Jako bych se doma opět ocitla v dobách normalizace, zatímco v Číně jsem potkávala všechno, co se jmenuje policejní stát a kde překotný růst má podobu průmyslového  znečištění, ekologické  devastace,  městské  výstavby  neuvěřitelných  rozměrů. 

Ukázka z knihy:

PROLOG

poutníci a cestovatelé v celém podnebesí

Cestopis vyjde okleštěný, vykastrovaný. Spisovatelka má neblahý pocit, jako by ho psala se svázanýma rukama. S olověným závažím na zápěstích. Píše o krajině, o horách, o tisícileté kultuře, o letních palácích, o verši staré Číny, o skořepinovém porcelánu, o rozmáchlosti, o svízelné kráse, která bere dech, až se člověk dusí, zalyká. Píše o buddhistických chrámech; cílem je nirvána, vyhasnutí všech tužeb a vší novotvorby, blažené znicotnění; každé násilí rozbouří hladinu světa a znečistí karmu. Píše o megalomanských městech, o čínských zahradách, o čínském jídle, o čínské kaligrafii, o jemnosti a chvění, je to vtipné, je to krátké, prošpikované fotografiemi, drobnými praktickými radami, drobnička za drobničkou. Pokud jste dojedli, dejte to prosím obsluze najevo tím, že obě hůlky položíte pěkně vedle sebe vodorovně, přes okraje misky. Pokud pijete čaj ve společnosti, je zdvořilé nejprve naplnit šálky ostatních, jakmile vidíte, že jsou prázdné. Pokud někdo naleje čaj vám, ťukněte prosím lehce ukazováčkem a prostředníkem o stůl na znamení poděkování. Ve Městě Lhase si dávejte pozor na výškovou nemoc; některé hotely mají k dispozici kyslíkové bomby.

Nastává čas dobrodruhů a cestovatelů. Budou svět objevovat znovu, na vlastní oči a vlastní uši a vlastní duši, ne papouškovat a pololhát. Dají si konečně bedlivý pozor na šálivé první dojmy. V Číně je všechno jiné, než nabízí první pohled. Nezbytný je bedlivý druhý a třetí a čtvrtý pohled hluboko pod povrch. Existuje znak hun pro duši, která umírá současně s tělem? Existuje znak po pro duši, která může existovat mimo tělo? Při čtvrtém pohledu neodvracejte tvář, prosím. Čína není jen obraz moderních velkoměst, jako je Město Peking a Město Šanghaj a celá kantonská provincie. Čína je několik zemí v zemi jediné. Každá z provincií má zase svá centra a své periferie s mizernými komunikacemi, zaostalými a chudými venkovskými oblastmi a zkorumpovanými mocipány; chudoba a bohatství se nedají skrývat.

V devatenáctém století síla Města Pekingu v Tibetu slábla. Zůstal symbolický odlesk někdejší moci. Od pádu císařství v roce 1912 do komunistické invaze v letech 1950—1951 fungoval Tibet jako nezávislý stát. Žádná komunistická vláda nechce dát Tibetu nezávislost. Nechce se ani dohodnout s tibetským duchovním vůdcem, dalajlámou, na autonomii. Je to velké území a Číňané přesvědčili sami sebe, že jde o součást historické Číny. Lidé z blahobytných zemí tudy cestují moc rádi. Navzájem se na sociálních sítích informují o tom, co žvýkají, co pijí, co navštěvují, kde plavou, na které hory šplhají, do jakých postelí zalezou. Zvláštní je, že jedí a navštěvují totéž; svět má podobu veselého putování změtí informací o nich samých. Utvrzují se v podobě světa, o jakém píší průvodci.

Všechno ostatní je zneklidňuje.

V roce 1989 převzal dalajláma Nobelovu cenu míru. Od té doby je Tibet populární jako nikdy předtím. Město Dharamsala, přesněji řečeno McLeodGanj, indické městečko, kde Jeho svátost nyní žije, se stalo poutním místem všech idealistů, všech, kdo hledají štěstí; poutní místo masového turismu šťastné mysli. Evropané a Američané se na tomto místě zbavují nenávisti, hněvu, strachu, úzkosti, vzteku. Kéž jsou všechny bytosti šťastné, praví tibetské úsloví. Všechno tibetské — buddhismus, medicína, umění — se na západní půdě stalo posvátným; dobře se prodává. Nikdo se nezabývá čínskou okupací, nikdo ani nevěří v návrat dalajlámy.

Nejprve oběť čínské agrese. Dnes oběť neoliberalismu a turistů. Ti očekávají jediné: že Tibeťané budou mírumilovní a zbožní, že budou jezdit na jacích, že budou meditovat vsedě na vrcholku hor, že budou pít máslový čaj. Západ všechno s adjektivem tibetský velkoryse financuje, především co se týká mnichů, léčebných praktik, umělců, mystiků. Ale není ochoten podporovat Tibeťany, aby jim Číňané vrátili Tibet. Není ochoten podporovat mnichy, kteří se na protest proti čínské okupaci každý rok upalují.

Nejsou ochotni se sami upálit.

Čína je úsměv a trpělivost.

Takovéto části rukopisu neviditelná ruka redakce a trhu razantně označila kurzivou. A vymazala. Pozoruhodné je, že vymazali i citáty Konfucia. Takhle jsme si to představovali. Řeknou sladce.

Spisovatelka neví, co si počít s druhým, třetím, čtvrtým textem. S brutálním neklidem vět a postav; každá si zaslouží jiný hlas. Drobnička za drobničkou, mikrosituace za mikrosituací, úvaha za úvahou; hovory a hovory; dopisy a dopisy.

Čínský deník.

Navrstvená podloží se sunou staletími. Pokud člověk neví kudy našlapovat, propadne se průrvou a zrádnou puklinou. Zmizí nenápadnou skulinou navždy. Nikdy nebyl.

Čína obnaží charaktery. Čína obnaží vztahy a jádro. Ponorková nemoc v oceánu lidí je očista; zůstane základní tón. Spisovatelka se loučí se starou Evropou. S ideály, kterým věřila. Evropa je mraveniště. Mravenci páchnou lepkavým strachem, přeskupují své majetky a stavějí zdi. Není to nic platné. Čína si kupuje svět. Totální tržní hospodářství proti volnému tržnímu hospodářství a Mistr Chronos pravil:

„Všichni lidé říkají: ‚Já vím!‘ A pak jednou padnou do léčky nebo do pasti, a najednou nikdo neví jak ven.

Všichni lidé říkají: ‚Já vím!‘ Pak se rozhodnou pro doktrínu středu a ukáže se, že ji nedokáží dodržovat ani celý měsíc.“

Peklo, které nezměníš. Peklo, ve kterém je všechny znovu potkáváš. Člověk člověku vlkem. Bratr bratru baziliškem. Všechny země na této planetě se v pravidelných cyklech mění ve zvířecí farmy.

Spisovatelka hodí autorské výtisky cestopisného eunucha do kontejneru. Hodiny ukazují ten čas. Sáhne po tuši, kaligrafickém štětci a papíru. Namaluje knihu o svojí Číně; člověk neroztírá tuš, to tuš roztírá člověka.

Hrábne podběrákem do podvědomí té země.

Hrábne tak podběrákem do podvědomí svojí země.

Možná se ve všem mýlí.

A to by byla ta nejlepší zpráva.