Laurii Garveyovou nevychovali ve víře v náboženské vytržení. Vlastně ji nevedli k žádné víře, snad jen k víře v pošetilost víry samotné.

Jsme agnostici, říkávala i ona svým dětem, když byly ještě malé a potřebovaly se nějak vymezit vůči svým katolickým, židovským a unitářským kamarádům. Nevíme, jestli existuje Bůh, a neví to ani nikdo jiný. Oni možná tvrdí, že ano, ale ve skutečnosti to nevědí.

Poprvé se o vytržení doslechla v prvním ročníku vysoké školy, kdy se zapsala na předmět s názvem Úvod do světových náboženství. Když jim profesor tento úkaz vysvětloval, připadalo jí to jako vtip: zástupy křesťanů prý náhle vyletí z šatů, vznesou se skrze střechy svých domovů a automobilů a setkají se v nebi s Ježíšem, kdežto všichni ostatní budou stát opodál a s otevřenými ústy žasnout, kam se všichni ti dobří lidé poděli. Tenhle teologický výklad jí připadal ponurý i potom, co si v učebnici přečetla kapitolu o „premileniálním dispenzacionalismu“ – snůšku blábolů o armageddonu, antikristovi a čtyřech jezdcích Apokalypsy. Působil na ni dojmem náboženského kýče, nevkusného jako malba na černém sametu, jako fantazie schopná oslovit jen lidi, kteří jedí moc smaženého jídla, bijí děti a nemají problém s teorií, že jejich milující Bůh vymyslel AIDS, aby ztrestal homosexuály. V následujících letech si tu a tam všimla, že někdo čte na letišti nebo ve vlaku knihu z LaHayeovy série Ponecháni napospas, a vždy přitom pocítila svíravou lítost a možná taky špetku něhy k chudákovi, který nemá nic kvalitnějšího ke čtení a nic lepšího na práci než sedět a snít o konci světa.

A pak se to stalo. Biblické proroctví se naplnilo, přinejmenším částečně. Z celého světa zmizeli lidé, miliony lidí v jediném okamžiku. Tohle už nebyla starověká báje, například že za vlády Římanů vstal nějaký chlápek z mrtvých, ani otřepaná místní legenda typu, že když Joseph Smith ze státu New York rozmlouval s andělem, objevil v zemi zlaté desky. Tohle byla realita. Vytržení se odehrálo i u nich ve městě a postihlo mimo jiné dceru její nejlepší kamarádky, když Laurie samotná byla právě doma. Ani kdyby ji Bůh oslovil z hořícího keře, nezasáhl by do jejího života výrazněji.

Alespoň by si to člověk myslel. Přesto se Laurii ještě několik následujících týdnů a měsíců dařilo popírat, co bylo zjevné, držet se vlastních pochybností jako tonoucí stébla a zoufale přizvukovat vědcům, expertům a politikům, kteří stále trvali na tom, že příčina jevu, jenž mezitím vešel ve známost jako „Náhlé zmizení“, je dosud neznámá, a nabádali veřejnost, aby nedělala předčasné závěry, dokud nadstranická vládní vyšetřovací komise nezveřejní oficiální zprávu.

„Stala se tragická událost,“ opakovali pořád dokola. „Onen úkaz jevil rysy náboženského vytržení, ale nezdá se, že by šlo o skutečné vytržení.“

Zajímavé bylo, že nejhalasněji se tímto argumentem oháněli samotní křesťané, kteří si jaksi nemohli nevšimnout, že mnozí lidé, kteří onoho 14. října zmizeli – hinduisté, buddhisté, muslimové, židé, ateisté, animisté, homosexuálové, Eskymáci, mormoni i zoroastriáni –, nepřijali za svého osobního spasitele Ježíše Krista. Ze všech možných hledisek šlo o nahodilý výběr, a pokud něco křesťanský koncept vytržení nepřipouštěl, pak právě nahodilost. Celým jeho smyslem ostatně bylo oddělit zrno od plev: odměnit ty, kdo skutečně uvěřili v Ježíše, a zbytek světa varovat. Vytržení nerozlišující věřícího od nevěřícího proto žádným vytržením být nemohlo.

Za této situace bylo snadné podlehnout zmatku, rozhodit ruce a tvrdit, že prostě nevím, co se děje. Laurie to ovšem věděla. Hluboko v srdci to věděla hned ve chvíli, kdy se to stalo. Zůstala ponechaná napospas. Stejně jako všichni, kteří nezmizeli. A bylo úplně jedno, že Bůh při svém rozhodování, koho vybere a koho ne, nezohlednil náboženské přesvědčení – vlastně to bylo ještě horší, poněvadž to působilo jako osobní odmítnutí. Laurie se však rozhodla, že bude tohle vědomí ignorovat. Že ho uloží do temných zákoutí své mysli, do sklepních prostor duše vyhrazených pro věci, na které je nesnesitelné myslet – na stejné místo, kam člověk zakutá vědomí, že jednou umře, aby mohl normálně žít a každou minutu každého dne nepodléhal depresi.

A navíc byly první měsíce po vytržení pořádně rušné: v Mapletonu zrušili školní výuku, její dcera byla celý den doma a syn se vrátil z univerzity. Stejně jako předtím musela Laurie nakupovat, prát, vařit a mýt nádobí. Kromě toho bylo třeba obejít pohřby, sestavit fotoprezentace, neustále si otírat slzy a absolvovat spoustu vyčerpávajících rozhovorů. Laurie trávila mnoho času s nebohou Rosalií Sussmanovou – skoro každé dopoledne ji navštívila a pomáhala jí překonávat její nezměrný zármutek. Někdy spolu mluvily přímo o její zmizelé dceři Jen: jak milá to byla holka, jak se pořád usmívala a tak dál. Většinou však obě jen seděly a mlčely. Jejich ticho bylo hluboké, ale ne tíživé – jako by ani jedna z žen neměla na srdci nic, čím by stálo za to ho přerušit.

Ve městě se začali objevovat hned na podzim toho roku: lidé v bílých šatech, kteří se zásadně pohybovali ve dvojicích stejného pohlaví a neustále kouřili. Laurie jich pár znala – třeba Barbaru Santangelovou, jejíž syn chodil s její dcerou do třídy, nebo Martyho Powerse, který hrával s jejím mužem baseball a při vytržení, nebo co to vlastně bylo, přišel o manželku. Většinou si vás tihle lidi nevšímali, ale někdy začali zničehonic chodit za vámi jako soukromí detektivové, které si někdo najal na vaše sledování. Když jste je pozdravili, jen na vás tupě vejrali, ale jakmile jste jim položili zásadnější otázku, podali vám vizitku, na které byl natištěný vzkaz tohoto znění:

JSME ČLENOVÉ PROVINILÉHO ZBYTKU. SLOŽILI JSME SLIB MLČENÍ. STOJÍME PŘED VÁMI JAKO ŽIVOUCÍ PŘIPOMÍNKA OHROMNÉ BOŽÍ MOCI. TO ON NAD NÁMI VYNESE SOUD.

Na druhé straně vizitky stála webová adresa, na které se daly získat další informace: www.guiltyremnant.com.

Byl to prapodivný podzim. Od katastrofy uplynul celý rok, pozůstalí vstřebali ránu a ke svému úžasu zjistili, že se stále drží na nohou, byť někteří vrávorají o něco víc než jiní. Situace se jakýmsi zkusmým a křehkým způsobem začala vracet do normálu. Školy se znovu otevře-ly a většina lidí se vrátila do práce. Kluci hráli o víkendech fotbal v místním parku, a o Halloweenu dokonce chodilo pár koledníků. Člověk cítil, jak se staré návyky obnovují a život opět získává někdejší kontury.

Laurie se však stále nedokázala zapojit. Jednak se starala o Rosalii a jednak se k smrti bála o své děti. Tom se před začátkem letního semestru vrátil na univerzitu, jenže tam podlehl vlivu nebezpečného samo-zvaného „léčitele a proroka“ jménem svatý Wayne, ve všech předmětech propadl a odmítl se na léto vrátit domů. O prázdninách jí párkrát zavolal, aby věděla, že se mu nic nestalo, ale neřekl jí, kde je ani co dělá. Jill se zatím potýkala s depresemi a posttraumatickým stresem – což bylo naprosto přirozené, Jen Sussmanová bývala už od školky její nej-lepší kamarádka –, ale odmítala o tom s Laurií mluvit a odmítala navštívit psychologa. Její táta a Lauriin manžel Kevin jako by naopak podlehl zvláštní rozjařenosti a neustále kolem sebe šířil dobré zprávy. Firma jen vzkvétá, počasí je hezké a věř nebo ne, zrovna jsem uběhl deset kiláků pod jednu hodinu.

„A co ty?“ zeptal se nakonec a zjevně si v lycrových kalhotách nepřipadal ani trochu nepatřičně. Jeho tvář se jen leskla pevným zdravím a tenkou vrstvou potu. „Cos dělala celý den ty?“

„Já? Pomáhala jsem Rosalii s fotoalbem.“

Kevin nasadil významný výraz, v němž se nelibost mísila s trpělivostí.

„Ona to pořád ještě dělá?“

„Nechce s tím končit. Dneska jsme si trochu zavzpomínaly na Jeninu plaveckou kariéru. Viděly jsme, jak rok od roku rostla, jak se její tělo v modrých plavkách měnilo. Bylo to srdceryvné.“

„Aha.“ Kevin přistoupil k ledničce a nalil si ze zabudovaného zásobníku sklenici ledové vody. Laurie poznala, že ji vůbec neposlouchá – věděla, že o Jen Sussmanovou ztratil zájem už před několika měsíci. „Co je k večeři?“

•••

Laurie nemohla říct, že ji šokovalo, když jí Rosalie oznámila, že vstupuje do Provinilého zbytku. Lidé v bílém ji fascinovali už od chvíle, kdy je viděla poprvé, a mnohokrát si nahlas položila otázku, jak těžko se asi dodržuje slib mlčení, zvlášť když člověk narazí na starého přítele, se kterým se dlouho neviděl.

„V takových případech přece musí trochu přimhouřit oko, nemyslíš?“

„Nevím,“ odpověděla Laurie. „Ale dost o tom pochybuju. Jsou to fanatici. Neradi dělají výjimky.“

„Ani když tam máš třeba bratra, kterého jsi dvacet roků neviděla? To se s ním ani nesmíš pozdravit?“

„Mě se neptej. Zeptej se jich.“

„Jak se jich můžu zeptat? Vždyť nesmí mluvit.“

„Tak já nevím. Běž na jejich webovky.“

Rosalie přes zimu skutečně jejich webové stránky pravidelně navštěvovala. Dokonce navázala blízké virtuální přátelství – slib mlčení se na elektronickou komunikaci zjevně nevztahoval – s ředitelkou veřejných vztahů Provinilého zbytku, příjemnou ženou, která jí odpověděla na všechny otázky a probrala s ní veškeré pochybnosti a výhrady.

„Jmenuje se Connie. Kdysi dělala dermatoložku.“

„Vážně?“

„Pak prodala praxi a celý výtěžek darovala organizaci. Hodně lidi to tak dělá. Provozovat takový podnik není levná záležitost.“

Laurie četla článek o Provinilém zbytku v místních novinách, takže věděla, že v mapletonském „komplexu“ na Ginkgo Street bydlí nejméně šedesát lidí. Šlo o soubor osmi domů, který organizaci věnoval bohatý developer jménem Troy Vincent – on sám dnes v jednom z těchto domů bydlel jako řadový člen a neměl žádná privilegia.

„A co ty?“ zeptala se Laurie. „Ty taky prodáš dům?“

„Hned ne. Mají šestiměsíční zkušební období. Do té doby nemusím dělat žádné závazné rozhodnutí.“

„To je chytré.“

Rosalie zavrtěla hlavou, jako by žasla nad vlastní smělostí. Laurie viděla, jak je nadšená, že se dokázala rozhoupat a změnit svůj život.

„Bude trochu divné chodit pořád v bílém. Tak trochu lituju, že si nevybrali modrou, šedou nebo nějakou jinou. Bílá mi nesluší.“

„A já zas nemůžu uvěřit, že začneš kouřit.“

„No jo.“ Rosalie se zašklebila. Vždycky patřila k programovým nekuřákům – k lidem, kteří si významně mávají rukou před obličejem, kdykoliv se přiblíží na pět metrů k zapálené cigaretě. „Na tohle si budu muset zvyknout. Ale beru to jako svého druhu svátost. Prostě se to musí. Člověk nemá na vybranou.“

„Co na to řeknou tvoje plíce?“

„Nebudem žít tak dlouho, abych dostala rakovinu. Velké soužení, které přijde po vytržení, má podle bible trvat jen sedm let.“

„Jenže tohle nebylo vytržení,“ prohodila Laurie spíš sama pro sebe než pro kamarádku. „Ani náhodou.“

„Měla bys tam jít se mnou.“ Rosaliin hlas zněl měkce a vážně. „Třeba bychom mohly bydlet spolu.“

„To nejde,“ odvětila Laurie. „Nemůžu odejít od rodiny.“

Od rodiny. Jen co to slovo vyhrkla, zmocnil se jí špatný pocit. Rosalie totiž žádnou rodinu neměla. Několik let byla rozvedená a Jen byla její jediné dítě. V Michiganu sice měla matku a nevlastního otce a v Minneapolisu sestru, jenže se s nimi moc nebavila.

„Tušila jsem to.“ Rosalie odevzdaně pokrčila rameny. „Ale zkusit jsem to musela.“

O týden později odvezla Laurie Rosalii na Ginkgo Street. Byl nádherný den plný slunce a ptačího cvrlikání. Komplex působil impozantně – tvořily ho prostorné třípodlažní koloniální domy s dvoutisícimetrovými pozemky, které by se po dokončení nejspíš daly prodat za milion dolarů nebo i víc.

„Páni,“ ulevila si Laurie. „Fešácké bydlení.“

„Já vím.“ Rosalie se nervózně usmála. Byla celá v bílém a nesla si malý kufr obsahující spodní prádlo, toaletní potřeby a fotoalba, do nichž investovala tolik času. „Nemůžu uvěřit, že sem fakt jdu.“

„Jestli se ti tu nebude líbit, zavolej a já pro tebe přijedu.“

„Myslím, že to zvládnu.“