyziolog Benjamin Libet, jak v mozku probíhá rozhodování o provedení jednoduchých pohybů. Zjistil, že mozkové signály ukazující na akt rozhodnutí lze zaznamenat několik set milisekund předtím, než se dostanou do vědomí. Přeborník ve sprintu si tak může uvědomit, že pistole odstartovala závod, teprve po 490 nebo 550 metrech. Ze startovních bloků dokáže vyrazit za 130 milisekund, kdežto jeho vědomí potřebuje k zaznamenání odpalu 400 a více milisekund. Libet tvrdí, že přesvědčení běžců, že vědomě uslyšeli výstřel a hned nato vyběhli, je iluze, protože mysl „antedatuje“ zvuk pistole téměř o půl vteřiny.
Toto přeuspořádání času, jako je jeho zdánlivé zhuštění nebo prodloužení, vyvolává otázku, jaké je vlastně normální vnímání času. William James spekuloval, že náš úsudek o délce trvání, rychlosti vnímání, závisí na tom, kolik „událostí“ dokážeme zaznamenat za danou časovou jednotku.
Mnohé naznačuje, že vědomé vnímání (přinejmenším vnímání zrakové) není souvislé, nýbrž sestává z oddělených okamžiků, na způsob okének filmového pásu, které se následně spojí a vytvoří dojem kontinuity. Zdálo by se, že při tak rychlých, automatických úkonech, jako je vrácení tenisového úderu nebo odpálení baseballového míčku, k tomuto rozkouskování času nedochází. Neurovědec Christof Koch rozlišuje mezi „chováním“ a „prožitkem“ a nabízí teorii, že „chování se děje plynule, kdežto prožitek je strukturován do samostatných intervalů jako ve filmu“. Tento model vědomí by připouštěl jistý jamesovský mechanismus, jehož působením by se vnímání času mohlo zrychlovat nebo zpomalovat. Koch uvažuje, jestli zdánlivé zpomalení času pociťované ve stavu nouze a při sportovních výkonech (nebo přinejmenším tehdy, když sportovec cítí, že je ve špičkové formě a v závodu se mu daří) není dáno tím, že intenzivní pozornost má schopnost zkracovat dobu trvání jednotlivých snímků.
překlad Dana Balatková