Baumanův životopis obsahuje ale jeden vážný stín: v roce 2005 byly objeveny dokumenty z archivů IPN (Instytut Pamięci Narodowej, Institut národní paměti) týkající se Zygmunta Baumana. Z nich vyplývalo, že v letech 1945-1953 byl pozdější filozof důstojníkem Sboru vnitřní bezpečnosti. I když měl tento útvar vojenské uniformy, neměl s armádou téměř nic společného. Byl totiž Sověty vytvořenou ozbrojenou pěstí komunistické strany a jeho úkoly přesně odpovídaly úkolům speciálních jednotek NKVD. Jak už to ve 20. století v tomhle středoevropském prostoru chodí: čtenář musí sám uvážit, co takový škraloup zážitku a účasti na pevném zlu v další sociologově práci znamená.   Víc v článku tady: https://babylonrevue.cz/motyli-kidla-zygmunta-baumana/.

Tekuté zlo s podtitulem Život bez alternativ je předposlední knihou polsko-britského sociologa Zygmunta Baumana (1925 – 2017) a litevského filozofa a politologa Leonidase Donskise (1962 – 2016). Kniha popisuje fenomén zla, které je ze své podstaty všudypřítomné a nesmrtelné, ve své současné podobě však přesto odlišné od všech svých minulých podob: jedná se o takzvané „tekuté zlo“.

Ukázky z kapitoly OD KAFKÁRNY K ORWELLOVŠTINĚ? Válka je mír a mír je válka:

.........

Leonidas Donskis: Román 1984 George Orwella a jeho slovník nebyly nikdy relevantnější než teď, kdy Rusko s neuvěřitelnou rychlostí a intenzitou sklouzává do barbarství a fašismu. Scény, při kterých O’Brien vyslýchá Winstona Smithe – což lze brát jako narážku na komunisty a nacisty jako naivní předchůdce Oceánie, kteří sice měli ideologii, ale dovolili svým obětem, aby se staly mučedníky – se dnes zdají být tím nejlepším varováním, neboť putinismus dosáhl fáze války a teroru: newspeak, Dvě minuty nenávisti a vojenská bota, která dupe po tváři člověka ve jménu neomezené moci, konečně získaly své referenční body.

Je to fašismus bez skutečné ideologie, neboť prostředky k posílení morálky jeho gaunerů a teroristů sestávají z otřepaných klišé a recyklovaných sloganů, jež byly z velké části vypůjčeny z italského a maďarského fašismu s několika srbskými dodatky z období Slobodana Miloševiće a nacistickými třešničkami navrch. Iredentismus, potřeba znovu sjednotit rozdělený národ, svět, který se obrací proti slušným lidem, nutnost bránit dějiny za účelem jejich rekonstrukce – to jsou všechno duchové a strašidla fašismu 20. století.

Ruská tragédie spočívá v tom, že obyvatelstvo země se stává oběťí kremelských propagandistů, kteří dokážou vytvořit virtuální a televizní hyperrealitu, jež před masami ukrývá realitu opravdovou. Ukrajina se pro osoby jako je Vladislav Surkov, jež jsou ztělesněním a následníky Goebbelse, stala přesně tím, čím byla Albánie pro Barryho Levinsona a jeho film – kouskem virtuální reality vykonstruované ve prospěch domácí politiky. Je komické, že excesivní a obsesivní užívání slova „fašismus“ se v ruském fašismu jeví jako forma kognitivního nesouladu: Musíš rychle přidělit vlastní jméno nebo titulek k označení nepřítele – pak nálepku poupravíš, a tím se jí sám zbavíš.

...........

Zygmunt Bauman: „Kdo tyto formy a metody manipulace, brainwashingu a podmiňování dokáže využívat úspěšněji: diktátoři, násilné režimy a kruté státy, nebo demokracie?“ Nemyslím si však, že se rozhoduje mezi kladnou a zápornou odpovědí – neboť samotná podstata manipulace, tedy nejen její efektivita a šance na úspěch, dokáže jasně rozlišovat mezi dvěma systémy: diktaturou a demokracií. V konečném zúčtování se odlišnost redukuje na rozdíl mezi „tvrdou“ a „měkkou“ mocí. V demokraciích byla „pevná moc“ (moc donucovací a výkonná, která spočívá v redukci dostupných možností a zvýšení šancí zamezit možnostem nežádoucím, jakož i na použití síly a pohrůžkou jejího použití) vymezena těm, kteří se nacházejí na okraji, a proto pravděpodobně nebudou reagovat na svádění – obchodní značku strategie vládnutí „měkké síly“. V diktaturách zůstává použití síly základní složkou této strategie. Pokud toto aplikujeme na inovovanou verzi 1984, manifestuje se tento rozdíl v tyranské, diktátorské a autokratické převaze monopolu státem vlastněných, monitorovaných a řízených kanálů informací pro umlčení názorů disidentů a jejich persekuci – celkově pro zvýšení osobních nákladů za nesouhlas s vládou na takovou úroveň, která motivuje/povzbuzuje/nutí subjekty, aby přijaly za vlastní praxi autocenzury a doublespeaku (jeden jazyk pro prostředí a příležitosti soukromého charakteru a druhý pro veřejné). V demokraciích s jejich preferencí a prevalencí „měkké síly“ (což je verze vlády, která je zásadně méně nákladná) – síly pokušení a svodu – zůstává pro většinu subjektů prostředek neskrytého příležitostného nátlaku (což vylučuje „ekonomický nátlak“ na uvažování občanů jako nezpochybnitelný, konstantní „životní skutečnost“) kdesi v dálce, jeví se jako problém „zákona a pořádku“ – a jeho cílem jsou tedy „oni“, ne „my“; je to nátlak nutný pro znehodnocení „jejich“ problematického potenciálu a k tomu, aby byli donuceni přestat s potížemi, zatímco je „naše“ svoboda a právo posíleno. S masivní pomocí médií a spotřebitelských trhů dokáže demokracie přeměnit sociální odcizení (nyní individuální, personalizované a privatizované) z nevýhody na výhodu; z disruptivní, antisystémové síly na zdroj – sud plný oleje, který promazává setrvačníky systému. Cítím pokušení tvrdit, že demokracie – která není nadarmo spojována s kapitalistickým hospodářstvím a spotřebitelskou kulturou – naplnila to, o čem všichni tvůrci řádu odjakživa snili: abychom si přáli dělat to, co musíme. Demokracie v současnosti nabývá spíše huxleyovských než orwellovských podob. Nebo spíš dosahuje orwellovských efektů nasazením huxleyovských prostředků, čímž se zbavuje potřeby disponovat ministerstvy pravdy a lásky.
(…)