Autorka vykresluje citlivě portrét mladé ženy, která zažívá mnoho někdy až komických situací. Její hrdinka, dcera tureckých přistěhovalců jako sama autorka, ukazuje svůj svěží pohled na svět kolem sebe, ve kterém je stále tak trochu cizinkou. Pro české čtenáře je určitě zajímavá cesta hlavní postavy do střední Evropy 90. let a její pohled na tehdejší život obyvatel postkomunistických zemí. V knize, která byla nominována v roce 2018 na Pulitzerovu cenu, si čtenáři mohou s trochou nostalgie připomenout své vlastní začátky s používáním e-mailů či vysokoškolským studiem..

"Román Elif Batumanové nezachycuje jen tajnosti a trapnosti spojené s dospíváním, je také úžasně citlivým portrétem mladé ženy, která se vydává na dobrodružnou pouť napříč jazyky a kulturami. Pozoruhodná kniha."

Joseph O’Neill, autor románu Nizozemě

Ukázka, strana 134:

Červen

Den po mých devatenáctých narozeninách mě máma zavezla na letiště JFK, kde v jakémsi přístavku fungovaly Pakistan Airlines. Úzkou provizorní budovu sdílely s Air Poland. Polské aerolinky měly v logu podvyživené stvoření připomínající ptáka. V jednom kuse jsem chybně četla nějaké nápisy: POZOR, NA BEZPEČNOST DOHLÍŽEJÍ I NEINFORMOVANÍ POLICISTÉ. Pořád jsem všude viděla Ivana. Vysoká kostnatá žena s kufříkem, instalatérovy kovové štafle. Projít bezpečnostní kontrolou bylo něco jako umřít — člověk se musel se všemi rozžehnat, odevzdal peníze, hodinky a boty a stal se jen jménem na papíře. „Jsem tak ráda, že uvidíš Paříž,“ řekla mi na rozloučenou máma a v jejích očích jsem zahlédla slzy. Sama nikdy v Paříži nebyla, ale babička ano, jako mladá holka, a tvrdila, že je to nejkrásnější místo na světě.

     Chystala jsem se tam strávit dva týdny se Světlanou a jejími spolužáky ze střední, Billem a Robin. Čtvrtý člen jejich party, nějaký Fred, nečekaně dostal místo stážisty v Merrill Lynch a Světlana nechtěla dělat Billovi a Robin křena. Prohlásila, že jsem jediná, koho může takhle narychlo poprosit, aby Freda nahradil — nezná prý nikoho jiného, kdo by něco takového byl schopen udělat. „Budeš moje spřízněná duše na cestě po Evropě, jako v románech,“ naléhala. „A pak můžeš letět rovnou do Maďarska.“ Všichni jsme měli bydlet v bytě Světlaniny tety hned naproti Musée d´Orsay. Fredův otec, který se živil obchodováním s měnami, koupil čtyři místa v ekonomické třídě toho nejlevnějšího letu přes Atlantik — šlo o první část letu společnosti Pakistan Airlines do Islámábádu. Světlana nechala změnit jméno na Fredově letence a bylo to.

     Odlet se o dvě hodiny opozdil. Poprvé v životě jsem se octla sama na mezinárodním letištním terminálu. Chvíli jsem jen tak bloumala, v několika různých časopisech si prostudovala svůj horoskop a prohlížela si obchody. V Brookstone prodávali „tichý fén“, který jste prý mohli používat i během telefonování, aniž by si člověk na druhém konci linky všiml, že si sušíte vlasy. Když už jsem nemohla najít žádnou další záminku, proč odchod odkládat, vstoupila jsem na jezdící pás a vydala se k odletové bráně.

     Ta byla v prosklené místnosti, do níž se vstupovalo přes další kontrolu. Zatímco jsem čekala ve frontě u bezpečnostního rámu, nahlížela jsem přes sklo dovnitř a hledala Světlanu. Nikde jsem ji neviděla. Zato jsem zahlédla dalšího člověka, který by klidně mohl být Ivan — v každém koutě letiště byl zjevně aspoň jeden takový. Tenhle měl ultra krátký vojenský sestřih. Světlany jsem si všimla, hned jak jsem prošla bezpečnostní kontrolou. Seděla v řadě oranžových otáčecích křesílek spolu s pohledným párem připomínajícím Barbie a Kena.

     „Selin!“ vykřikla, objala mě a políbila mě na tvář.

     „Selin!“ pitvořil se po ní Bill a taky mě objal a políbil.

     „Už jsem se bála, že nedorazíš,“ vyhrkla Světlana. „S tebou člověk nikdy neví. Nejspíš bys mi po několika týdnech napsala odněkud z Brazílie. Bill a Robin už mi několikrát říkali: ‚To je určitě ona!’ — ale pokaždý to byla nějaká úplně obyčejná holka s culíkem a v pohorkách.“

     Světlana a já jsme se vydaly na toalety; cestou jsme míjely toho Ivanova dvojníka, který čekal v jakési frontě a povídal si s holkou s řídkými blonďatými vlasy. Prošly jsme kolem něj tak blízko, že jsem dokonce přečetla nápis, který měl na zádech trička: HARVARDŠTÍ MATEMATICI 1995 — 96 a pod tím několik sloupečků jmen. Ivanovo jméno — Ivan — bylo v posledním z nich.

     „No ne — ahoj!“ řekla překvapeně Světlana. „Ivan“ se neotočil, ale jeho společnice ano.

     „Ahoj, Světlano,“ řekla pomalu, jako by zrovna přemýšlela o něčem jiném.

     „Znáš se s mojí kamarádkou Selin? Selin, tohle je Emery. Taky chodí na ruštinu.“ Potřásly jsme si rukama. Emery měla bledý obličej s kulatou rudou skvrnou na každé tváři a pronikavě modré oči. „Ivan“ se pootočil směrem k nám. Až na ten vojenský sestřih byl Ivanovi opravdu neskutečně podobný. Dokonce i tvarem ušních lalůčků. Jenže Ivan tvrdil, že hned po státnicích letí do Budapešti, a od státnic už uplynulo několik dní. Před několika dny odletěl z Bostonu do Budapešti. Takže teď nemohl cestovat z New Yorku buď do Paříže, nebo do Islámábádu.

     „Zrovna máme namířeno na záchod,“ řekla Světlana.

     „Aha,“ reagovala Emery, stále jakoby duchem nepřítomná.

     „Jsem úplně vyřízená! Ani ti to snad nemůžu říct,“ vyhrkla Světlana, sotva za námi zapadly dveře dámských toalet. Minulý týden, poté co skončila škola, odjela Robin, jedna ze Světlaniných dávných kamarádek, z města a Bill, který je hrozně soutěživý a mezi nímž a Světlanou to vždycky sexuálně jiskřilo, ještě dávno před tím, než si začal s Robin, chodil každý den ke Světlaně domů a hrál tam šachy s jejím otcem a tenis se Světlanou. Světlana vešla do kabinky a já zaslechla, jak se zavřela na zástrčku. Jednou pozdě v noci jí Bill v autě řekl něco fakt nechutného. Opakovala mi ta hrozná slova přes stěnu kabinky.

     Ozval se smrtelný chropot splachující toalety. Světlana si umyla ruce a ze zásobníku vytáhla tři papírové ručníky. „Nejlíp to s ním umí Saša. ‚Billy,’ povídá mu, ‚měl bys nechat toho onanistického blábolení.’“ Pečlivě si osušila ruce a ručníky vyhodila. „Co říkáš na Emery? Z nějakýho důvodu na mě extrémně silně zapůsobila. Takhle nějak si představuju Nadju, tu od André Bretona. Jednou jsem ji viděla, jak ve strašným lijáku bez deštníku neskutečně pomalu kráčí po Dunster Street — úchvatná a úplně promočená. Já bych na jejím místě měla jak deštník, tak pláštěnku. Snažila jsem se nad ní držet svůj deštník, ale ona zpod něj pořád vystupovala. Vlasy i oblečení měla nacucaný vodou a přilepený k tělu, a do toho ještě ty její neuvěřitelný modrý oči. Už tehdy mi řekla, že se chystá do Paříže.“

Když se jí Světlana ptala, co tam bude dělat, Emery prý tím svým zadumaným hlasem řekla jen: „Budu tam venčit psy.“ Světlana chtěla vědět, jaké. „Nevím,“ odpověděla Emery, „prostě psy.“

     Zamyslela jsem se. „Do jakého kurzu ruštiny chodí?“ zeptala jsem se Světlany.

     „Zrovna dokončila 102. Proč?“

     „To je ten kurz, kam chodil Ivan,“ řekla jsem. „Já si tak trochu myslím, že tam s ní v té frontě stojí on.“

     „Ve frontě tady na letišti? Ivan? Jak by mohl vědět, že poletíš zrovna tímhle letadlem?“

     „To vědět nemohl. Musí to být shoda okolností. A třeba to ani není on.“

     „Nemohl si to nějak zjistit v tý letecký společnosti?“

     Zamyslela jsem se nad tím. „Vždyť ještě předevčírem letenka ani nebyla na moje jméno.“

     „To je fakt. Člověk by málem uvěřil tomu, že má nějaký nadpřirozený schopnosti. Proč jsi nic neřekla, když jsme šly kolem něj?“

     „Nebyla jsem si jistá, že je to on.“

     „Nepovídej, že jsi zapomněla, jak vypadá!“

     „Měl hrozně krátké vlasy.“

     Světlana zavrtěla hlavou. „Já tě fakt nechápu. Uvědomuješ si doufám, že vlasy si člověk může dát ostříhat? A že to neobnáší zásadní proměnu osobnosti?“

     „Ale co když to není on?“

     „Hele, vypadá jako on? Až na ty vlasy?“

     S odpovědí jsem chvíli váhala. „Tady všichni vypadají jako on,“ namítla jsem.

     Světlana obrátila oči v sloup. „Dvoumetrový Maďar, který na každýho kouká, jako by mu viděl až do duše, a ty máš pocit, že všichni vypadají jako on. Tak jo, mám plán. Vyjdeme ven. Já se dám do řeči s Emery a ty se pozdravíš s Ivanem. Pokud to nebude on, stačí, když řekneš ‚Pardon, s někým jsem si tě spletla.‚ Jednoduchý, co říkáš?“

     Než jsem se nadála, kráčely jsme směrem k nim. „Hele, Emery,“ řekla nevinně Světlana, „kde vlastně budeš v Paříži bydlet?“

     „To ještě nevím.“

     Stoupla jsem si vedle Ivana. „Ahoj,“ řekla jsem.

     Nepodíval se na mě. „Všechno nejlepší k narozeninám,“ řekl.

     „Kvůli tomu novému sestřihu jsem tě nepoznala,“ řekla jsem já.

Jeho skleslost jako by to ještě prohloubilo. „Proto jsem se taky nechal ostříhat.“

To mi připadalo vtipné, ale on se nesmál.

     „Nevěděla jsem, že se chystáš do Paříže,“ pokračovala jsem.

     „Já jsem taky nevěděl, že se chystáš do Paříže,“ opáčil.

     Pak jsme stáli a neříkali nic.

     „Tak ahoj, třeba se ještě uvidíme,“ řekla jsem.

     „Nejspíš jo,“ odpověděl.

     „To šlo docela dobře, co?“ prohlásila Světlana, když jsme se s nimi rozloučily.

     „Já nevím,“ vzdychla jsem. „Připadal mi naštvaný.“

     „Tobě všichni připadají naštvaní. No tak, nebuď takový morous.“ Objala mě kolem ramen. „Pokusila jsem se dostat něco z Emery, ale ta nic neví. Vůbec netuší, co tu Ivan dělá. Prý se náhodou potkali na letišti.“

     „Vždyť Emery ani neví, jaké psy bude v Paříži venčit a kde tam bude bydlet,“ namítla jsem. „Jak by mohla znát Ivanovy plány.“

     „Myslela jsem, že tě potěší aspoň to, že do té Paříže nejedou spolu. Protože… ona je fakt krásná.“

     Připojili jsme se znovu k Billovi a Robin. Bill začal vyzvídat. „Co je to za člověka? Jak se jmenuje? To je jeho jméno? A on se Selin líbí?“ Otočil se ke mně. „Co se takhle tváříš? Máš být ráda. V letadle se může stát spousta věcí, v noci, deset tisíc metrů nad oceánem.“

     Sedadla jsme všichni měli až vzadu, ale v různých řadách. Ivan seděl u nouzového východu vedle nějakého pána v obleku. Setkali jsme se pohledem. Nemohla jsem postupovat uličkou dál, protože ji blokoval nějaký chlap, který se snažil do úložného prostoru nacpat jakýsi velký předmět zabalený do deky. Všem včetně něj bylo na první pohled jasné, že ta věc je větší než zavazadlový prostor, ale on to nevzdával.

     „Musíme si promluvit,“ řekl Ivan.

     „Sedím na 44K,“ odpověděla jsem.

     Balíku v dece se konečně chopila letuška a ulička se uvolnila. Našla jsem svoje místo a otevřela si Paní Bovaryovu.

překlad Lukáš Novák

Elif Batumanová je americká novinářka a spisovatelka, která pravidelně publikuje v The New Yorker, Harper’s Magazine a n+1. Narodila se v roce 1977 v New Yorku jako dcera tureckých přistěhovalců a psát knihy chtěla – dle svých vlastních slov – už od dětství. Pozornost literárního světa upoutala v roce 2010 sbírkou esejů Běsi: Zážitky s ruskými knihami a lidmi, kteří je čtou, jež se dostala mezi finalisty Národní ceny kruhu amerických kritiků. Stejně jako v případě Běsů, i pro svou románovou prvotinu, v níž tematicky čerpá z dob studií na Harvardově univerzitě, si Batumanová vypůjčila titul od Dostojevského.