Ukázka:

Kapitola 1.

Jöngdo, Pusan, Korea

Dějiny nás zklamaly, ale na tom nezáleží.

Na přelomu století se stárnoucí rybář a jeho žena rozhodli přijímat podnájemníky, aby si přivydělali. Oba se narodili a vyrostli v rybářské vesnici Jöngdo, pětimílovém ostrůvku u přístavu Pusan. Během dlouhého manželství žena porodila tři syny, ale pouze Huny, nejstarší a nejzranitelnější, přežil. Huny se narodil s rozštěpem rtu a koňskou nohou, ale byl obdařen rozložitými rameny, statnou postavou a zlatou povahou. I jako mladý muž si uchoval mírnou, přemýšlivou náturu, již měl jako dítě. Pokud si Huny zakryl znetvořená ústa dlaněmi, což ze zvyku dělával při setkání s cizími lidmi, podobal se svému hezkému otci. Oba měli tytéž velké a usměvavé oči. Tušově černé obočí zušlechťovalo jeho široké čelo, neustále opálené z práce venku. Stejně jako jeho rodiče ani Huny nemluvil zbytečně. Někteří si to mylně vykládali tak, že má něco s hlavou, protože neumí rychle mluvit, ale to nebyla pravda.

V roce 1910, když bylo Hunymu sedmadvacet, Japonsko anektovalo Koreu. Rybář a jeho žena, šetrní a pracovití venkované, se nenechali vykolejit neschopnou aristokracií a zkorumpovanou vládou, která zaprodala jejich národ zlodějům. Když znovu nabídli svůj dům k pronájmu, vystěhovali se z ložnice do kamrlíku u kuchyně, aby mohli přijmout více podnájemníků.

Dřevěný dům, který po více než tři desetiletí pronajímali, nebyl velký, stěží pět set čtverečních stop. Zasouvací papírové dveře rozdělovaly vnitřek na tři útulné pokoje a rybář ku prospěchu svého pána, který žil v okázalé rezidenci v Pusanu, sám vyměnil prosakující rákosovou střechu za červenavé hliněné tašky. Nakonec se kuchyň posunula do zeleninové zahrádky, aby se vytvořil prostor pro větší nádobí na vaření a rostoucí počet přenosných jídelních stolků, které visely na kolících na omítnuté kamenné zdi.

Huny se na otcovo naléhání naučil u vesnického učitele číst a psát korejsky a japonsky natolik, aby mohl vést účetní knihu a také počítat, aby ho neokrádali na trhu. Jakmile si osvojil potřebné znalosti, rodiče ho ze školy vzali. Jako dospívající mladík Huny vydal za siláka dvojnásobného věku s oběma zdravýma nohama; byl zručný a zvládl nosit těžká břemena. Běhat ani chodit rychle ale nedokázal. Hunyho a jeho otce ve vesnici provázela pověst mužů, kteří nikdy nesáhnou po kalíšku s vínem. Rybář a jeho žena vychovali svého jediného přeživšího syna, aby z něho vyrostl bystrý a přičinlivý člověk, protože nevěděli, kdo by se o něho po jejich smrti postaral.

Pokud by muž a žena mohli sdílet jedno srdce, potom oním houževnatým a tlukoucím orgánem byl Huny. O ostatní syny přišli – o nejmladšího je připravily spalničky a o prostředního, což byl povaleč a nafoukaný rváč, zbytečná potyčka. S výjimkou školy a tržiště držel stárnoucí pár mladého Hunyho doma a nakonec musel doma zůstat natrvalo, aby pomáhal rodičům. Nechtěli, aby se trápil, ale přesto ho milovali natolik, aby ho nerozmazlili. Rolníci vědí, že zkažený syn způsobí rodině víc utrpení než mrtvý, a proto ho příliš nezhýčkali.

Mnohé rodiny v kraji neměly štěstí v podobě rozumných rodičů a jak to tak bývá v zemích pustošených nepřítelem či přírodou, slabí – staří, vdovy a sirotci – si zoufali, tak jako všude na kolonizovaném poloostrově. Na jednu domácnost, která mohla nakrmit maximálně jednoho navíc, připadal několikanásobek těch, co byli ochotní pracovat celý den za misku rýže s ječmenem.

Na jaře roku 1911, dva týdny po Hunyho osmadvacátých narozeninách, přišla za jeho matkou rudolící dohazovačka z města.

Hunyho matka ji odvedla do kuchyně; musely hovořit tiše, protože nájemníci v předních místnostech spali. Nadešlo pozdní ráno a nájemníci, kteří v noci rybařili, dojedli horkou polévku, umyli se a odešli na kutě. Hunyho matka nalila dohazovačce misku studeného ječného čaje, ale sama nepřestávala pracovat.

Matka se přirozeně dovtípila, proč dohazovačka přišla, ale nevěděla, co říct. Huny nikdy rodiče o nevěstu nepožádal. Nebylo myslitelné, aby slušná rodina provdala dceru za znetvořeného ženicha, protože takové postižení se nutně muselo přenést i na následující generaci. Nikdy svého syna neviděla se s nějakou dívkou bavit; většina vesnických děvčat se pohledu na něj vyhýbala a Huny byl natolik soudný, aby netoužil po něčem, co nemohl mít – smíření patřilo k životu obyčejných lidí. Huny věděl, po čem může toužit.

Dohazovaččin směšný obličejík byl naducaný a růžový. V pronikavém pohledu černých očí se zračila inteligence a ona si dávala dobrý pozor, aby neřekla nic nepříjemného. Olízla si rty, jako by měla žízeň. Hunyho matka cítila, že si pozorně prohlíží ji i dům a hodnotí velikost kuchyně zkoumavým pohledem.

Dohazovačka však měla velké potíže vyznat se v Hunyho matce, tiché ženě, která pracovala po celý svůj bdělý čas, chystala vše potřebné pro daný den i pro ten příští. Jen zřídka chodila na trh, protože na vybavování, které odvádělo od práce, neměla čas. Na nákupy posílala Hunyho. Zatímco dohazovačka mluvila, ústa Hunyho matky zůstávala sevřená a nehybná jako masivní stůl z piniového dřeva, na kterém krájela ředkve.

Dohazovačka zanedlouho začala. Ano, je tu ta nešťastná noha a rozpůlený ret, ale Huny je nade vši pochybnost dobrá partie – vzdělaný a silný jako pár buvolů! Takový syn je požehnání, prohlašovala dohazovačka. Opřela se do vlastních dětí: Žádný ze synů se nevěnoval ani knihám, ani obchodu, ale nejsou špatní. Dcera se vdala příliš brzy a žije příliš daleko. Všichni jsou dobrá partie, soudila dohazovačka, ale její synové jsou příliš líní. Ne jako Huny. Jakmile domluvila, upřeně se zadívala na bledou ženu, jejíž tvář zůstávala nehybná, a pátrala po jakékoli známce zájmu.

Hunyho matka měla stále skloněnou hlavu a s jistotou se oháněla nožem – každý kousek ředkve měl ostré a rovné hrany. Jakmile se na krájecí desce vytvořila velká hromádka bílých ředkvových kostek, jedním rázným pohybem je shrnula do mísy. Dohazovaččině slovům však ve skutečnosti věnovala takovou pozornost, až se obávala, že se nervozitou začne třást.

Ještě než dohazovačka vešla do domu, poptala se po okolí, jak si rodina stojí. Podle toho, co se dozvěděla, šlo o zajištěnou rodinu. Ředkve v kuchyňské zahradě po časně jarních deštích získaly na váze i na objemu, jen je vytáhnout z hnědé půdy. Tresky a sépie pečlivě zavěšené na dlouhé šňůře schly na ostrém jarním slunci. Za domem, v čisté ohradě z místního kamene pospojovaného maltou, si hověla tři černá prasata. Na zadním dvorku dohazovačka napočítala sedm slepic a kohouta. Blahobyt rodiny byl ještě zjevnější v domě.

V kuchyni se na bytelných policích vršily sloupce rýžových a polévkových misek, na krokvích visely svazky bílého česneku a červených papriček. V rohu, vedle lavoru na mytí nádobí, stál obrovský pletený koš plný čerstvě nakopaných brambor. Malý dům prostupovala uklidňující vůně vařeného ječmene a prosa, stoupající z černého hrnce na rýži.

Spokojená se zajištěním domácnosti v zemi, která stále více chudla, dohazovačka nepochybovala, že dokonce i Huny může mít zdravou nevěstu, a tak dál tlačila na pilu.

Ta dívka byla z protější strany ostrova, zpoza hustého lesa. Její otec, pachtýř, byl jedním z mnoha, kteří přišli o pronájem půdy kvůli nedávné reformě koloniální vlády. Byl vdovec, prokletý čtyřmi dcerami, bez jediného syna, neměl co do úst, kromě toho, co nasbíral v lese, ryb, které nesměl prodat, či případných milodarů od stejně zbídačených sousedů. Jako řádný otec proto snažně žádal dohazovačku o ženichy pro své dcery, protože pro panny je lepší, když se provdají za někoho, kdo jim v době hladomoru zajistí jídlo. Jangdžin byla nejmladší z těch čtyř dětí a nejsnáze provdatelná, protože měla nejmíň co jíst a zároveň byla příliš mladá, aby si stěžovala.

„Jangdžin je patnáct, je krotká a něžná jako novorozené telátko,“ tvrdila dohazovačka. „Je samozřejmě bez věna a její otec jistě nebude očekávat žádné velké dary. Možná pár kvočen, látku pro Jangdžininy sestry a šest sedm pytlů prosa, aby přežili zimu.“ Když dohazovačka neslyšela žádné námitky vůči svatebním darům, přitvrdila. „Snad kozu. Nebo malé prasátko. Ta rodina je tak chudá a ceny nevěst tolik klesly. Ta dívka nebude potřebovat žádné šperky,“ pousmála se.

Trhnutím silného zápěstí Hunyho matka posypala ředkev mořskou solí. Dohazovačka nemohla tušit, jak usilovně se soustředí a přemýšlí o požadavcích. Pro svého syna by se vzdala čehokoli, jen aby zvýšila cenu nevěsty. Samotnou ji překvapila naděje a představy, které do sňatku vkládala, její tvář však zůstávala nehybná a neproniknutelná. Dohazovačka ale nebyla hloupá.

„Není nic, co bych nedala, abych jednoho dne měla vlastního vnuka,“ řekla dohazovačka, učinila závěrečný tah a pronikavě se zahleděla do opálené a vrásčité tváře správcové ubytovny. „Mám vnučku, ale žádného vnuka, a to děvče příliš křičí.“

Dohazovačka pokračovala: „Vzpomínám si, jak jsem chovala svého prvního syna, když byl malý. Jak jsem byla šťastná! Byl běloučký jako košík čerstvých rýžových koláčků na Nový rok – měkoučký a voňavý jako teplý koláček. K nakousnutí. Nu, a teď je z něho velký hňup,“ dodala s pocitem, že si musí postěžovat.

Hunyho matka se konečně usmála, protože měla tu představu příliš živě před očima. Která stará žena by netoužila chovat svého vnuka, když sama myšlenka na to byla před touto návštěvou nemyslitelná? Zaťala zuby, aby se uklidnila, a sáhla po míse. Zatřásla s ní, aby se sůl rovnoměrně rozprostřela.

„Ta dívka má hezkou tvářičku. Žádné jizvičky. Má dobré způsoby a poslouchá otce i sestry. A není příliš tmavá. Je to drobné stvoření, ale má silné ruce i nohy. Potřebuje trochu přibrat, ale to je pochopitelné. Rodina zažívá zlé časy.“ Dohazovačka se usmála na košík brambor v koutě, jako by chtěla naznačit, že tady bude děvče moci jíst, kolik bude chtít.

Hunyho matka odložila mísu na desku a otočila se čelem k návštěvě.

„Promluvím s manželem a synem. Peníze na kozu nebo na prasátko nejsou. Snad budeme moci přidat bavlněnou cupaninu a další věci na zimu. Ale musím se zeptat.“

Ženich a nevěsta se setkali ve svatební den. Hunyho obličej Jangdžin neděsil. Tři lidé z její vesnice se také takoví narodili. Viděla i dobytek a vepře s týmž postižením. Jedna dívka ze sousedství měla mezi nosem a rozštěpeným rtem znaménko připomínající jahodu. Děti jí přezdívaly Jahoda a dívce to nevadilo. Když otec Jangdžin oznámil, že její manžel vypadá jako Jahoda, ale ještě k tomu má koňskou nohu, nerozplakala se. Řekl jí, že je hodné děvče.

Svatba Jangdžin a Hunyho byla tak tichá, že kdyby rodina neobeslala sousedy pelyňkovými koláčky, obvinili by je z lakomství. Dokonce i ubytované naplnilo úžasem, když jim nevěsta den po svatbě servírovala snídani.

Když Jangdžin otěhotněla, bála se, že její dítě zdědí Hunyho postižení. První dítě se narodilo s rozštěpem, ale nohy mělo zdravé. Huny a jeho rodiče nebyli rozčarovaní, když jim ho porodní bába ukázala. „Vadí ti to?“ zeptal se Huny své ženy a ona odpověděla, že ne, protože jí to opravdu nevadilo. Jakmile Jangdžin zůstala se svým prvorozeným sama, přejela mu ukazováčkem po pusince a políbila ji. Nikdy nikoho nemilovala tak jako své dítě. V sedmi týdnech chlapeček zemřel na horečku. Její druhé dítě mělo zdravou tvář i nohy, ale i druhý syn zemřel před pägil na průjem a horečku. Její sestry, stále neprovdané, z toho vinily její řídké mléko a doporučily jí jít za šamanem.

Huny a jeho rodiče návštěvu šamana neschvalovali, ale zašla za ním, když otěhotněla potřetí. Přesto se během třetího těhotenství cítila špatně, a tak se smířila s možností, že i další dítě může zemřít. O třetí dítě ji připravily spalničky.

Její tchyně zašla za bylinkářem a vařila jí léčivé čaje. Jangdžin vždy všechno vypila do poslední hnědé kapky a omlouvala se za velké výdaje. Po každém porodu se Huny vydal na trh, kde své ženě nakoupil mořské řasy na zhojení dělohy. Po každém úmrtí dítěte jí nakoupil sladké rýžové koláčky a přinesl jí je ještě teplé: „Musíš jíst. Musíš nabrat sílu.“

Tři roky po svatbě zemřel Hunyho otec a o několik měsíců později i jeho matka. Tchán a tchyně Jangdžin nikdy neodpírali jídlo ani oblečení. Nikdy ji neuhodili a nikdy jí nevyčítali, že jim nedokázala dát přeživšího dědice.

Nakonec Jangdžin porodila Sundžu, čtvrté dítě a jedinou dceru, které jen kvetlo; ve třech letech už její rodiče mohli spát celou noc, aniž by se opakovaně museli přesvědčovat, že to malé stvoření vedle nich stále dýchá. Huny dělal holčičce panenky ze šustí a vzdal se tabáku, aby jí mohl kupovat sladkosti. Všichni tři jedli každé jídlo společně, i když nájemníci chtěli, aby Huny stoloval s nimi. Miloval své dítě stejně jako ho milovali jeho rodiče, ale zjistil, že jí nedokáže nic odepřít. Sundža byla obyčejná holčička, často se smála a byla bystrá, ale pro svého otce byla kráska, žasl nad její dokonalostí. Jen hrstka otců na světě miluje své dcery jako Huny, který podle všeho žil jen pro úsměv svého dítěte.

V zimě, když bylo Sundže třináct, Huny v tichosti zemřel na tuberkulózu. Na jeho pohřbu byly Jangdžin a její dcera k neutěšení. Následujícího rána ale mladá vdova vstala z tvrdého lůžka a vrátila se k práci.

2

Listopad 1932

Zima po japonské invazi do Mandžuska byla těžká. Štiplavý vítr se proháněl malým penzionem a ženy si oblečení vycpávaly bavlněnou cupaninou. Krize, jak hosté při jídle často říkali, se projevovala po celém světě; opakovali, co zaslechli na trhu od těch, kteří četli noviny. Chudí Američané hladověli stejně jako chudí Rusové a chudí Číňané. Ve jménu císaře i obyčejní Japonci třeli bídu s nouzí. Nepochybně jen chytří a houževnatí přežijí tuhle zimu, ale zahanbujících zpráv – o dětech, které večer ulehly a ráno už se neprobudily; o dívkách prodávajících nevinnost za misku pšeničných nudlí; o starých lidech, kteří se v tichosti vykradli z domu, aby zemřeli a mladí měli co jíst –, bylo příliš mnoho.

Nájemníci očekávali pravidelný přísun jídla a starý dům potřeboval opravy. Každý měsíc musely platit nájem pánovu pověřenci, který na platbě neoblomně trval. Jangdžin se časem naučila zacházet s penězi, jednat s dodavateli a říkat ne, pokud něco nechtěla. Najala dvě osiřelé sestry a stala se zaměstnavatelkou. V sedmatřiceti byla vdovou, která vedla ubytovnu. Už nebyla ta bosá dospívající dívka, která přišla s uzlíčkem čistého spodního prádla svázaného ve čtvercovém kousku látky.

Jangdžin se musela postarat o Sundžu a vydělávat peníze; měly štěstí, že mohly provozovat tuhle živnost, i když jim dům nepatřil. Prvního dne každého měsíce nájemníci platili dvacet tři jeny za pokoj a stravu, ale postupem času to skoro nestačilo na nákup obilí na trhu a uhlí na topení. Nájemné zvýšit nemohly, protože muži nevydělávali víc, ale pořád je za stejnou sumu musely krmit. A tak Jangdžin vařila z kostí silný, mléčně zbarvený vývar a kořenila zeleninu ze zahrádky, aby vykouzlila chutné přílohy; nastavovala jídla z prosa a ječmene a nuzných zásob ve spíži, když ke konci měsíce už zbývalo peněz jen poskrovnu. Když v pytli s obilím skoro nic nezůstalo, připravovala chutné palačinky z bobové mouky a vody. Nájemníci jí nosili ryby, které neprodali na trhu, a když měla kraby nebo makrely navíc, zakonzervovala je kořením, aby měla čím nastavit malé porce jídla, na které v budoucnu mělo s jistotou dojít.

V uplynulých dvou sezonách v jednom hostinském pokoji střídavě přespávalo šest hostů. Tři bratři Čongovi z Čöllada v noci rybařili a přes den spali a dva mladíci z Tägu a vdovec z Pusanu pracovali na pobřežním rybím trhu a chodili spát brzy večer. V malé místnosti spali jeden vedle druhého, ale nikdo si nestěžoval, protože v penzionu to bylo lepší, než na co byli zvyklí z domova. Lůžkoviny měli čisté a jídlo je nasytilo. Dívky jim praly oblečení dobře a správcová jejich obnošené oblečení vyspravovala záplatami, díky nimž vydrželo o sezónu víc. Nikdo z nich si nemohl dovolit manželku, a tak to pro ně nebylo ani zdaleka špatné. Manželka mohla poskytnout určitou fyzickou útěchu, ale z manželství většinou vzejdou děti, které potom potřebují jídlo, oblečení a domov. Ženy chudáků mají často sklon k sekýrování a lamentování a tito muži si uvědomovali své možnosti.

Růst cen, doprovázený nedostatkem peněz, byl zneklidňující, ale nájemníci se skoro nikdy s placením neopozdili. Ti, kteří pracovali na trhu, občas platili neprodaným zbožím a Jangdžin v den splatnosti přijala místo několika jenů džbán kuchyňského oleje. Její tchyně ji poučila, že k nájemníkům musí být velmi vlídná. Muži, kteří mají práci, mohou přespávat i jinde. „Muži mají na výběr, ženy ne,“ vysvětlila jí. Pokud Jangdžin na konci sezóny nějaké mince zbyly, vhodila je do tmavého hliněného džbánku a ten uschovala za polici v přístěnku, kam její manžel uložil dva zlaté náramky po jeho matce.

Během jídla Jangdžin a její dcera servírovaly pokrmy v naprosté tichosti, zatímco nájemníci halasně debatovali o politice. Bratři Čongovi byli negramotní, ale pozorně sledovali všechny novinky, a u jídelního stolu v ubytovně s oblibou rozebírali osud země.

Nadešla polovina listopadu a úlovky ryb byly lepší, než se na daný měsíc dalo předpokládat. Bratři Čongovi právě vstali. Nájemníci z denní směny již brzy zamíří domů uložit se ke spánku. Bratři rybáři pojedí hlavní jídlo dne, než se vydají na moře. Dobře odpočatí a plní kuráže jsou přesvědčeni, že Japonsko nedokáže dobýt Čínu.

„Ano, ti šmejdi můžou kousek zhltnout, ale celou Čínu spolknout nedokážou. Nemožný!“ vykřikoval prostřední bratr Čong.

„Tihle trpaslíci nemohou ovládnout tak velkolepou říši. Čína je náš starší bratr! Japonsko je jen plevelný semeno,“ zvolal nejmladší bratr Pchače a bouchl kalíškem teplého čaje o stůl. „Čína ty sráče dostane! Uvidíte!“

Chudáci se vysmívali svému kolonizátorovi v omšelých zdech ubytovny. Cítili se v bezpečí před policií, která by neplýtvala silami na rybáře s velkolepými úvahami. Bratři vynášeli do výšin sílu Číny – jejich srdce toužila po tom, aby jiný národ ukázal sílu, protože je jejich vládci zklamali. Korea už byla v područí dvaadvacet let. Nejmladší z nich nikdy nezažil Koreu bez japonské nadvlády.

„Adžumoni,“ bodře zahulákal Pchače. „Adžumoni.“

„Ano?“ Jangdžin věděla, že chce přidat jídlo. Byl to mrňavý mladík, který toho snědl víc než oba jeho bratři dohromady.

„Byla by ještě miska lahodné polévky?“

„Ano, ano, jistě.“

Jangdžin ji přinesla z kuchyně. Pchače ji vysrkl a muži odešli do práce.

Záhy poté přišli nájemníci z denní směny, umyli se a rychle snědli večeři. Vykouřili dýmky a uložili se ke spánku. Ženy sklidily ze stolů a pojedly mlčky, protože muži spali. Služebné dívky a Sundža poklidily kuchyni a umyly špinavé mísy na nádobí. Jangdžin ještě zkontrolovala uhlí, než se nachystala ke spánku. Hlavou se jí honily řeči bratrů o Číně. Huny vždy pozorně naslouchal všem, kteří přinášeli novinky; přikývl by, rázně vydechl, zvedl se a šel se věnovat domácím pracím. „Dobrá,“ řekl by, „dobrá.“ Ať už se Čína vzdá nebo bude vzdorovat, zeleninová zahrádka se musí vyplít, slaměné sandály uplést, pokud nechtějí chodit bosi, a zloděje, kteří se neustále snažili ukrást jejich pár slepic, je potřeba odehnat.

Promočený lem Päk Isaacova vlněného kabátu sice zmrzl na kost, ale nakonec ubytovnu našel. Dlouhá cesta z Pchjongjangu ho vyčerpala. Na rozdíl od zasněženého severu byla zima v Pusanu zrádná. Zima na jihu se zdála mírnější, ale ledový vítr od moře mu pronikal do oslabených plic a mrazil až do morku kostí. Při odjezdu z domova se Isaac cítil dost silný na cestu vlakem, ale teď si opět připadal na konci sil a věděl, že si musí odpočinout. Z nádraží v Pusanu se vydal hledat malý člun, který ho dovezl do Jöngda, a jakmile vystoupil na pevninu, místní uhlíř ho dovedl ke dveřím té ubytovny. Isaac vydechl a zaklepal. Byl na hranici zhroucení, ale věřil, že pokud se dobře vyspí, ráno mu bude lépe.

Jangdžin se zrovna uložila na bavlnou pokryté lůžko, když mladší ze služebných zaklepala na rám dveří ložnice, kde všechny ženy společně spaly.

„Adžumoni, je tu nějaký pán. Chce mluvit s pánem domu. Něco kvůli svému bratrovi, který tu byl před lety. Ten pán tu chce zůstat. Dneska přes noc,“ vyhrkla služebná bez dechu.

Jangdžin se zamračila. Kdo by se mohl ptát po Hunym? podivovala se. Příští měsíc uplynou tři roky od jeho smrti.

Její dcera Sundža už na vyhřívané podlaze tiše pochrupovala, rozpuštěné vlasy, které přes den splétala do copů, ležely na polštáři jako třpytivý kus černého hedvábí. Vedle ní zbývalo právě tolik místa, aby se tam vmáčkly obě služebné, až dokončí večerní práce.

„Copak jsi mu neřekla, že pán zesnul?“

„Řekla. Zdál se překvapený. Říkal, že jeho bratr pánovi psal, ale nedostal žádnou odpověď.“

Jangdžin se posadila a natáhla se pro mušelínový hanbok, který si před okamžikem svlékla, pečlivě poskládala a položila vedle polštáře. Přes kabátek a sukni si oblékla prošívanou vestu. Během několika okamžiků si zručně svázala vlasy do uzlu.

Jakmile ho uviděla, pochopila, proč ho služebná neposlala pryč. Postavou připomínal mladou sosnu, rovný a elegantní, a také byl neobvykle hezký: úzké usměvavé oči, silný nos a dlouhý krk. Měl světlé pravidelné obočí a ničím nepřipomínal rozježené nájemníky, kteří se hulákáním dožadovali jídla nebo si dobírali děvčata, že jsou stále neprovdaná. Ten mladý muž měl na sobě oblek západního střihu a silný zimník. Kožené boty z dovozu, kožený kufr a plstěný klobouk působily v malém vchodu nepatřičně. Od pohledu měl dost peněz, aby si najal pokoj ve městě, ve větší ubytovně pro kupce a obchodníky. Skoro všechny zájezdní hostince v Pusanu, kde se Korejci směli ubytovat, byly plné, ale za peníze se dalo vždycky něco sehnat. Podle oblečení by ho mohli považovat za bohatého Japonce. Služebná na něj zírala s mírně pootevřenými ústy, doufajíc, že pán bude moci zůstat.

Jangdžin se uklonila a nevěděla, co říct. Jeho bratr nepochybně nějaký dopis poslal, ale ona neuměla číst. Vždy jednou za několik měsíců zašla s doručenou poštou za učitelem ve městě, ale tuto zimu si ještě nenašla čas.

„Adžumoni,“ uklonil se, „doufám, že jsem vás nevzbudil. Už byla tma, když jsem vystoupil z přívozu. O vašem manželovi jsem to až do dnes nevěděl. Ta špatná zpráva mne zarmoutila. Jmenuji se Päk Isaac. Přijíždím z Pchjongjangu. Můj bratr Päk Josop tu před mnoha lety pobýval.“

Mluvil kultivovaně a jen s mírným severním přízvukem.

„Doufal jsem, že tu budu moci pár týdnů pobýt, než se vydám do Ósaky.“

Jangdžin sklopila pohled ke svým bosým nohám. Hostinský pokoj byl plný a muž jako on jistě očekává vlastní ložnici. V tuhle noční dobu bude velmi těžké najít někoho, kdo by ho převezl zpátky na pevninu.

Isaac vytáhl z kapsy kalhot bílý kapesník a zakryl si ústa, když zakašlal.

„Můj bratr tu pobýval téměř před deseti lety. Možná si ho pamatujete? Vašeho manžela velmi obdivoval.“

Jangdžin přikývla. Starší Päk jí uvízl v paměti, protože nebyl rybář a ani nepracoval na trhu. Osobním jménem Josop; po nějaké postavě z bible. Jeho rodiče byli křesťané a zakladatelé jakési církve na severu.

„Ale váš bratr… onen pán se vám příliš nepodobal. Malý, s kulatými kovovými brýlemi. Mířil do Japonska; strávil tu před svým odjezdem několik týdnů.“

„Ano, ano.“ Isaacův obličej se rozzářil. Josopa neviděl přes deset let. „Žije v Ósace s manželkou. To on psal vašemu manželovi. Trval na tom, abych se ubytoval zde. Psal o vaší dušené tresce. Lepší než doma, tvrdil.“

Jangdžin se usmála. A jak také ne?

„Bratr říkal, že váš manžel pracoval velmi tvrdě.“ Isaac nezmínil koňskou nohu ani rozštěp rtu, ačkoli Josop o nich v dopisech samozřejmě psal. Isaac byl zvědavý na setkání s člověkem, který takové nesnáze dokázal překonat.

„Jedl jste?“ zeptala se Jangdžin.

„Nic mi neschází, děkuji vám.“

„Můžeme vám připravit něco k jídlu.“

„Myslíte, že bych tu mohl zůstat? Chápu, že jste mne nečekala, ale už jsem na cestě dva dny.“

„Nemáme žádný volný pokoj, pane. Není to tu velké, jak vidíte…“

Isaac si povzdechl a potom se na vdovu usmál. Tohle byl jeho problém, ne její, a nechtěl, aby se kvůli tomu cítila provinile. Pohledem hledal svůj kufr, který stál u dveří.

„Samozřejmě. Budu se tedy muset vrátit do Pusanu a něco si najít. Ještě než zamířím zpátky, nevíte tady o nějakém ubytování, kde by měli volný pokoj?“ Narovnal se, nechtěl vypadat zklamaně.

„Tady v okolí nic není a my volný pokoj nemáme,“ odtušila Jangdžin. Pokud by ho ubytovala k ostatním, mohl by ho jejich zápach popudit. I kdyby praly sebevíc, rybinu z jejich šatů by to odstranit nedokázalo.

Isaac zavřel oči a přikývl. Měl se k odchodu.

„Ještě je nějaké místo v pokoji, kde spí všichni nájemníci. Je to jedna společná místnost, jak jistě chápete. Tři hosté spí přes den a tři přes noc, podle toho, kdy pracují. Ještě pro jednoho tam místo je, ale není to nic pohodlného. Můžete se jít podívat.“

„To bude skvělé,“ opáčil Isaac s úlevou. „Budu vám velmi vděčný. Zaplatím za celý měsíc.“

„Patrně to bude stísněnější, než jste zvyklý. Když u nás pobýval váš bratr, tolik nájemníků tu nebývalo. Tehdy tu nebylo tak plno. Nevím, jestli…“

„Ne, ne. Stačí mi jen koutek, kam si budu moci lehnout.“

„Je už pozdě a dnes v noci fouká velmi silný vítr.“ Jangdžin byla najednou v rozpacích kvůli stavu ubytovny. Nic takového ještě nikdy nepocítila. Pokud bude chtít ráno odejít, vrátím mu peníze, pomyslela si.

Sdělila mu, že měsíční poplatek se platí předem. Pokud odjede před koncem měsíce, rozdíl mu vrátí. Počítala mu třiadvacet jenů stejně jako rybářům. Isaac odpočítal jeny a podal jí peníze oběma rukama.

Služebná mu postavila kufr před dveře pokoje a pospíšila si do skladu pro čistou matraci na spaní. Host bude také potřebovat teplou vodu z kuchyně na mytí. Služebná dívka klopila oči, i když na něho byla zvědavá.

Jangdžin šla s ní, aby ustlala, a Isaac je mlčky pozoroval. Potom mu služebná přinesla umývadlo s teplou vodou a čistý ručník. Hoši z Tägu spali na boku vedle sebe a vdovec s pažemi za hlavou. Isaacovo lůžko upravily rovnoběžně s vdovcovým.

Ráno budou trochu remcat, že jim v pokoji přibyl nocležník navíc, ale bude to mnohem lepší, než kdyby Jangdžin musela nočního hosta odmítnout.

Copyright © Min Jin Lee, 2017

Translation © Petra Andělová, 2018

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2019