Opravdu chce znát celou pravdu?

/ Cosmopolis

25. května je vzpomínkovým, takzvaně Pomněnkovým dnem. Je to den zmizelých dětí. Nelze si dost dobře ani představit to vypětí rodičů, kterým se ztratí dítě a nedaří se ho najít. Taková ztráta je výchozí situací nové knihy Lisy Jewellové (1968) Beze svědků. Jenže různé nálezy a setkání všechno pořádně zamotají.
25. května je vzpomínkovým, takzvaně Pomněnkovým dnem. Je to den zmizelých dětí. Nelze si dost dobře ani představit to vypětí rodičů, kterým se ztratí dítě a nedaří se ho najít. Taková ztráta je výchozí situací nové knihy Lisy Jewellové (1968) Beze svědků. Jenže různé nálezy a setkání všechno pořádně zamotají.

Ukázka:

33

Do holek jsem se platonicky zamilovávala už dřív. V tom nóbl časopisu, kde jsem pracovala, jich byla spousta. Nóbl, nóbl, nóbl holky. Vlastně jsem je všechny nenáviděla. Zároveň jsem ale po nich toužila, zvlášť po těch zábavných, po těch přátelských. Ty upjaté mě nebraly; byly jako já, jen s lepšími geny. Ale ty zábavné, ty půvabné, ty, co mi poděkovaly, když jsem jim podržela dveře, nebo dělaly praštěné obličeje, když nastal problém s jejich výdaji, bože, ty mě přitahovaly. Samozřejmě ne sexuálně. Jenom jsem chtěla vědět, jaké je žít v jejich kůži, kráčet ulicí a mít všechno přesně tam, kde to být má, užívat si pocit, že vám sluníčko svítí do medových kadeří, všude máte otevřené dveře, otáčejí se za vámi muži a večírky začínají právě ve chvíli, kdy se objevíte.
V mnoha směrech jsem si svou nespolečenskost hýčkala. Být neviditelná znamenalo bezpečí. Nikdo ode mě nic neočekával a po osmnácti letech života u rodičů mi připadalo osvobozující, že nemusím dělat ani být tím, co po mně chce někdo druhý. Takže to bylo dvojznačné, tenhle pocit. Na jednu stranu jsem chtěla být jako tyhle mladé hvězdy, na druhou stranu jsem ale vůči nim pociťovala značnou nadřazenost.
A Ellie Macková byla možná ta nejzářivější hvězda, jakou jsem kdy poznala.
Ukázalo se, že je zamilovaná. Chodila s jedním klukem, Theem. Jednou jsem ho viděla. I on byl docela hvězda. Hrozně, ale hrozně milý a k tomu neuvěřitelný fešák. Podal mi ruku, vychovaně se mi podíval do očí a navíc byl náramně chytrý, opravdu moc, a já si v duchu říkala: Jen si představ, jaké děti by spolu tyhle hrdličky mohly zplodit, to by bylo opravdu něco.
Možná právě tam je třeba hledat jádro pudla, když o tom teď tak přemítám.
Byla to ale i tvoje vina: kvůli tomu, jak jsi mi pustil ruku a naštvaně sis povzdechl. Jak jsi mi řekl: Nemůžu tě žádat, abys se mnou žila, to víš, viď? Jak ti ta malá holka sedávala s rukou kolem krku na klíně a koukala na mě těma svýma bledýma očima jak z hororu, jako by byla duch a já ta, která ji zavraždila.
Tím, kdo mi prozařoval bezduché týdny, byla Ellie Macková. Nosila jsem jí dárky. Říkala jsem jí, jak je skvělá. Líčila jsem jí střípky ze svého života a ona mně zase z toho svého. Její matka byla milá ženská. Myslím, že jsem jí padla do oka. Týden co týden jsem dostávala čaj do stejného hrnku. Začala jsem ho vnímat jako svůj hrnek. A sušenky byly pokaždé výtečné.
U Ellie doma jsem si připadala jako v jakési ulitě: venku tma, uvnitř útulno; já, Ellie, kocour, všude kolem zvuky její rodiny, čaj, sušenky, uklidňující spolehlivost čísel na stránkách mezi námi. Měla jsem naše úterní odpoledne ráda. Těch pár týdnů představovala to jediné, co stálo mezi mnou a mým nitrem. A myslím, že už tehdy jsem vnímala, že ve svém nitru bych radši moc času trávit neměla.
Myslela jsem si, že jsme s Ellií nastoupily společnou cestu, jejímž vyvrcholením bude úspěšné složení jejích závěrečných zkoušek. Představovala jsem, jak u ní v srpnu zazvoním s malou láhví šampaňského a třeba i lesklým balonkem v ruce, ona mě vezme kolem krku a za ní bude s dobrotivým úsměvem na rtech stát její sympatická máma a čekat, až mě bude moct i ona obejmout a vyjádřit mi vděk: Ach, Noelle, bez vás bychom to nezvládli. Pojďte dál, pojďte, připijeme si spolu.
A pak přišel ten telefonát. Ta sympatická máma najednou už tak sympatická nebyla. Bože, skoro si ani nepamatuju, co mi říkala. Skoro jsem ji neposlouchala. Hlavou se mi honilo jenom ne, ne, ne. Moje úterky ne. Moje úterky ne. A tak jsem odpovídala úsečně, zřejmě skoro až neurvale. Řekla jsem jí, že je to pořádná nepříjemnost. Přitom to tak vůbec nebylo. Byla to blbá fraška, nic jiného. Blbá fraška.
Když jsem zavěsila, rozkřičela jsem se na celé kolo.
Fixovala jsem se na všechno to pěkné, co jsem pro Ellii dělala. Na dárky, co jsem jí nosila. Speciální testy, které jsem jí sehnala a vytiskla. Desetiminutovky, o které jsem někdy doučování prodlužovala, pokud jsem měla pocit, že nám to jde jako po másle, jak jsem říkávala. Bublal a kvasil ve mně vztek.
Tahle fáze trvala asi dva týdny a pak u mě nastala fáze nostalgie. Všechno bylo předtím lepší, říkala jsem si a vzpomínala na úterní odpoledne s Ellií Mackovou. Měly jsme spolu lepší vztah, líp jsem učila, celý můj život byl lepší. A tak mě napadlo, že kdybych se s ní viděla, kdybych aspoň zahlédla její tvář, třeba bych si malinko připadala jako dřív.
Na to, k čemu jsem se následně odhodlala, existuje slovo. A to slovo zní šmírování. Věděla jsem, kam chodí Ellie do školy, jak jinak; shodou okolností to nebylo daleko od mého domu, proto bylo snadné ochomýtat se kolem v devět ráno i v půl čtvrté odpoledne a sledovat, jak Ellie přichází a odchází, jak ji ten kluk drží kolem ramen a oba celí jenom září a jiskří, až bylo skoro s podivem, že vůbec vidí na cestu. Byli vyvrcholením všech filmů o zamilovaných puberťácích, co kdy kdo natočil, přímo před mýma očima, ve skutečném životě.
Pak přišly jarní prázdniny a já nevěděla, jestli se mi někam neztratí. Tak jsem na to musela jít rafinovaně. Nebylo to nic snadného, protože jsem samozřejmě doučovala i řadu dalších studentů a navíc jsem chodila i za tebou a jako poslušná holka plnila tvoje sexuální požadavky. Zjistila jsem ale, že často chodí do knihovny a že cestou tam míjí mou ulici a pokud se uvelebím u okna v kavárně u nás na rohu, budu se moct koukat, jak jde Ellie kolem. Když jsem tedy zrovna neměla hodinu, vysedávala jsem v kavárně na růžku a vyhlížela vodopád vlasů se zlatým přelivem. A přísahám ti, Floyde, že jsem po ničem jiném netoužila. Jenom jsem ji chtěla vidět.
Přesto jsem se toho dne z nějakého důvodu bezděky zvedla ze židle. Stála na ulici mezi dvěma zaparkovanými auty a čekala, až bude moct přejít. Plavou kštici měla sepnutou do culíku a schovanou pod kapucí nebo pod límcem bundy, a tak jsem chtěla… přísahám, že jsem jenom chtěla, aby mě zahlédla, aby si mě prostě všimla. A tak jsem se k ní přitočila a najednou mi to došlo, bylo to jak rána do břicha: Kristepane, ona mě nepoznává. Aspoň prvních pár vteřin. Nato jí v paměti zapadlo všechno do sebe jako diapozitiv ve staré promítačce a najednou byla pochopitelně samý úsměv a laskavost sama. Už ale bylo pozdě. Naprosto selhala, nedokázala potvrdit mou existenci.
Kdyby tak tušila, Floyde, kdyby tak jen tušila, jak moc jsem od ní tohle potřebovala, možná by ani k ničemu nedošlo. Možná by Ellie Macková došla do knihovny, složila všechny zkoušky, vdala se za Thea a žila si svůj život.
Jenže takhle to bohužel nedopadlo.

Další články

"Do Říma jsem se přistěhoval už jako mladík. Pocházím z Neapole, ale musel jsem z ní odejít. Baví mě neapolský humor, ale každý se tam zná s každým a to vás časem začne unavovat. Naopak usadit se v Římě mi šlo vlastně samo. Jako v každém velkém městě zde můžu žít tichý nenápadný život. " Vychází knižní debut italského režisíra Paola Sorrentina Všichni mají pravdu. Je z jeho mládí, z Neapole.
Ukázky

Být mlád a s holou prdelí větřit budoucnost

"Do Říma jsem se přistěhoval už jako mladík. Pocházím z Neapole, ale musel jsem z ní odejít. Baví mě neapolský humor, ale každý se tam zná s každým a to vás časem začne unavovat. Naopak usadit se v Římě mi šlo vlastně samo. Jako v každém velkém městě zde můžu žít tichý nenápadný život. " Vychází knižní debut italského režisíra Paola Sorrentina Všichni mají pravdu. Je z jeho mládí, z Neapole.
 | Paolo Sorrentino, Tomáš Weiss
Marie Iljašenko (*1983, Kyjev) vyrůstala v Polici nad Metují. Vystudovala komparatistiku a východoevropská studia na Karlově univerzitě, nyní pracuje jako knižní redaktorka a překladatelka. Vydala sbírku Osip míří na jih (2015), za kterou byla nominována na cenu Magnesia Litera za debut. Ukázky z její nové sbírky Sv. Outdoor.
Ukázky

Pohybujeme se tmou - pohmatu čteme jízdní řády

Marie Iljašenko (*1983, Kyjev) vyrůstala v Polici nad Metují. Vystudovala komparatistiku a východoevropská studia na Karlově univerzitě, nyní pracuje jako knižní redaktorka a překladatelka. Vydala sbírku Osip míří na jih (2015), za kterou byla nominována na cenu Magnesia Litera za debut. Ukázky z její nové sbírky Sv. Outdoor.
 | Marie Iljašenko, Tomáš Weiss
Vyšel knižní sborník Divočina – Povídky pro Duhu, projektu Salonu Práva a nakladatelství Novela bohemica, jehož výtěžek poputuje na podporu Hnutí Duha, konkrétně kampaně Zachraňme lesy. Kromě autorů jako je Karol Sidon (Chaim Cigan), Markéta Pilátová, Bianca Bellová, Pavla Horáková, Anna Bolavá nebo Miroslav Pech a další, publikovala ve sborníku povídku i Alena Mornštajnová.
Ukázky

Ve sborníku Divočina je i povídka Aleny Mornštajnové Mravenci

Vyšel knižní sborník Divočina – Povídky pro Duhu, projektu Salonu Práva a nakladatelství Novela bohemica, jehož výtěžek poputuje na podporu Hnutí Duha, konkrétně kampaně Zachraňme lesy. Kromě autorů jako je Karol Sidon (Chaim Cigan), Markéta Pilátová, Bianca Bellová, Pavla Horáková, Anna Bolavá nebo Miroslav Pech a další, publikovala ve sborníku povídku i Alena Mornštajnová.