Ukázka:

Jedna

Tento text čtete ze špatného důvodu.Jestli jej čtete proto, abyste zjistili, jaké to je milovat mesiáše – našeho mesiáše –, neměli byste číst dál, protože v tom případě jste o málo víc než voyeuři. Jestli jej čtete proto, že jste fanoušci Zpěvů napsaných starým básníkema užíráte se zvědavostí, jak žili hyperionští poutníci dál, čeká vás zklamání. U většiny nevím, co se s nimi stalo. Žili a zemřeli bezmála o tři stoletídřív, než jsem se narodil. Jestli jej čtete proto, že chcete lépe pochopit poselství Té, která učí, budete zklamáni také. Přiznávám, že mě zajímala víc jako žena než jako učitelka mesiáše. A konečně, jestli jej čtete proto, že vás zajímá její osud nebo dokonce můj, čtete nesprávný dokument. Může se sice zdát, že osudy nás obou nemohou být jasnější, ale nebyl jsem s ní, když se ten její odvíjel, a můj zatím, když píšu tato slova, čeká na poslední dějství. Vlastně je pro mě překvapení, že to vůbec čtete. Ale nebylo by to poprvé, kdy mě vývoj událostí překvapil. Posledních několik let přineslo jednu nepravděpodobnost za druhou, a každá byla ještě úžasnější a zdánlivě nevyhnutelnější než ta před ní.

Důvodem, proč toto píšu, je to, že se o tyto vzpomínky chci podělit. Tím, co mě motivuje, možná dokonce ani není snaha se podělit – když vím, že dokument, který vytvářím, téměř jistě nikdo nikdy nenajde –, ale jen sepsat sled událostí, abych si je mohl utřídit v hlavě. „Jak mám vědět, co si myslím, dokud nevidím, co říkám?“ napsal nějaký autor z období před Hidžrou. Přesně tak. Musím tyto věci vidět, abych věděl, co si o nich myslet. Musím vidět události vyvedené inkoustem a emoce vytištěné, abych uvěřil, že se skutečně staly a zasáhly mě. Pokud tento text čtete ze stejného důvodu, proč ho píšu – odhalit v chaosu posledních let nějakou souvislost, dát nějaký řád v podstatě nahodilému sledu událostí, které ovládaly naše životy v uplynulých – standardních desetiletích –, tak ho možná nakonec čtete z toho správného důvodu.

Čím začít? Možná rozsudkem smrti. Jenže jakým – mým rozsudkem smrti,nebo jejím? A jestli mým, tak kterým? Dá se vybírat z několika. Možná je správný tenhle poslední. Začnu tedy od konce. Tato slova píšu ve schrödingerovské kočičí krabici na vysoké oběžné dráze kolem planety Armaghast, izolované v karanténě. Ta kočičí krabice je spíš hladký ovoid než krabice, o rozměrech pouhých šest krát tři metry. Až do konce mého života to bude celý můj svět. Většinu vnitřku mého světa tvoří spartánská cela, v níž se nachází zařízení na recyklaci vzduchu a odpadních produktů, které funguje jako černá skříňka, moje lůžko, syntezátor potravy, úzký pult, který používám k jídlu i jako psací stůl, a konečně záchodová mísa, umyvadlo a sprcha, které ze slušnosti, jejíž smysl mi uniká, odděluje od zbytku přepážka z vláknitého plastiku.

Nikdo mě sem nikdy nepřijde navštívit, takže představa soukromí působí jako nanicovatý žert. Mám psací desku a stylus. Každou stránku po dokončení vytisknu na mikropergamen vytvářený recyklátorem. Pomalé hromadění tenoučkých stránek představuje jedinou viditelnou změnu, ke které v mém prostředí ze dne na den dochází. Ampuli s jedovatým plynem není vidět. Je zabudovaná do staticko-dynamického pláště kočičí krabice a napojená na filtraci vzduchu takovým způsobem, že pokus o manipulaci by kyanid uvolnil, stejně jako každá snaha o narušení pláště jako takového. Detektor radiace, časový spínača radioaktivní izotop jsou také zapuštěny do spoutané energie pláště. Netuším, kdy nahodilý časový spínač aktivuje detektor. Netuším, kdy stejný prvek náhodného načasování odsune olovo, jež stíní maličký izotop. Netuším, kdy izotop uvolní částici. Ale v okamžiku, kdy ji uvolní, poznám, že detektor je aktivován.

Sekundu nebo dvě předtím, než mě plyn zabije, by vzduch měl být cítit po hořkých mandlích. Doufám, že to nebude víc než sekunda nebo dvě. Podle dávné záhady kvantové fyziky teď v podstatě nejsem živý ani mrtvý. Nacházím se v podmíněném stavu překrývajících se pravděpodobnostních vln, který byl kdysi v Schrödingerově myšlenkovém experimentu vyhrazen kočce. Jelikož trup kočičí krabice tvoří o málo víc než pozičně fixovaná energie připravená při sebemenším narušení explodovat, nikdo se nikdy nepodívá dovnitř, aby zjistil, jestli jsem živý, nebo mrtvý. Teoreticky nenese za mou popravu nikdo přímou odpovědnost, neboť neměnné zákony kvantové teorie mě mezi jednotlivými mikrosekundami omilostňují nebo odsuzují.

Pozorovatelé neexistují. Ale já jsem pozorovatel. Já čekám na tento konkrétní kolaps pravděpodobnostních vln s pocitem, který o něco přesahuje nestranné zaujetí. Já chvíli poté, co kyanid začne syčet, ale předtím, než pronikne do mých plic, srdce a mozku, zjistím, pro jakou variantu se vesmír rozhodl. Přinejmenším pokud jde o mne. Což je ve své podstatě jediný aspekt vesmírného rozhodování, který většinu z nás zajímá. Než se tak stane, jím, spím, vyprazdňuji se, dýchám a absolvuji kompletní každodenní rituál nanejvýš zapomenutelných úkonů. Je to ironické,protože momentálně žiju – pokud „žiju“ je to správné slovo – jen proto,abych vzpomínal. A psal o tom, na co si vzpomenu. Jestli čtete tento text, téměř jistě jej čtete ze špatného důvodu. Ale jako u mnoha věcí v našich životech, důvod, proč něco děláme, není důležitý.To, co zůstává, je fakt dělání. Důležitá nakonec zůstávají jen neměnná fakta, že já jsem to napsal a vy to čtete.

Čím začít? Od ní? Ona je ten, o kom chcete číst, a jediná osoba v mém životě, na kterou chci vzpomínat víc než na všechno a všechny jiné. Ale možná bych měl začít událostmi, které mne k ní přivedly, a potom přes velkou část této galaxie – a nejen jí – sem. Myslím, že začnu od začátku – svým rozsudkem smrti.