Muška jenom zlatá!

Ukázka:

Vejdu do budovy a přistoupí ke mně domovník, podle všeho už na mě čekal. Žádá mě, abych se podívala, zda na balkoně znovu nejsou „hovínka“. Výrazem „hovínka“ mě ohromí, protože
předtím mluvil o „té záležitosti“. Jako by cítil, že v nepřítomnosti Mr. Galvána může věci nazývat pravým jménem. Nebo jako by chtěl být vůči mně laskavější, přívětivější. Slíbím mu, že se podívám, a kdyby něco, dám mu vědět, ale vím, že to neudělám.

Jakmile vejdu do bytu, zavřu dveře a otevřu je až druhý den ráno. Dnes už bych mluvit s někým dalším nesnesla. Nechám věci na psacím stole a jdu do svého pokoje. Otevřu dveře na balkon: u zdi je opět trus. Leží na opravdu zvláštním místě, těsně u zdi. Nad trusem rozesetým do kruhu není nic, za co by se netopýr mohl zavěsit: žádná svítilna, ani trám nebo šňůra. Zvednu zrak a ještě jednou si to ověřím. V duchu se ptám, proč jsem netopýří trus nikdy nespatřila na lodžii bytu svých rodičů, když nás tato zvířata tak často navštěvovala. Představuji si otce, jak koštětem či některou ze svých knih z podlahy lodžie kvapem odklízí černé kuličky, až se mu je nakonec podaří smést do ulice, dřív, než je matka spatří a přiběhne mi svázat vlasy.

Zamířím do ložnice, prohrábnu kabelku a vrátím se na balkon se zapálenou cigaretou. Nekouřím už léta, kvůli dysfonii mi to lékaři nedoporučují, ale stále u sebe nosím balíček cigaret a dnes jednu potřebuji. Spíš mezi prsty než v ústech, pohybovat s ní mezi ukazovákem a prostředníkem, palcem ji otáčet, držet ji ve vzduchu a pozorovat její hořící špičku, pramínek kouře, který se mi klikatí nad hlavou. Posadím se na zem a čekám, nevím sice na co, ale přesto čekám. Žádné zvíře se neblíží. Potáhnu a do levé dlaně sklepu popel. Vstanu a nahmatám spínač, rozsvítím. Vrátím se, znovu se podívám nahoru. Sednu si na zem a opřu se o zeď naproti té, u níž leží trus. Čekám. Po chvíli se místo naplní hmyzem: komáry, můrami, různou havětí, jejíž jméno neznám ani ve španělštině, ani v angličtině, všichni poletují kolem rozsvíceného světla. Pocítím vzrušení. Nicméně žádný netopýr se neobjeví.

Dotknu se svých vlasů, jako kdybych stále ještě nosila bujnou hřívu, do níž by se mohl zaplést jeden z příslušníků svého druhu, jako kdyby mi ještě dnes mohla matka z vlasů udělat drdol. Znovu si třikrát čtyřikrát potáhnu. Myslím na okamžik, k jehož vylíčení je zapotřebí příliš mnoho slov a v němž přetrvává celý jeden život, ať už je všemožně převyprávěn. Cítím, že ten netopýr, který na mém balkoně zanechává svůj trus, taky ví, co je okamžik, jeho okamžik: nepatrný zlomek času pod tímhle rozsvíceným světlem, během něhož uloví potřebné množství hmyzu a pak zmizí. Téměř nepostřehnutelný zlomek času, v němž slepě poletuje.

Z poloviny vykouřenou cigaretu položím vedle sebe na zem. Zavřu oči, chvíli podřimuji, nevím, jak dlouho to trvá. Možná pár minut, půl hodiny, jak to zjistit, když si tím proklouznuvším okamžikem vůbec nejsem jistá. Jistá jsem si jen tím, že když otevřu oči, trusu neznámého původu je kolem mě víc.Děsí mě představa nadcházejícího víkendu, třebaže do něj ještě pár dnů schází. Mr. Galván totiž už nyní naznačuje, že by mě rád vzal na výlet, uspořádal na mou počest grilovačku, představil mě některým svým přátelům. Všechny jeho nabídky zdvořile, leč rozhodně odmítám. Vysvětluji mu, že na něčem pracuji, něco sepisuji a víkend bych ráda strávila o samotě, v bytě, opravováním konceptu.

Nelžu, opravdu píšu text – „Cestovní deník“–, který jsem započala na Kennedyho letišti v New Yorku po příjezdu vlakem z Bostonu, odkud jsem odjela, abych se vrátila. Naopak všední dny s jejich rutinou mám myslím pod kontrolou. Celý den trávím ve škole hodnocením učitelů – i když je hodnocenou osobou pokaždé někdo jiný, je to stále tatáž scéna, která se opakuje stále dokola. Pak se vracím do bytu, kde na mě čeká domovník s novými hypotézami ohledně původu trusu na balkoně. Dalších aktivit už moc není. Sem tam nějaká ta procházka po čtvrti, při níž pokaždé zabrousím o trochu dále, aniž bych se někdy dostala do blízkosti zakázaných míst. Stále žije tam, kde jsem ho opustila? Nechci na něj natrefit a zároveň na něj natrefit chci, se stejnou touhou. K první alternativě se přikláním ze zbabělosti, z nutnosti nevystavovat se riziku. Co je však tím opravdovým rizikem? Spatřit ho, natrefit na něj, podívat se mu do očí? Nebo být několik metrů od něj a nevidět ho, nehledat ho, nevědět o něm, i kdyby to mělo být naposled?

Myslím si, že Robert si můj návrat přál proto, abych si konečně položila tyhle otázky. Otázky, které jsem si nepoložila celé ty dlouhé roky. A právě o tohle tázání se sebe sama tady jde. I když ještě nemám odpověď, i když vím jen to, že ani nedokážu snést představu, jak na mě po dvaceti letech upírá svůj zrak. Co bych mu asi tak řekla? Co by mi asi tak řekl on? A jelikož si ještě nedokážu odpovědět, nechám plynout čas. Ale na rozdíl od všech těch předešlých let jej nevyplňuji jen mlčením, nýbrž alespoň i tázáním. A snažím se soustředit na úkol, jímž mě pověřil Garlic Institute. Usilovně se snažím, aby byl brzy, včas hotov, abych se pak zdravá a živá vrátila do Bostonu, na místo, jež je teď mým domovem. Tohle jiné místo – Temperley, kde jsem dříve žila – mi je stále cizí. Vždycky mi bude cizí.

překlad Jan Machej