Ukázka:

Ve chvíli, kdy tuto knihu píšu, zatím nebyla žádná mysl nahrána do počítače, žádní pacienti se neprobudili z kryogenního uchování a nenavrátili se do života. Neodehrála se žádná exploze umělé inteligence, žádná technologická singularita.Ve chvíli, kdy tuto knihu píšu, pořád platí (a říkám to nerad), že všichni jednoho dne umřeme.

Mezi transhumanisty, mezi jejich myšlenkami, jejich obavami a jejich touhami, jsem se občas přistihl při pomyšlení, že budoucnost (pokud nadejde) jim dá za pravdu tím, že na ně zapomene. Občas jsem se přistihl při pomyšlení, že poměry našeho druhu se můžou v nadcházejících desetiletích a stoletích tak radikálně proměnit, že už ani nebudeme muset mluvit o splynutí lidí s technologiemi – jinými slovy, že přestane dávat smysl mluvit stylem, jako by takové rozlišení vůbec existovalo. A že na transhumanisty se bude vzpomínat (pokud se na ně vůbec bude vzpomínat) jako na historickou kuriozitu, jako na skupinu lidí, kteří předčasně a svým osobitým poblouzněným způsobem mluvili o tom, co doopravdy nastalo.

Mohl bych vám tvrdit, že jsem spatřil budoucnost, že vám nesu noviny o velkém splynutí nebo rozpuštění, které nás čeká. Ale nakonec je pravda jenom to, že jsem spatřil přítomnost, a tato přítomnost je dost divná na to, abychom si s ní vystačili: je plná zvláštních lidí, zvláštních myšlenek, zvláštních strojů. A dokonce ani tato přítomnost se nedá poznat, nedá se uchopit – přinejlepším ji můžeme zažít, zahlédnout v letmých záblescích, než bude pryč. A tato přítomnost, stejně jako minulost, je dost futuristický svět. Nebo alespoň taková byla ve chvíli, kdy jsem se s ní potkal, ale to už pomalu mizela do zapomnění, do vzpomínek.

Nakonec jsem tedy dospěl k poznání, že nic jako budoucnost neexistuje, respektive že existuje jen jako halucinační nápodoba přítomnosti, jako uklidňující pohádka nebo zneklidňující horor, které si vyprávíme, abychom ospravedlnili nebo zatratili svět, v němž momentálně žijeme, svět, který byl kolem nás vybudován – z našich přání, navzdory našemu zdravému rozumu.

Stále nejsem a nikdy jsem nebyl transhumanistou. S jistotou vím, že v jejich budoucnosti bych žít nechtěl. Ale někdy si nejsem jistý, jestli už nežiju v jejich přítomnosti.Tím chci říct, že jsem zčásti stroj: zakódovaný ve světě, zašifrovaný jeho zvláštními a neodolatelnými signály. Při psaní se dívám na své ruce, na jejich hardware z masa a kostí, a sleduju, jak se tahle slova objevují na obrazovce – mé obrazovce. Je to zpětnovazební smyčka vstupů a výstupů, algoritmický vzorec signálů a přenosů. Data, kód, komunikace.

Právě si vzpomínám, na co se mě zeptal Marlo Webber mého posledního večera v Pittsburghu, dole ve sklepě, kde se mísil pach karamelového kouře z vaporizéru s potem a spáleným křemíkem.Řekl: „Co když už v singularitě žijeme?“ A já si vzpomínám, že jsem pak zvedl jeho telefon, s rétorickou vážností jsem si ho potěžkal v ruce, přetočil jsem ho, chytil jsem ho. Věděl jsem, že mluví o telefonu, ale taky o tom, k čemu je při-pojený – o strojích, systémech, informacích. O nepoznatelné nesmírnosti lidského světa. „Co když už to začalo?“ zeptal se. Dobrá otázka, odpověděl jsem mu. Budu se nad tím muset zamyslet.