Kulisy zůstávají, všechno ostatní se totálně změnilo

SABINA SLONKOVÁ

Nedávno jsem něco hledala v novinovém archivu v pražském Klementinu a nad zažloutlými stránkami Mladé fronty DNES mi došlo, že už je to skoro třicet let, co jsem začínala s novinařinou. Víc než čtvrt století se přehrabuji ve věcech, které bych mnohdy vlastně raději nevěděla.

Korupce, zneužívání moci, rozkrádání veřejných peněz, podrazy, machinace. Nic, co by člověka dělalo extra šťastným.

Důvod, proč to i po těch letech dělám, je jediný. I dnes jsem přesvědčená, že to má smysl. Protože červivé jablko vždycky nakonec spadne na zem.

Když si tak promítám všechny ty články a příběhy, byly vlastně vždycky stejné. A bylo úplně jedno, jestli zrovna vládl Václav Klaus nebo Miloš Zeman. Mirek Topolánek nebo Jiří Paroubek. Pravice nebo levice. Měnila se jména, ale kulisy zůstávaly stejné.

Mezi těmi, kteří zrovna byli u moci, se vždycky našlo několik, kteří to nutkání prostě neovládli. Nutkání natáhnout ruku a vzít si něco, co jim nepatří. Tu ohnout nějakou zakázku, zvýhodnit kamaráda. Udělat malou sviňárničku, abych z toho já měl prospěch. Nebo třeba jen zkasírovat nějakou hloupou kavku, která si bůhvíproč myslí, že mám vliv. V každé partaji se pár takových našlo. Někdy víc, někdy míň.

A řekněme si upřímně, dokud to nepřesáhlo únosnou mez, strany zpravidla nechávaly řešení na voličích. Jako třeba v případě Ivana Langera, kterého i přes nepěknou pověst mateřská ODS stále držela, až ho nakonec v roce 2010 vykroužkovali voliči a nepustili ho ani do Poslanecké sněmovny.

Miloš Zeman zase chránil svého Miroslava Šloufa, co to šlo. I jeho nakonec „popravili“ voliči, když mu překazili cestu do Senátu. Řadu politických zločinů z přelomu tisíciletí také pokryla opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD, kdy vlastně neměl kdo vládu kontrolovat a tlačit na potrestání hříšníků.

Ale byly také případy, kdy politici moc dobře chápali, že určitá hranice byla překročena a nelze nad tím zavřít oči.

Když jsme v roce 2001 s kolegou Jiřím Kubíkem napsali, že místopředseda ODS Miroslav Macek inkasoval miliony korun za pomoc při koupi státního podílu České spořitelny rakouskou bankou Erste, do pár hodin to byl politikův konec.

Demise ministra zemědělství Petra Zgarby z ČSSD přišla v roce 2005 pouhých deset dní poté, co jsem popsala, jak pod jeho vedením pozemkový fond přihrál lukrativní parcely za dvě miliardy spekulantům. Necelý týden pak v roce 2011 stačil k rezignaci ministra kultury Jiřího Bessera (STAN). O něm jsem zveřejnila, že v rozporu se zákonem zatajil investice do nemovitostí, nadto s trestně stíhaným podnikatelem.

Vedení stran tehdy zkrátka jednala rychle. Ostatně, měla ještě v čerstvé paměti, že lidé takové přešlapy, kdy politik zneužije své postavení k vlastnímu obohacení nebo přihraje nějakou výhodu spřízněným osobám, nepromíjejí. Politici z ODS si pamatovali, jak neslavně skončil třeba jejich koaliční partner ODA. Stranu rozložily finanční skandály poté, co jsme popsali, jak výměnou za privatizaci museli uchazeči odevzdávat desátky do partajní pokladny.

I dnes, po těch mnoha letech, zůstávají kulisy, v nichž se tohle všechno odehrává, stejné. Všechno ostatní se ale totálně změnilo. Přestala totiž platit základní pravidla.

Třeba to, že krást se nemá a obviněný politik odstupuje. Když byl politik dřív přistižen při nepravostech, následoval trest. Mimo jiné kvůli pudu sebezáchovy měly politické strany samoočistné mechanismy. Politici věděli, že když budou okaté lumpárny svých kolegů krýt, může se to ve finále vymstít i jim. A to červivé jablko prostě vyhodili.

Ta hlavní změna spočívá v tom, že dnes ho nemá kdo vyhodit.

Nejsilnější vládní strana ANO a premiér a její lídr Andrej Babiš jsou spojité nádoby. V partaji není nikdo, kdo by se Babišovi postavil. Strana podle svědectví odpadlíků funguje na principech sekty. A poslední, co by vůdce dovolil, je rebelie či zpochybňování jeho kroků či jej samotného. Proto z hnutí ANO dodnes nezazněl jediný hlas, který by zpochybnil integritu premiéra obviněného z dotačního podvodu.

Dokonce i takový Robert Pelikán, kterého i političtí oponenti považovali za schopného profesionála, zvedl ve sněmovně ruku proti Babišovu vydání k trestnímu stíhání. A jako autorita z pozice ministra spravedlnosti tak přikryl premiérovy řeči o tom, že jde o vykonstruovanou kauzu a komplot.

O lídrovi ANO si troufají mluvit jen ti, kteří už z hnutí odešli. Jako třeba Pavel Telička, který teprve poté, co vrátil stranickou průkazku, jasně řekl: Babišovu kauzu hájit nejde.

Premiér se nadto může spolehnout i na prezidenta, který s ním souzní. Dvě klíčové postavy české politiky si tak z lidí systematicky dělají dobrý den.

Pamatuji si přitom doby, kdy pravidlo presumpce viny razil i Miloš Zeman. A není to zase tak dávno. Naposledy to zopakoval v roce 2013, kdy také celkem pregnantně vysvětlil, proč to tak má být: „Platí presumpce neviny. Pro běžného občana je posvátná a nedotknutelná. U politika ale platí presumpce viny proto, že politik má být prost jakýchkoliv podezření.“

Jenže časy se mění. Andrej Babiš a Miloš Zeman se tak chovají prostě proto, že jim to prochází. A oba to moc dobře vědí.

Vědí, ke komu mluví. Mají velmi podobnou voličskou základnu. Oslovují hlavně starší voliče, skupiny s nižším vzděláním či obyvatele venkova. A všichni ti nejsou z nejrůznějších důvodů spokojeni s tím, jak se jim poslední roky žije.

A kdo za nimi jezdí a minimálně předstírá, že jim naslouchá? Andrej Babiš a Miloš Zeman. Pochopili, že to je cesta. A že pak nic z toho, co slíbí, nesplní? O to vůbec nejde. Byli tam a lidem dali zakusit ten pocit, že se o ně někdo zajímá.

Bohužel nikdo další z politiků to fakticky nedělá, i když vám stokrát budou tvrdit opak. „Oni sem prostě nepřijedou. Byl tu jen ten Babiš – a lidem to stačí. Jim stačí říct, jsem tu pro vás. To je potom vážně těžké,“ postěžovala si mi před časem na jedné z besed šedesátiletá dáma z malého středočeského města.

A když už do zapadlých měst a vesnic jiní politici než Babiš se Zemanem zavítají, uspořádají besedu v knihovně nebo mezi svými. Nemají tak sebemenší šanci ani se pokusit oslovit ty, kteří nakonec podlehnou nereálným slibům.

Andrej Babiš a Miloš Zeman navíc umějí přesně vystihnout, co jejich voliči chtějí slyšet. Umějí rozehrát strunu těch nejnižších pudů. Dost často hrají na závist, proto například neustále posloucháme Babišovy plivance na téma, kolik že to berou jeho protivníci.

Jako třeba šéf České televize Petr Dvořák, o němž noviny z Babišova svěřenského fondu (ano, ona Mladá fronta DNES) vydaly na titulní stránce text s titulkem „Má byty za sto milionů“. Co na tom, že si na ně Dvořák během své třicetileté kariéry manažera vydělal? A ani na jednu z nemovitostí si na rozdíl od Babiše nebral dotaci? Účel článku byl jasně pojmenovaný v titulku. Nešlo o nic jiného než o to, vyvolat závist.

Miloš Zeman zase s oblibou staví své voliče proti zbytku občanů. Nejdřív k tomu využíval termín „pražská kavárna“, později přišli na řadu „lepšolidi“. Ve skutečnosti to nic neznamená. Je to jen hloupá nálepka, která má vyvolat dojem, že ti, kdo nevolí Zemana, se cítí nadřazení a ostatními pohrdají. Že to není pravda, už ti, k nimž prezident mluví, nevidí. A zase: on jim to taky nikdo neřekne. Nikdo jiný než Zeman a Babiš k nim nemluví jejich jazykem…

Jak jsem měla možnost poznat Andreje Babiše i Miloše Zemana, oba se tak chovají nejen proto, že jsou cyničtí a chtějí dosáhnout svých cílů. Chovají se tak hlavně proto, že jsou ve své podstatě zlí.

A o to víc jsou nebezpeční. Zlem ovládli politiku, zlem se snaží vládnout a v lidech vyvolat to nejhorší, co v nich je.

Oba jsem zažila v situacích, kdy mluvili o lidech, kteří s nimi dřív spolupracovali, a pak se jejich cesty z různých důvodů rozešly. Zloba z nich jen tryskala. Babiš tak reagoval například na Jana Kasla, který nakonec odmítl být kandidátem na primátora v dresu ANO. Zeman zase na svého dávného přítele, předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského, jenž si veřejně dovolil zpochybňovat prezidentovo chování a okolí.

Kde se v nich ta zloba bere, je asi otázkou pro psychiatry, možná by něco našli v jejich dětství. Každopádně pro společnost je spojenectví těch dvou devastující. Na rozdíl od předchozích let a minulých vládnoucích garnitur mají totiž ještě jednoho velkého pomocníka – sociální sítě.

To, že Babiše a Zemana v podstatě unisono podporují dezinformační weby, není samo sebou. Anonymní trollové tam rozvíjejí prezidentovy teorie o lepšolidech, šíří premiérovy lži o tom, jak neukradl dotaci na Čapí hnízdo, všichni proti němu vedou kampaň a za všechno může Brusel.

A v kombinaci se sociálními sítěmi, kde se trollí články šíří, je dosah samozřejmě mnohonásobně větší, než mají mnohá nezávislá média.

Oba mají sociální sítě přečtené a dávají si také velký pozor, aby nešli proti názoru svých voličů. Ani prezident, ani premiér se například ani po několika dnech nevyjádřili k útoku na poslance Dominika Feriho z TOP 09 na vinařské akci na Uherskohradišťsku. V minulosti věc nevídaná. Přitom Miloš Zeman musí mít v paměti v podstatě identický útok na svého přítele, dnes již zesnulého ministra kultury Pavla Dostála z roku 1997.

Ani jeden také nekomentoval rasistické komentáře, které na sociálních sítích vyvolala fotka teplických prvňáčků[1]. A případ seniora a sympatizanta SPD Jaroslava Baldy, jejž nenávist k migrantům přivedla k nápadu vykolejit vlak a svést to právě na muslimy? Ani ťuk. Z Hradu ani ze Strakovky zkrátka nezaznělo ani slovo.

Ne vždycky znamená mlčení souhlas, ale mlčet v podobných případech je extrémně nebezpečné. Stejně jako vyvolávat nenávist vůči nějaké skupině lidí, ať už to jsou novináři, nebo ti, které si prezident zaškatulkoval do kolonky „lepšolidi“.

Novináři jsou na útoky politiků zvyklí. Nikdy jsem nečekala, že ti, o nichž píšu, budou skákat nadšením a poplácávat mě po ramenou. Jenže ještě donedávna se potrefeným politikům nedařilo šířit své nenávistné komentáře tak rychle a účinně jako v posledních letech. A bohužel z vlastní zkušenosti vím, jak je od na první pohled možná nevinných hloupých řečí o něčí likvidaci blízko k tomu, aby to někdo vzal vážně a zkusil to realizovat.

Posledních třicet let mě také naučilo smířit se s tím, že boží mlýny někdy melou vážně hrozně pomalu. Poslední roky je to čekání ale o mnoho těžší než dřív. Poprvé od roku 1989 vážně pochybuji o tom, jak moc pevně jsme ukotvení v demokratické Evropě. A častěji než dřív myslím na to, jak snadné by bylo otočit kormidlem zpátky na východ.

Ač jsem v době, kdy byl Miloš Zeman premiérem, měla vůči jeho stylu vládnutí výhrady, takové myšlenky mě tehdy nenapadaly. Z dnešního pohledu je to až neuvěřitelné, že to bylo právě v éře Miloše Zemana ve Strakově akademii, kdy Česká republika vstoupila do NATO.

Dnes se mi ale nezdá nemožné, že politici prosadí třeba referendum o vystoupení z NATO nebo Evropské unie. Byť jen proto, aby měli s kým vládnout, protože opírat se o komunisty nebo nácky z SPD už není pro současné vládní strany hanbou. Nebo třeba jen z pomsty za to, že Andreji Babišovi Brusel ve finále zastaví dotace.

I přes to všechno však pořád věřím, že se to zlomit dá. Andrej Babiš a Miloš Zeman mají naštěstí společné ještě jedno: ač to tak navenek možná nevypadá, oba jsou zbabělí. Oba se bojí „ulice“, bojí se přímého střetu.

Proto se třeba Babiš plížil položit 17. listopadu květiny ještě za tmy. Proto Zeman nemá žádná veřejná vystoupení v Praze. Nedávají rozhovory těm novinářům, u nichž hrozí nepříjemné otázky. Vystačí si s Twitterem a Ovčáčkem. Nebo zajdou k Soukupovi na Barrandov.

Vždycky se mi v té souvislosti vybaví dopis neznámého autora, jehož znění před třiceti lety odvysílala Svobodná Evropa. Pisatel v něm reagoval na brutální represe a vodní děla v ulicích, jimiž se tehdejší komunisté snažili potlačit projevy nespokojenosti občanů. I když pohled hlavně na pražské Václavské náměstí nebyl nijak povzbuzující, autor dopisu volal po optimismu. Jak napsal: „Každé společenství lidí, a nemusí se spolu ani modlit, je smrtelně nebezpečné pro tuto totalitu, která směřuje k přetrhání všech živoucích komunikací, vztahů a výměny.“

Možná jsem idealista, ale věřím, že i dnes jde hlavně o to, vytrvat. Zlo má oproti dobru vždycky tu výhodu, že je víc slyšet. Ale to neznamená, že máme rezignovat. Vzdát to, protože to momentálně vypadá, že těch, kteří věří politice babišovsko-zemanovského střihu, je víc.

Když to neuděláme a nebudeme těm lidem nabízet jinou alternativu, než je zlo, necháme je v jejich frustracích a zlobě, nikdy pravda a láska nezvítězí.

Sabina Slonková

Investigativní reportérka, šéfredaktorka a majitelka on-line deníku Neovlivní.cz (*1973, Praha). S novinařinou začínala v roce 1991, dvanáct let strávila v deníku MF DNES, kde si získala renomé odhalováním velkých korupčních kauz. Posléze přešla do Hospodářských novin a pak byla u rozjezdu internetového deníku Aktuálně.cz. V roce 2014 byla půl roku šéfredaktorkou MF DNES, která již patřila Andreji Babišovi, dala výpověď. Založila Neovlivní.cz a spolu s Jiřím Kubíkem je tváří pořadu Zvláštní vyšetřování na Televizi Seznam. Je držitelkou Ceny Ferdinanda Peroutky (2001) a Ceny Karla Havlíčka Borovského (2004).

[1]                     Kauzu rozpoutala fotografie dětí z první třídy, kterou na podzim 2017 zveřejnil Deník v rámci projektu Moje první školní tablo. Snímek, na němž byly převážně romské, vietnamské a arabské děti, se začal šířit po sociálních sítích, kde následovala smršť nenávistných komentářů.