Dr. Ejtan Green cestou z Beerševské nemocnice a na opuštěné silnici srazí chodce. S hrůzou zjistí, že zraněný muž je eritrejský migrant bez šance na přežití, a z místa nehody uprchne. Jeho život se změní v okamžiku, kdy ho navštíví mladá černoška, žena mrtvého muže, a donutí ho poskytovat lékařskou péči migrantům z Afriky. Ejtanův osud se tak ocitne v rukou krásné ženy, která jej zároveň přitahuje i odpuzuje.

Ukázka:

Zrovna si pomyslel, že tak nádherný úplněk v životě neviděl, když vtom autem srazil toho muže. Zlomek vteřiny ještě myslel na měsíc na obloze a jeho myšlenka nějakou chvíli doznívala, než rázem ustala, jako když sfoukne svíčku.

V první chvíli nedokázal myslet na nic jiného než na to, že se mu strašně chce na velkou. Ta potřeba se ozvala tak prudce a naléhavě, že měl co dělat, aby ji ovládl. Jako by se mu v ten okamžik útroby propadly kamsi hluboko, jako by všechny svěrače naráz ochably a on je navzdory všem snahám už neměl pod kontrolou. A pak se jeho organismus naráz od toho všeho odpoutal. Mozek přepnul na autopilota. Urputné nutkání se vyprázdnit bylo to tam. Stejně jako obava, jestli se v příští vteřině dokáže znovu nadechnout.

Byl to Eritrejec. Nebo Súdánec. Nebo bůhvíco vlastně. Mohlo mu být tak třicet, možná čtyřicet, u těchhle to nikdy nedokázal přesně odhadnout. Jednou, když byli s Liat na dovolené v Keni, dal po projížďce safari spropitné řidiči, který je provezl národním parkem. Bezmezný řidičův vděk mu zalichotil, a tak mu pln upřímně míněných sympatií položil pár konverzačních otázek. Zeptal se ho, jak se jmenuje, kolik má dětí a jak je vlastně starý.

Jmenoval se Husu, měl tři děti a byl stejně starý jako on, ačkoli mu připadal minimálně o deset let starší. Tihle Afričané se narodí jako starci, umřou mladí a život mezitím taky nestojí za řeč. Když se pak otázal, ve kterém roce a který den se narodil, zjistil, že mají narozeniny den po sobě. Jen bezvýznamná náhoda – a přece. A teď před ním leží na silnici tenhle muž, čtyřicátník nebo možná třicátník, s roztříštěnou lebkou.

Janis Joplin na něj dál vřeštěla, aby si vzal ještě aspoň kousek jejího srdce, ale Ejtan místo toho poklekl vedle Eritrejce a přitiskl ústa na jeho rozpraskané rty. Lékař ze Sorokovy nemocnice opustil ve dvě hodiny ráno své pracoviště po devatenáctihodinové službě. Místo aby se jel domů vyspat, rozhodl se, že ozkouší jízdní vlastnosti svého zánovního mercedesu třídy G. Za tmy. V maximální rychlosti. Kolik za to může dostat? Ejtan se prosebně zahleděl na díru v mužově hlavě, ale lebka nejevila ochotu zázračně se zcelit. Při zkoušce na konci pátého ročníku se jich profesor Zakaj zeptal, co udělají, když k nim přivezou pacienta s otevřenou frakturou lebky. Ohryzávání propisek, porada šeptem, nikdo z nich ale nepřišel na správnou odpověď. Vy si totiž myslíte, že se dá něco udělat, a to je chyba, pravil profesor Zakaj, když se na jeho adresu začaly ozývat nespokojené námitky. Jakmile máte před sebou tříštivou zlomeninu calvaria, při níž došlo k širšímu poškození mozku, dá se dělat jen jediná věc – uvařit si kafe. Přesto Ejtan našel puls, který byl zrychlený a skoro nehmatný, zkontroloval prokrvení tkání a zjistil, že kapilární návrat trvá mimořádně dlouho, a s poněkud směšnou důkladností několikrát pečlivě ověřil průchodnost cest dýchacích. Do háje. Přece tu nemůže jen tak sedět a dívat se, jak ten člověk umírá.

Dvacet minut, zněla mu v hlavě ozvěna klidného hlasu profesora Zakaje. Ani o minutu déle. Ledaže byste začali věřit v zásah nadpřirozených sil. Ejtan si znovu prohlédl poranění lebky toho Eritrejce. To by musel být sakra mocný zásah shůry, aby zakryl tu šedavou hmotu, která prosvítala pod vlasovými kořínky: obnažené, holé neurony, postříbřené svitem měsíce. Z uší mu vytékala krev, jasně červená a vodnatá, jak se mísila s mozkomíšním mokem, který začal odkapávat i z otevřené rány v lebce. Přesto ale vstal a spěchal do auta pro lékárničku s první pomocí, roztrhl obal od obinadla a chystal se ránu ovázat, když vtom se zarazil. Jaký to má smysl? Ten člověk umírá.

Když bylo konečně to zapovězené slovo venku, pocítil, jak mu všechny útroby obrůstají ledem. Zmrzlá krusta pokryla všechny orgány od jater až po žaludek, od žaludku až po střeva. Záhyby tenkého střeva dosahují délky šesti až osmi metrů. Více než trojnásobku výšky člověka. Průměr střeva činí tři centimetry, avšak jeho délka není v průběhu života konstantní. Tenké střevo se skládá z dvanácterníku, lačníku a kyčelníku. Tyhle znalosti skýtaly Ejtanovi podivný klid, bělostný a mrazivý. Prodléval ještě chvíli u tenkého střeva. Zkoumal ho ze všech stran. Například jeho povrch – je celý pokrytý prstovitými záhyby, které se nazývají klky. Díky této struktuře je vnitřní plocha tenkého střeva asi pětisetnásobná, dosahuje až 250 metrů čtverečních. Neuvěřitelné. Úžasná věc, ten lidský organismus. Teď byl za své medicínské vzdělání hluboce vděčný. Jako by mezi ním a tím hnusným slovem stála věda jako vysoká hradba. Umírá. Ten člověk před ním umírá.

Musíš zavolat do Sorokovy nemocnice, připomněl si v duchu, ať pošlou záchranku. Ať okamžitě připraví operační sál. Ať přivolají profesora Tala.

Ať dají vědět policii.

Protože přesně tohle udělají. Takový je postup, kdykoli dostanou zprávu o autonehodě. Nic nepomůže okolnost, že ošetřující lékař je zároveň i řidičem, který nehodu způsobil. Zavolají policii, ta přijede a on jim vysvětlí, že byla tma. Že ho na silnici neviděl. Že nebyl absolutně žádný důvod očekávat v tuhle hodinu chodce na kraji silnice. Liat mu pomůže. Aspoň bude k něčemu, že jeho žena pracuje na kriminálce. Všechno jim vysvětlí a oni to pochopí. Musejí to pochopit. Ano, jel mnohem rychleji, než pravidla silničního provozu dovolují, ano, měl za sebou víc než dvacet hodin beze spánku, ale nezodpovědně se zachoval spíš ten Eritrejec. On sám přece nemohl tušit, že se tu někdo objeví.

A Eritrejec mohl tušit, že se tu objevíš ty?

přeložila Magdaléna Křížová a Alžběta Glancová