Ukázka:

Kapitola 1

Každá válka začíná hudbou,“ vysvětlil jí táta, když jí bylo devět. „Píšťalou a bubínkem. Pochodovými písněmi, co vojáci zpívají do rytmu, když mašírují do boje. Polnicí, která volá pěchotu do útoku. Fagotovým vytím sirén před náletem a pikolovým hvízdáním padajících bomb. Válka je hudba a hudba je válka,“ vykládal jí a ona z jeho dechu cítila dušenou zeleninu od večeře a svařené víno.Hleděla na něj s hlavou položenou na polštáři a nic neříkala. Nikoho jiného neměla, jen tohohle vojáka, svého tátu, který dříve v době míru vyučoval na místní konzervatoři hru na klavír, a ona sama pod jeho přísným vedením musela cvičit tak dlouho, dokud ji nebolely všechny prsty.

Sourozence neměla. Její máma, už oslabená tuberkulózou, právě podlehla španělské chřipce, která začínala kosit lidi po celé Evropě. Věděla, že si jeho slova musí zapamatovat, přestože jim úplně nerozumí. Ze všech sil se na něj snažila soustředit, na tu rozpitou skvrnu fantazírující ve světle jediné svíčky v jejím pokoji, na ten melodický, i když trochu překotný hlas – připa-dal jí spíš jako delirický sen než jako skutečný člověk.„A hudba není jen na začátku, ale i na  konci války,“ pokračoval a máchl rukou, jako by dirigoval neviditelný orchestr. „Výkřiky raněných vždycky vytvářejí kontrapunkt práskání výstřelů, stejně jako je žalozpěv poražených závěrečným motivem každé symfonie, která začíná fanfárou vítězů. Můžeš si to představit jako boží duet slz a vítězství, od okamžiku vyhlášení války až do podepsání kapitulace.

„Proč vůbec lidi válčí?“ zeptala se dívka.„Protože je Bůh nechá,“ odpověděl a najednou ztichl.„Ale proč je nechá?“Táta se na chvíli zamyslel, přitáhl jí vlněnou deku pod bradu a  teprve pak odpověděl: „Protože Bůh miluje hudbu, a tak musí válku strpět.“„Nevracej se tam,“ zaškemrala tak tiše, že ta slova málem neslyšela ani ona sama. Pohladil ji po čele, odhrnul jí hnědé vlasy z obličeje, aby na svou dceru lépe viděl. Když jí dal pusu na tvář, ucítila vůni vanilky a skořice, které si dával do vína. A právě tak si ho pamatovala po  zbytek života – jak stál u její postele a šeptal jí na dobrou noc, její tatínek, šlachovitý, drobný muž v potrhané uniformě a prošoupaných botách, s tmavýma očima a sytým tenorem, jímž ji vždycky dokázal přesvědčit o všem, co mu zrovna vlezlo do hlavy. Usnula ukolébána v náruči krásné melodie, kterou jí broukal do ucha.

Následující den končila Jaromíru Láskovi dovolená – dostal od  velícího důstojníka týden na to, aby pohřbil manželku a postaral se o dítě. Ráno odjel ještě předtím, než se jeho dcera probudila, a zanechal ji v péči jedné vdovy ze sousedství. Pod polštář jí schoval svůj nejcennější majetek: partituru, kterou přechovával v jelenicové aktovce. To nebylo dobré znamení. Zemřel necelý měsíc po té své přiopilé večerní rapsodii, jako jeden z posledních padlých ve válce, která měla ukončit všechny války. Představovala si ho pod palbou v rozbahněném zákopu, kolem tanky a oblaka yperitu přelévající se po zdevastované krajině jako duchové. A ona se tak zařadila mezi mnoho sirotků Velké války. Sbalili jí věci a poslali ji žít k tetě do    Prahy, na Vyšehrad, do hlavního města nově vzniklého nezávislého Československa. Do vlaku Otýlie nastoupila s malou cestovní taškou, kde měla pár věcí na sebe, svatební fotografii rodičů a tu starou partituru, kterou její táta dávno před vypuknutím bojů získal ve Vídni. Cestou z Olomouce si pak v duchu přísahala, že nikdy nebude naslouchat lidem, kteří mluví o válce. A do  konce života nebude nikdy zpívat ani hrát na žádný hudební nástroj.

Když pak jednoho šedivého rána, patnáctého března 1939, válka vtrhla do jejího života podruhé, vybavila se jí tátova poslední slova. Neslyšela píšťalu ani bubínek. Žádné vřeštění polnice. Vzduchem neduněly tympány dělostřelecké palby. A přece ten první den války zněla hudba, přesně jak táta předpověděl. Na Václavském náměstí se zvedl početný sbor hlasů protestujících proti německým vojákům, kteří se hrnuli do Prahy.Otýlie, teď třicetiletá, tuhle noční můru sledovala schovaná za záclonami v okně svého bytu ve třetím patře. Mezi mraky vykukovalo mdlé slunce a dole na náměstí si vojáci razili cestu mezi tisícovkami mužů a žen v kabátech a šátcích, odstrkovali je a tlačili proti fasádám budov, zatímco Češi vzdorovitě zpívali státní hymnu. Po dláždění se proháněl studený vítr a nebe bylo tmavé jako při zatmění. Na věže a sochy se pomalu začal snášet sníh a davy, plny vlasteneckého hněvu, dál zpívaly proti okupantům: Kde domov můj? Otýlii napadlo, že otázka v úvodním verši hymny snad nikdy nebyla palčivější. Ještě nepadl jediný výstřel, a přece už znělo rekviem za mrtvé.

Nejvíc se však v tu chvíli bála o manžela. Jakub odešel do práce časně. Stihne se vrátit dřív, než vypukne nevyhnutelné násilí? Jestli vojáci začnou zatýkat a dav se dá na útěk, nebude v úzkých, křivolakých pražských uličkách bezpečno. Jakubův obchod se nacházel kousek od řeky na Starém Městě, nedaleko univerzity. Prodával starožitnosti, náboženské artefakty, hudební nástroje a všelijaké sběratelské předměty.
Jestli se mu doneslo, co se děje, už teď jistě stěhuje ty největší cennosti dozadu do trezoru, aby mohl zavřít krám a vrátit se do  bytu na Václavském náměstí, kde jeho rodina žila už několik generací. Ze všeho nejdřív by schoval ohmatanou slonovinovou mezuzu, zdobné menóry a staré sidury vystavené ve výloze. Potom by následovaly rané housle a vzácné dechové nástroje. Pod starou sedlovou dečku by ukryl cembalo s prasklou ozvučnou deskou, pocházející z doby, kdy tu Mozart složil Dona Giovannihoa uvedl ho ve Stavovském divadle. Několik rukopisů a prvních vydání partitur méně známých skladatelů – například Františka Kryštofa Neubauera nebo violoncellisty Antonína Krafta, který blízce spolupracoval s Haydnem – by zamkl do spodního šuplíku svého psacího stolu a přidal by k nim ještě svazeček dopisů Karla Čapka.

Ve starožitnictví Jakuba Bartoše se mísily obě majitelovy rodné kultury: židovská a česká. Otýlie věděla, že by mu nešlo ani tak o záchranu zboží jako spíš o ochranu dědictví.Chodbami činžovního domu se rozléhal šepot a výkřiky. Někdo se ptal, co se to proboha děje, a kdosi další odpověděl: „To jste ráno neslyšela rádio? Naše vojsko je teď pod německým velením.“„Tomu nerozumím.“„Führer si včera večer zavolal Háchu k naléhavému jednání,“ vysvětlovala chraplavě první žena. Otýlie mezitím zevnitř přitiskla ucho ke dveřím. „Zničehonic na něj uhodili, že musí do Berlína, vůbec je nezajímalo, jestli mu to zdraví zrovna dovolí. Hitler prý hrozil, že jestli nás Hácha nesvěří pod ochranu Říše, nezůstane v Praze kámen na kameni. Tak mu to uprostřed noci podepsal.“„To tedy neměl moc na vybranou,“ odpověděl ten druhý hlas.„Ne, navíc Němci už stejně obsadili naše vojsko v Moravské Ostravě. V rádiu hlásili, že dneska ráno dojde k okupaci Prahy, ale nechtěla jsem tomu věřit, dokud jsem ty vojáky neviděla na vlastní oči. Říkají si prý Leibstandarte SS Adolf Hitler.“„Já jim říkám bestie. Ježišmarjá, co si teď počneme?“„V rádiu říkali, ať zachováme klid a jdeme normálně do práce, jako kdyby se nic nedělo. Představte si to!“

.....

přeložil David Petrů