Autor takové knihy se ale paradoxně stane štvancem, obětí vlastního úspěchu. Každý den několikrát někdo zazvonil, že chce podepsat knihu. Lidé na autora čekali ráno u jeho domu, někteří byli už dokonce i na jeho pozemku u bazénu. Mayle se musel nakonec polotajně odstěhovat do nedalekého Lourmarinu. Jeho knihy u Provence udělaly taky neuvěřitelný boom na realitním trhu v kraji. Každý se tam chtěl nastěhovat. Ještě před tím, než napsal knihu Rok v Provence,stály tam domy polovinu až třetinu. A pak někdo řekne: vždyť jsou to jen knihy!

Ukázka z úvodu knihy:

Na počátku všeho bylo náhlé zlepšení počasí. Společně s mou ženou Jennie jsme se rozhodli uprchnout před drsným anglickým létem a strávit dva idylické týdny na côte d’Azur, kde podle lidových zvěstí lze očekávat tři sta slunných dnů v roce. Nikoliv však roku onoho. Pršelo, hodně a často. Plážové slunečníky zplihly jako zmoklé prádlo. Plagistes, ti opálení mladí muži, kteří se starají o provoz pláží, se ve svých promočených kraťasech  choulili v budkách. Kavárny na Promenade des Anglais byly plné zoufajících si rodičů a  ankovitých dětí, kterým naslibovali, jak si celý den vyhrají u moře. Americký deník International Herald Tribune uveřejnil zprávu o výrazně zlepšeném počasí v Anglii. V naději, že to výrazné zlepšení vydrží, než dojedeme domů, jsme se rozhodli z Nice odjet. Podobné situace si vyžadují určitou náplast. Uvážili jsme možnost přejet hranice do Itálie a pak trajektem na Korsiku, nebo dlouhou cestu do Barcelony, kam bychom dojeli zhruba v době večeře. Nakonec jsme se rozhodli prozkoumat Francii. Abychom se vyhnuli dálnicím, projedeme si vedlejší silničky. I v tom dešti, řekli jsme si, budou hezčí a zajímavější než nekonečné procesí kamionů a karavanů na dálnici směrem na sever. Kromě toho se naše zkušenosti s Francií omezovaly na Paříž a pobřeží. Takže se vlastně vydáme do oblasti panenské.

Za oněch dní,dávno před elektronickou navigací, jsme jezdili podle mapy. A jedním z mála míst nám povědomých bylo Aix-en-Provence. V Aix určitě mají restaurace. A možná tam svítí slunce. A tak jsme jeli.Silnice Route Nationale 7, mám ten dojem, je něco jako americká Route 66, která, jak praví stará písnička, vede tam, kde je švanda. Stejnou švandu na Route Nationale 77 najdete každoročně v červenci a v srpnu, kdy se většina Pařížanů vydá směrem na jih. I o tom je jedna slavná písnička, kterou nazpíval Charles Trenet a jejíž verše přímo cedí le soleil, le ciel bleu, les vacances a sliby prima zábavy.

Realita se však slibům písničky ani neblíží. Silnice RN7 je vždycky plná, a přesně onoho dne se po ní kromě nás řítily i tisíce kamionů, křižujících Francii, obyčejně řízených podsaditými mužskými, kteří shlížejí dolů na kolemjedoucí osobní vozidla s neskrývanou hrozbou. Předjeď si mě na vlastní nebezpečí, jako by říkali. A pokud si ceníš života, nejezdi z jednoho pruhu do druhého. Déšť pomalu ustával, a jak jsme dojeli k Aix, na šedé ob-loze se objevily modré šrámy. Abychom to oslavili, rozhodli jsme se zajít do nejstarší brasserie ve městě, jménem Les Deux Garçons. Otevřeli ji v roce 1792 a je to spíše historická památka než obyčejné pohostinství.  Chodili tam tací jako Cézanne a Zola, Picasso a Pagnol, Piaf a Camus.

Terasa brasserie shlíží na Cours Mirabeau, tu nejkrásnější ulici celého Aix, po jejíž délce vysázeli platany a roztrousili fontány, prostě perfektní místečko, odkud pozorovat davy. I tam však nedávno došlo k narušení normálního ovzduší, v podobě střelby na jedné z toalet. Nevkusné pomluvy, které pravily, že viníkem byl číšník, jenž protestoval proti malému spropitnému, se nakonec ukázaly jako falešné, a život se navrátil do normálních kolejí.Dali jsme si příjemnou sklenku rosé a studovali naši mapu. Objevili jsme shluk vesnic na severním svahu pohoří Luberon. Což vypadalo slibně, a navíc to víceméně bylo naším směrem domů do Anglie. Takže po správném provensálském obědě sestávajícím z králíka na hořčičné omáčce a velejemného jablečného koláče, servírovaném číšníkem, který jako by vypadl z nějakého filmu – včetně bílé zástěry, správného bříška a nezapomenutelně přebujelého kníru –, jsme se cítili na jakoukoliv horu, která by nám stála v cestě.

Čím dále od  Aix,  tím modřejší nebe a méně  mraků.  Slunce sice moc nesvítilo,  ale nastávalo příjemné odpoledne,  a dále od Aix navíc zpříjemněné krajinou.  Krásnou, prostornou a v podstatě liduprázdnou. Vinic a lánů slunečnic tu bylo více než domů, a ta stavení, která jsme zahlédli, byla půvabná  –  z podnebím ošlehaného kamene, se střechami z vybledlých  tašek  –  a zastíněná párem velebných platanů nebo alejí cypřišů. Což je, jak jsme si uvědomili později, typická provensálská krajina. Líbilo se nám to tehdy a líbí se nám to dodnes.Tu a tam se v polích objevila vesnice s kostelní věží vévodící změti kamenných stavení. U některých vlálo z oken v poschodí čerstvě vyprané prádlo, což jsme vzali za odbornou předpověď počasí od místních znalců. A přesně tak, jen co jsme vjeli na místo, které nám mapa označila jako přírodní park Luberon, slunce vysvitlo, jasné a plné optimismu, a vše vůkol vypadalo v obrysech ostré a čisté, jako by někdo krajinu vykreslil na pozadí oblohy. Ony šedivé a deštivé dny v Nice jako by pocházely z jiné planety.V dálce se začínaly objevovat vzdálené obrysy Luberonu. Připadal nám nízký a podlouhlý, a jeho vrcholky vůbec nevypadaly rozeklaně ani hrozivě. Spíše tak nějak pohodlně. Dokonce tam měli i silnici, která vypadala, jako by vedla  z jihu, odkud jsme přijížděli, až na sever. Vydali jsme se tou silnicí u vesnice Lourmarin přímo na sever, cestou, která se po dlouhé kilometry ukázala jako jediný přímý kousek asfaltu.Načež přišly zatáčky.

Poprvé v životě se mi udělalo v autě  nanic. A aby to nebylo úplně jednoduché, silnička byla úzká, často se strmou skalnatou stěnou na straně jedné a s prudkým srázem na straně druhé. A pak ten provoz v protisměru! Motocyklům se dalo vyhnout lehce, přestože si pletly silnici se závodním okruhem. I autům se dalo vyhnout, pokud ovšem jste  se  přitiskli  na  skalnatou  stěnu.  A pak ta auta s vlekem  a kempingová vozidla. S těmi byl problém, hlavně v zatáčkách. Přitiskli jsme se ke stěně, až jsme si málem auto odřeli. Zatajovali jsme dech a Jennie moudře zavřela oči. Oddechli jsme si až poté, co se silnice konečně rozšířila a napřímila a ukazatel nás nasměroval k výspě civilizace, vesnici jménem Bonnieux. Což bylo místo jako z pohlednice, hnízdící na kopci a s výhledem do údolí, do dáli mnoha kilometrů. Mapa nám poradila, kde zastavit, a zrak se nám zaostřil na tučně vysázených písmenech: Village des Bories. Co to, hrome, můžou být Bories? Malý, ale privilegovaný kmen, kterému povolili vlastní vesnici? Rezervace pro vzácná zvířata z hor? Nebo v té dnešní liberální době nudistická kolonie?

Rozhodli jsme se, že to prošetříme.Když jsme tam konečně dojeli,po nudistech ani stopy. Byla to neobvyklá sbírka malinkých stavení vybudovaných bez jediné špetky betonu,  a to z patnácticentimetrových skýv místního pískovce.  To byly ty bories,  osmadvacet jich tam stálo,  mírně připomínajících kolosální úly, postavili je v osmnáctém a devatenáctém století. Byly  to ovčíny, pece, přístřešky pro chov bource morušového, stodůlky a sýpky – všemožné vymoženosti z dávných časů, všechny pečlivě udržované. A jak se to obvykle stává, výlety do dějin mají za následek touhu po občerstvení.  To bylo naštěstí k mání hnedle v sousedství, ve vesnici Gordes.

Dnešní Gordes slouží jako model sofistikovaného venkova, s dobrými hotely a restauracemi, butiky, a během letní sezóny i pravidelným přílivem turistů. Tehdy to však byla ospalá vesnice, vcelku liduprázdná a úžasně půvabná, jako z kamene postavené dekorace ve filmovém ateliéru.První zmínka o Gordes se datuje zpět až do roku 1031, a jak jsme procházeli hlavní návsí, snadno jsme si představili, že se tu od té doby moc nezměnilo. Staletí slunce se podepsala na pleti fasád domů barvy světlého medu. Staletí mistrálu, větru, který se Provencí čas od času prohání, fasády ohladila. A aby naše potěšení z pozdního odpoledne bylo úplné, na jedné straně návsi se uhnízdilo café.