Ukázka:

Lichá kapitola

Jaké to je

A u cesty, po které nejelo jiné auto než to se sirénou na střeše, svítí každá třetí lampa, a i přesto nejde vidět ani na jediný krok kvůli smogu z továrny, ve které pracuji. Ten odporný oblak kouře jen leží a nechce opustit město. Drží se zde jako sklíčenost, které propadám já i mí přátelé. Každým dalším černým dnem bez slunce čicháme cestou k továrně ten zápach z kanálů, který je cítit na každém kroku. A po dlouhých hodinách těžké práce se vracíme zpátky do starých plesnivých bytů stejnou páchnoucí cestou, doufajíce v pár hodin požehnaného spánku. Já však spát nemohu. Myšlenky jsou silnější než vyčerpanost a já píši, pro rozveselení a rozptýlení, doufám však, že později budu psát pro více než to.

Dvě města nedaleko od sebe, oddělena velkou zdí. To na vyvýšeném kopci – modernější a krásnější, krásnější však pouze vzhledem… Město, jehož zájmy oficiálně zastupuje rada složená z několika lidí. — Popravdě však je toto město vedené jen jedním obchodníkem. Obyvatelstvo dokáže pro pár mincí některé věci poslušně přehlédnout, kuráž se jim ze srdcí vytratila. To je Nové město, kde lidem prý nic neschází. Kdysi to byl i můj domov. A to druhé… Staré město neboli pracovní tábor pro trestance se stalo mým novým domovem a já měl důkaz, i když jsem to tušil již mnohem dřív, než jsem se zde ocitl, že není pravdou, co se o tomto místě povídá za zdí. S rukou na srdci a s klidným svědomím už mohu prohlásit, že to je vylhaný projekt toho obchodníka, toho cizáka. — A já konečně našel důkaz, poslední kousek skládačky, který mi chyběl. Ta pravda je zde ve Starém městě skryta, obklopena tou velkou zdí. A když teď už konečně vím vše, nemohu to přeci jen tak vzdát.

To Staré město tvoří dvě kategorie lidí. Na jedné straně to jsou vrazi a zločinci, na druhé my – lidé nepohodlní pro systém Nového města, neprávem odsouzeni. Máme zde žít bok po boku, aby nás nebylo možné odlišit a snad abychom my sami zapomněli na to, kdo jsme. Já na to však nikdy nechci zapomenout… Tenkrát, když jsem ještě byl takzvaným svobodným občanem Nového města, nahlas jsem říkával, co správné je a co správné není, upozorňoval jsem na korupci, nespravedlnost a manipulaci, která pramenila z jednání našich nových pánů u moci. Za to jsem na oplátku byl vyhoštěn do tohoto vězení. Zde mě chtěli umlčet, ale já říkám, dokud nebudu starý a nemoc mi nezaslepí mozek, nepřestanu stát nohama pevně na zemi a říkat, co vidím, neboť mé svědomí mi nedovolí obracet se zády a neposlouchat to, co slyšet nechci. — Tak poznám, že člověk jsem. Člověk bojující za správnou věc.

Spousta trestanců se pokusila utéct. — Vždy je dostihli a přivezli zpátky. Někteří byli zastřeleni na půlce cesty ke svobodě a jejich těla pak pohodili v ulicích Starého města pro výstrahu všem, kterým se v hlavách honily stejné myšlenky na útěk. Ze Starého města nelze utéct, lze to jen přečkat. — Dva ploty s ostnatým drátem, obrovská zeď a žoldáci, kteří nás hlídají s nabitými zbraněmi.

Jen pokud se vzájemně podpoříme, říkám si stále, pouze společně dokážeme vytrvat až do konce našich trestů. — Erik, Kevin a já. Dodržujeme ta pravidla, a tak se cítíme ve větším bezpečí. Vždy po práci čekáme jeden na druhého u hlavní vstupní brány k továrně. Neriskujeme chodit odděleně, zaslechl jsem o nepravostech páchaných skupinkami vězňů, kteří za soumraku okrádají ostatní vězně bloudící v mlze v úzkých uličkách města. Proto Erik, Kevin i já dodržujeme ta pravidla… Vím, bylo by jednodušší také využít situace a stát se člověkem, kterého z nás toto místo chce vytvořit… Usilujeme o to, abychom přežili, jak často říká Erik. Je k tomu nakloněn mnohem víc než já. Proč tedy jsme doposud nepřekročili mez? Mnohokrát Erikovi připomínám, že se nesmíme snížit na jejich úroveň. Mohou mi vzít svobodu anebo mne ponížit a srazit na zem, ale dokud budu mít sílu se znovu postavit, nesmím dovolit, aby ze mě udělali jednoho z nich. Jelikož hrát podle jejich pravidel a být takový, jakého mě chtějí mít, je přesně to, o co cizák usiluje.

Sudá kapitola

Schůzka se starým přítelem

Benner byl ve své kanceláři, stál u okna a díval se jím ven. Před sebou měl výhled na celé město. Pomalu se stmívalo a on se nemohl stále donutit jít domů. Snažil se uklidnit a doufal, že alespoň na krátkou chvíli si dokáže srovnat myšlenky. Byl ale stále v rozpacích a pohled na město mu jen připomínal děj knihy, kterou přečetl včerejší večer. Uvědomoval si, že ten příběh v něm vyvolal jistý zájem, a nemohl na to přestat myslet. Celý den hledal správná slova, jak knihu nejlépe charakterizovat. Nervózně se šel znovu posadit za svůj pracovní stůl. Mlčky se díval na stránku deníku, který ležel otevřený před ním na stole. Byl otevřený na poslední stránce, Benner si znovu přečetl závěrečné věty. — Poté, co dočetl, jako by nabyl odvahy, zvedl rychle sluchátko telefonu, který byl také na stole, a vytočil číslo.

„Kancelář Harryho Torela, u telefonu jeho asistentka,“ ozvalo se ze sluchátka.

John poznal hlas. „Ahoj, Mary, tady John… John Benner.“

„Ahoj, Johne,“ ozvalo se po chvíli. „To je ale dlouho, co jsem tě naposledy slyšela. Jak se pořád máš?“

„Pořád stejně, Mary. Prosím tě, je tam někde Harry? Potřeboval bych s ním mluvit.“

„Harry říkal, že možná zavoláš.“

„Volám ohledně toho balíčku, který mi poslal…“

„Aha… Johne, ale on tady teď není, někam si odběhl. Mám mu něco vyřídit?“

„ — No… ne… ne… Já mu zkusím pak znovu zavolat.“

„Do hodiny by měl být zpátky.“

„Díky, Mary.“

„Říkal, že by se s tebou rád sešel.“

„ — To říkal?“

„Ano, má dnes čas, chtěl by…“

„Mary,“ přerušil ji John, „nevím, jestli je to dobrý nápad.“

„Vy dva byste se měli už konečně usmířit.“

„Mary, nezlob se, ale musím už jít. Mám ještě nějaké jednání…,“ snažil se rychle ukončit hovor. „Já Harrymu zavolám. Díky.“

„Dobře,“ odpověděla ještě Mary.

John sluchátko položil. Zhluboka si oddechl a opřel se do židle. Žádné pracovní jednání naplánované neměl. Lhal, aby nemusel s Mary déle mluvit. V ten den už neměl žádné pracovní povinnosti, ale i přestože mohl jít domů, zůstal v kanceláři a listoval stránkami. Četl náhodné úryvky a tím si znovu připomínal, jakým významným dílem kniha je.

Každým dalším přečteným řádkem si také musel opakovat, jakému nebezpečí by vystavil sebe i svou rodinu, kdyby se knihu rozhodl vydat ve svém nakladatelství. Věděl, že minulou noc, byť jen na malou chvíli, mu proletěla hlavou myšlenka, která ho nabádala ke zvědavosti vyzkoušet, co tak dobře napsaná próza dokáže. Změní snad chápání jejího čtenáře? Nebo vzbudí jen nezájem? Nad tím přemýšlel minulou noc, i když jen krátce. Tedy alespoň do doby, než si zakázal uvažovat podobným způsobem.   

John Harryho neviděl už dlouho. Naposled při té jejich hádce. Byl proto velice překvapený, když mu jednoho dne poštou přišel balíček, na kterém byl štítek se jménem odesilatele – Harry Torel. Obsahem balíčku byla ručně psaná malá knížka a její děj se po přečtení jevil Johnovi velice kontroverzní. Nevěděl, co mu tím chce Harry sdělit. Podruhé vytočit jeho číslo se mu však nechtělo. Hodinu ještě listoval v rukopisu, a když už byla venku tma, rozhodl se, že půjde domů. Oblékl si kabát, vzal knížku, a když byl u dveří, pohlédl ještě naposledy na telefon. Chvíli nehnutě stál, jako by na něco čekal. Nakonec otevřel dveře a vykročil na chodbu. Zavřel za sebou a zamkl kancelář. Poté, co udělal tři kroky, se zrovna v tu chvíli z jeho kanceláře ozvalo zvonění telefonu. John se rychle vrátil. Odemkl, otevřel, přiběhl ke svému stolu a zvedl sluchátko.

„Tady nakladatelství Johna Bennera. Benner u telefonu.“

„Ahoj, Johny,“ ozval se hlas.

„ — Harry? Jsi to ty?“ otázal se Benner nejistě.

„Jo. Jo, jsem to já… Tak jak se daří?“

„ — Daří se, díky… Já… dlouho jsem tě neslyšel.“

„Já tebe taky…,“ ozvalo se ze sluchátka. „Mary mi řekla, že jsi volal.“

„Ano, volal.“

„Říkala mi taky, že jsi chtěl zavolat později.“

„ — To… to je pravda, chtěl,“ řekl zaskočeně John.

„Já jsem na to čekal, že zavoláš.“

„Víš… Harry…,“ připravoval si John svou výmluvu, ale Harry ho v tom přerušil.

„Johny, měli bychom se sejít a dát si pár piv jako za starých časů,“ pravil Harry přátelským hlasem.

John byl zmatený. Po čtyřech letech, co se spolu naposledy viděli, nemohl pochopit Harryho nynější chování. „Ano? Ano, jako za starých časů,“ zopakoval.

„Mary ale říkala, že máš dnes nějaké jednání, nějakou práci.“

„To jsem měl… Už to skončilo.“

Harry rychle zareagoval: „Dobře, tak co třeba za půl hodiny v našem baru? Pamatuješ?“

„Jasně, že pamatuji, Harry…“

„A znáš tam cestu?“

„Jo, vzpomínám si, ale já…“

„Tak za půl hodiny se tam sejdeme, dobře?“ řekl Harry rychle. „U našeho stolu…“

„Harry…,“ zaváhal John.

„Snad mi po takové době neřekneš ne,“ pravil Harry.

John mlčel, netušil, co má Harrymu říct. Věděl, že by s ním jít měl, ale stále se nemohl ubránit myšlence, že se s Harrym nedokáže bavit tak jako dříve.

Harry věděl, že je John nejistý, a dodal jen dvě poslední věty: „Já tam určitě budu. Vezmi s sebou ten rukopis.“ Potom zavěsil telefon.

John položil sluchátko a opřel se do židle. Mlčel, jen se díval před sebe a přemýšlel. „O co Harrymu jde? To se chce udobřit? A říkal, že mám vzít ten rukopis,“ mluvil jen tak pro sebe. Potom zvedl levou ruku, aby se podíval na hodinky, a zjistil, že bylo sedm hodin. Zhluboka se nadechl a ještě chvíli seděl. „Tak dobře, vezmu si taxi,“ pomyslel si. Po chvíli vstal, vyšel opět ven ze své kanceláře a zamkl za sebou. Sešel po schodech dolů do přízemí. Nikoho cestou nepotkal, všichni byli už pryč. Když vycházel z budovy, přešel chodník a zastavil se u krajnice, pak se rozhlédl, jestli neuvidí projíždět taxi. Nemusel ani dlouho čekat, z nedaleké křižovatky vyjelo světle zelené taxi, a když projíždělo kolem něj, John hned zvedl ruku a zvolal na řidiče, aby zastavil. Taxi zastavilo u krajnice. John otevřel dveře od auta a pohlédl na řidiče. Za volantem seděl velice mladý taxikář a už od prvního pohledu mohl John z jeho tváře vyčíst únavu.

„Dobrý večer,“ pozdravil John.

„Dobrý. Kam to bude?“ zeptal se taxikář.

John se posadil do auta na sedadlo vedle řidiče a řekl mu, kam má jet.

Během cesty taxikář několikrát zívl. Pravděpodobně byl tak ospalý z minulého dne, kdy řídil dlouho do noci. Když byli asi v půli cesty, taxikář se chtěl nějak rozptýlit, aby nemyslel na svou únavu, a tak opatrně řekl s úmyslem začít konverzaci: „ — Dnes je ve městě docela rušno…“