Úvod autorky k českému vydání

Dne 28. října 2009 vyšlo v nakladatelství Yale University Press první anglické vydání knihy Czechoslovakia:The State That Failed. Vzápětí ji veřejně odsoudil český generální konzul z Los Angeles, který prohlásil, že ji jen „pouhý krůček“ dělí od „zločinu proti lidskosti“. Zároveň ji snad až přehnaně uvítaly Literární noviny, ovšem s varováním, že nastavuje „šokující zrcadlo“, v němž se česká společnost možná vůbec nepozná. Týdeník Respekt otiskl na své elegantní přední straně zprávu: Historička z USA provokuje Čechy. Sobotní kulturní příloha Lidových novin se na věc podívala z humornější stránky, otiskla reprodukci sochy svatého Václava sedícího na koni nohama vzhůru od Davida Černého a připojila titulek „Mary Heimannová staví české dějiny 20. století na hlavu“. Redaktor listu Prague Post tvrdil, že vydáním knihy, která „zpřevracela téměř všechny obvyklé názory na tuto zemi“ a „rozbila na padrť tradiční vnímání Československa jakožto oběti“, tu „středoevropská historie udělala úplný přemet“.Times Literary Supplement knihu uvítal jako „skutečné dějiny nejen Čechů a Slováků“, které čtenářům připomínají, že „tato zaniklá země bývala domovem Němců, Maďarů, Rusínů, Poláků, Romů, Židů, luteránů, uniatů i římských katolíků a ateistů“. Podle jejich úsudku není „úžasná ani tolik kvůli tomu, že by předkládala nové skutečnosti“ (ačkoli přinesla i svůj díl „kutání v archivech“), nýbrž proto, že vidí v náležitě zdrsnělé podobě historii, která při zploštěném pohledu běžném za studené války zůstávala skryta“, totiž projevy „české bezohlednosti“ vůči menšinám a nečeským národnostem v dnes už zaniklém československém státu.

Samozřejmě nepřekvapuje, že lidé, kteří vyrostli v bývalém Československu, na knihu reagují velice důrazně – buďto ji milují, anebo nenávidí. Některým sta-čí už samotný název. Český filozof Erazim Kohák ji poté, co upřímně přiznal, že ji nečetl, napadl v rozsáhlém článku uveřejněném v Literárních novinách. Madeleine Albrightová, o níž už dávno předtím, než se stala americkou ministryní zahraničí, bylo známo, že je dcerou českého diplomata, politika a historika Josefa Korbela, mi prozradila, že ji její poradce varoval, aby knihu nečetla, „poněvadž by se jí nelíbila“. Jeden penzionovaný představitel státní správy, jehož debata o knize velice zaujala, začal shromažďovat novinové výstřižky z celého světa a označoval hvězdičkou recenze, jejichž autoři přiznali, že knihu ve skutečnosti nečetli. Nakonec mu vyšlo, že jich bylo celých padesát procent. „Dobře, že jste to rozvířila!“ napsal jeden balkánský novinář, který od svého vydavatele dostal pokyn, že nemá otisknout příznivý posudek  mé  knihy.  „Vyhrožují vám smrtí?“ ptal se mne. The Economist, který o knize referoval v rubrice Knihy a umění, výzkum v archivech a pozornost věnovanou podrobnostem pochválil jako „příkladné“, zato autorčin tón shledal „zatrpklým“ a „žlučovitým“. „Jedovatost mnoha recenzentů,“ namítl starší rakouský učenec, který mluvil česky, slovensky, německy, maďarsky, francouzsky a anglicky, „jen potvrzuje vaše tvrzení týkající se české nesnášenlivosti a šovinismu“.

Poté následovaly e-maily a telefonáty žurnalistů. K nejpřekvapivějším soukromým sdělením patřily blahopřejný dopis od bývalého šéfa britské zpravodajské služby, dokumenty údajně uniklé z českého ministerstva zahraničí a žádost o pomoc od kněžny vystěhované z Čech, která usilovala o restituci rodového majetku. Někteří pisatelé byli uražení či rozhněvaní,  rozdráždění tím, co považovali za útoky na svou národní identitu. Jiní byli naopak vděční,  že si někdo povšiml jejich pocitu ublíženosti. Snad nejvíc mne dojal dopis, který jsem dostala od kroužku českých inženýrů z Prahy, kteří mi vysvětlovali, že se – poněvadž vyrostli za komunismu a znali jen oficiální podobu československých dějin – každý týden scházejí a v jakémsi neformálním semináři probírají knihu kapitolu po kapitole. Načež následovala další překvapení – včetně pozvání k účasti v debatě s bývalým předsedou české vlády Petrem Pithartem, která se roku 2013 v Senátu konala jako součást Festivalu spisovatelů Praha, k předložení politických doporučení workshopu NATO Partnerství pro mír v roce 2015   a na diskusní večer o knize se členy Prague Business Clubu roku 2019.

Mimo kontroverzi, která probíhala na veřejnosti před očima všech, se v zákulisí odehrávaly i jiné věci. Už to samo o sobě pro mne bylo poučením. Věděla jsem sice, že žurnalisté a kritici dokážou nafouknout význam nějaké knihy nebo ji pohřbít, avšak do té doby jsem si nikdy neuvědomila, že akademičtí vydavatelé ve svobodné zemi mohou zajít až tak daleko, že, jsou-li vystaveni politickému nátlaku, nedodrží právně závazné smlouvy – a tím vlastně sami sebe cenzurují. George Orwell ve svém málo známém eseji „Svoboda tisku“ vylíčil, jak „lze umlčet nevítané myšlenky a udržet pod pokličkou nehodící se skutečnosti, aniž je nutné uchylovat se k oficiálnímu zákazu“.

Zmíněné potíže, jaké měl Orwell   s vydáním Farmy zvířat, v roce 1945, to znamená v době, kdy nebyla vítána žádná kritika válečného spojence Stalina, byly přesně takové, na jaké narážím od roku 2009, když se snažím prosadit české vydání knihy Československo: Stát, který zklamal. Obrátilo se na mne nejméně dvanáct českých nakladatelství a v následujících letech jsem postupně se šesti z nich podepsala platnou vydavatelskou smlouvu. Avšak jeden český nakladatel po druhém poté, co rychle podepsal smlouvu – a v několika případech dal práci překládat a dokonce vyplatil zálohu –, jakmile byl varován, upustil od chystaného vydání knihy, jako by to byl nějaký horký brambor. Jednou jsem stejně jako Orwell na vlastní oči viděla dopis, který od vydání odstrašil známé univerzitní nakladatelství a zároveň ponechal výhradně na něm, aby se omluvilo nebo alespoň pokusilo o omluvu. Nakladatelství Yale University Press mi potvrdilo, že takové nedodržení nakladatelské smlouvy je nezákonné. Rovněž mi nabídlo, že mi pomůže při soudním řešení záležitosti. Protože soudní projednávání by s sebou nevyhnutelně přinášelo stres a další nepříjemnosti, rozhodla jsem se, že se omezím na zaslání osobního dopisu nakladateli.

V roce 2015 mne Milan Pilař pozval, abych promluvila v každoroční Letní žurnalistické škole v Havlíčkově Brodě. Uvažovala jsem tedy o tom, co užitečného bych snad mohla mladým aspirujícím novinářům říct,  a  nakonec  jsem dospěla  k  rozhodnutí,  že  promluvím  o  tom,  jak  je  důležité  přiznat  se k temným místům ve vlastních dějinách a zkoumat někdy velice rafinované metody, jichž užívá cenzura. Jedním z příkladů, z nichž jsem vycházela, byl důvod, proč jsem se dosud nedočkala českého vydání své knihy o Československu. Studenti   žurnalistiky  vyslechli   mé   vystoupení s pochopením a Milan Pilař si poté vzal záležitost českého  vydání knihy za  věc  své  osobní cti. Právě díky jeho vytrvalosti se podařilo najít skvělého nového překladatele a nakladatele a dosáhnout toho, že mne Luboš Drobík pozval, abych v roce 2019  promluvila v Prague Business Clubu. Po velmi příjemné diskusní večeři  v jeho sídle na Václavském náměstí se jeho členové rozhodli, že rukou společnou a nerozdílnou přispějí na překlad a  vydání, a  tím umožní  české  vydání mé knihy. Jim všem jakož i Milanu Pilařovi a Luboši Drobíkovi jsem za jejich snahu vděčná. Za morální i finanční podporu rovněž vděčím Cardiffské univerzitě, svému současnému zaměstnavateli .

Není obtížné pochopit, proč kniha, která tak ostře kriticky poukazuje na nebezpečí  a  hrozby  skryté  v  nacionalismu,  v  tomto  případě  především  českém   a slovenském, vyvolává určité uražené, rozzlobené a znechucené reakce. Mé pohnutky však nebyly protičesky ani protislovensky zaujaté a kniha rovněž nebyla diktována zatrpklostí či žlučovitostí. Snažila jsem se vyvážit vzájemně si odporující tvrzení všech národů – Čechů, Slováků, Němců, Maďarů, Poláků Rusínů, Židů a Romů –, které kdysi obývaly stát nazývaný Československem. Při upozorňování na temnější stránky nacionalismu mi nešlo o to, abych je označila za lepší či horší než ostatní státy, a tím méně abych zdiskreditovala Čechy – mám přece mezi nimi četné přátele a jsem s nimi sňatkem a rodinou spřízněna. Spíše jsem chtěla běžnému čtenáři – ať už jakékoli etnické, jazykové, národní    či náboženské příslušnosti – ozřejmit nebezpečí skryté v přetrvávajících národnostních mýtech, v  nichž  vlastní strana je  vždy  vydávána  za  ublíženou  oběť a křivdy způsobené jiným se přehlížejí nebo bagatelizují.

Hrůzy, které způsobilo nacistické Německo, znají všichni. Už méně je však všeobecně známo, do jaké míry se ve 20. století v celé střední Evropě včetně Československa ve jménu nacionalismu ospravedlňovala a právně kodifikovala perzekuce menšin. Máme-li se my v takzvaných demokratických zemích vyvarovat opakování krutostí, jež byly v minulém století pro střední Evropu tak příznačné, je důležité, abychom si upřímně přiznali temné stránky své minulosti   a připomněli si, kolik lidí, jako jsme my sami, se vinou nesnášenlivosti projevované vůči jiným menšinám i etnickým a národnostním skupinám dokázalo dopouštět přesně takové nespravedlnosti, jakou nesnášíme, když se jí  někdo jiný dopouští na nás. To, že nějaký stát či národ nebo určitá společenská vrstva  v minulosti trpěly, nedává nikomu právo působit v současnosti utrpení jiným. Je přece docela dobře možné, aby nějaký národ byl obětí a zároveň katem, aby v některých věcech jednal slušně a lidsky, ale v jiných mstivě, krutě či nespravedlivě.

Varování, s nímž jsem přišla v roce 2009 – týkalo se omezení a zranitelnosti demokracie a liberalismu i nebezpečí skrytých v zdůrazňování etnických stereotypů a generalizací –, v těch vzdálených časech před brexitem, Trumpem, Orbánem, Erdoğanem, Zemanem a všemi těmi rádoby autokraty, jimiž se světová politická scéna hemží dnes, možná bylo ještě přehnané. Bohužel, v dnešním politickém ovzduší, které tolik připomíná 30. léta 20. století a v němž se vrátila populistická xenofobie s protekcionismem, političtí vedoucí představitelé aktivně využívají antisemitismu, islamofobie i protiromského a antiemigrantského smýšlení a uprchlíci (včetně dětí) jsou znovu zbavováni lidskosti v koncentračních táborech, je příklad toho, jak se československý stát – země, která se pyšnila slušností a humanismem – propadl z liberální demokracie do autoritářství a různých opakování policejního státu, výmluvnější než kdy předtím.

Tato kniha přináší pohled zvenčí – názory někoho, kdo sice zahájil své zkoumání bez jakýchkoli předběžných znalostí či přímého osobního zájmu týka- jících se české či slovenské minulosti, avšak přesto se nakonec naučil mít rád Českou republiku, dělat si o ni starost a považovat ji za svůj druhý domov. Nové, tentokrát české vydání této knihy, které přichází deset let po anglickém originálu, s sebou přináší určitá rizika. Skutečnost, že mezitím deset let probíhalo další bádání, působí, že objevy v archivech a perspektivy, jež byly v tehdejší době originální, mohou dnes působit samozřejmě, neúplně nebo jako něco notoricky známého. Všeobecné názorové klima po obou stranách bývalé železné opony se změnilo, v některých případech až k nepoznání. Léta, jež jsem strávila studiem češtiny, čtením o české minulosti, bádáním v českých a slovenských archivech, psaním a přepisováním předběžných verzí rukopisu své knihy, byla až dojemně blízká starému režimu z dob před rokem 1989, kdy postoje z komunistické éry – ať už v dobrém či zlém – byly ještě široce rozšířené. To vše dnes už vypadá jako dávno zašlé časy, jiná země.

Název knihy Czechoslovakia: The State That Failed  měl  zároveň  upozorňovat  na tři různé věci. Především užití pojmů „state“ a „Czechoslovakia“ napovídá,  že námětem knihy spíše než národ či národy je stát, státní zřízení a že se v ní nepředkládají dějiny českého a slovenského národa, nýbrž  Československa.  Dále podtitul „the state that failed“ ohlašoval, že kniha není koncipována jako pouze chronologicky uspořádaný sled vybraných politických událostí, ale jako pevně skloubené tvrzení či téze. A konečně užití pojmu „failed“ čtenáře upozorňovalo, že výklad dějin československého státu obsažený v knize nebude čechostředným líčením československé výjimečnosti, jaké už svět dávno zná, ale ostře revizionistickou kritikou takové konvenční shody.

Užití výrazu „failed“ v názvu knihy znělo provokativně, dokonce i v angličtině, a samo o sobě stačilo některým lidem zabránit v tom, aby ji vůbec otevřeli. Slovo „failed“ ovšem v angličtině má řadu významových odstínů, a proto je obtížné je přeložit, aniž český ekvivalent zní buď příliš mírně (neuspěl), anebo příliš drsně (selhal). Překladatel Zdeněk Hron zvolil rozumný kompromis (zklamal), ale přitom se, jak tomu u překladů nevyhnutelně bývá, ztratily některé asociace. Československý stát ve velmi očividném a doslovném smyslu zklamal, neuspěl v tom, že nejen jednou, ale dvakrát za čtyřiasedmdesát let, což je zhruba trvání jednoho lidského života, přestal existovat. Tím, že stát „failed“, jsem však v první řadě chtěla říct, že neuspěl v tom smyslu, v jakém vědecký pokus nedosáhne zamýšleného či očekávaného výsledku. Československo bylo neúspěšným experimentem v tomto základním smyslu: bylo výslovně  založeno jako mnohonárodní, liberální a demokratický stát – „bude velice připomínat Švýcarsko“, jak sliboval Beneš, –, v němž se Němci a ostatní menšiny měli těšit jakési obdobě švýcarského kantonového zřízení, se Slováky se mělo zacházet jako s rovnoprávným národem a Podkarpatská Rus se měla dočkat úplné autonomie. Tyto sliby buď nebyly dodrženy – jak tomu bylo v případě Rusínů, jejichž autonomie nebyla oficiálně zavedena –, anebo nepanovalo všeobecné přesvědčení o tom, že by byly ctěny – což se projevovalo u Němců a ostatních menšin.

Stát se nezdařil rovněž v tom smyslu, že neplnil své zamýšlené geopolitické poslání. Československo, které na konci první světové války vzniklo uprostřed většinou německy mluvících zemí jakožto převážně slovanský mnohonárodní stát, se mírotvůrcům zasedajícím v Paříži doporučilo především jako prostředek vhodný k zadržování Němců, a tím zároveň k posilování stability a udržování mocenské rovnováhy  ve  střední Evropě  a  k  zabránění  vypuknutí další války v Evropě. Avšak Československo se dáváním přednosti zájmům Čechů před zájmy ostatních národů, vystupováním jménem lidí, které vlastně nebylo ani oprávněno zastupovat, necitlivým přístupem k smýšlení většiny menšin, které v něm žily, a tím, že se svou nejvýchodnější částí zacházelo prakticky jako s kolonií, místo toho připravilo o podporu většiny nečeského obyvatelstva právě v době, v níž si svou zahraniční politikou odcizovalo své sousedy.

Neschopnost Československa zůstat liberální, demokratickou a stabilizující silou ve střední Evropě se projevila v důsledku komplikované řady interakcí mezi vnějšími tlaky, které jsou všeobecně známy,  a  interními rozhodnutími, jež známa nejsou. Konečným výsledkem,  jak  kniha podrobně  rozebírá,  bylo, že Československo už za první republiky přestalo být liberální vůči nečeským občanům, za druhé Česko-Slovenské republiky zůstalo demokratické jen podle jména a v průběhu druhé světové války a za třetí republiky většinou ztratilo svou mnohonárodní povahu. Po dalších jedenačtyřiceti letech komunistické vlády, po níž následovala tříletá rychlá reorientace na demokracii a volný trh, se Československo rozdělilo na dvě poloviny a ve všem všudy přestalo být jednotným státem.

Československý stát sice možná zklamal, avšak českému a slovenskému národu se na konci 20. století podařilo, a to působivým způsobem, vytvořit samostatné, zdánlivě trvalé a do značné míry jednolité státy. Že staré země Koruny české, dnešní Česko, a stará Horní zem uherská, dnešní Slovensko, budou existovat jako samostatní partneři v Evropské unii a členské státy NATO, se nedalo předvídat ani před třiceti lety, kdy byl svržen československý komunistický režim. Na začátku 20. století byla nezávislost Čechů (na rozdíl od ostatních obyvatel země) a Slováků nemyslitelná. Už samotný úspěch dnešního Česka a Slovenska jakožto nezávislých evropských států Čechům a Slovákům někdy ztěžuje pochopení toho, že mnohonárodní československý stát si navzdory všem svým hospodářským, průmyslovým, literárním, kulturním, uměleckým a dalším úspěchům v sobě nesl zárodek vlastního nezdaru.

Kniha těmito argumenty, z nichž mnohé nikdy předtím nepadly, a všestranně vyzývavým zaměřením proti pojetí, jež převládalo jak v české exilové, tak západní propagandě za studené války, zásadně rozdělila veřejné mínění. Dnes, sto let poté, co vznikl československý stát, a třicet let – po nástupu první nové generace – od pádu komunistického režimu už argumenty obsažené v knize nejsou tak nezvyklé ani nepředstavují tak velkou hrozbu, jak to mnohým připadalo v roce 2009. Československá historiografie, jež předtím ve svých výkladech bývala tak jednomyslná, se proměnila v  nekonečně  různorodější  obor, pro nějž jsou příznačné ortodoxní názory, reinterpretace a náležitě vedené historické debaty. Zavedená nacionalistická pojetí poplatná státu se však jen tak lehce nevzdávají, a tak dosud narážíme na staré známé zaměření čechostředné argumentace, jímž je prosáklé vše, co bývá zařazováno do publikací, jakými jsou různé kroniky, dějiny v obrazech, muzejní a turistické průvodce, školní učebnice, webové adresy státních institucí, pamětní desky, památníky, televiz- ní programy, rozhlasové dokumentární pořady, filmové trháky, divadelní hry, zveřejňované vzpomínky, a do mnoha dalších. Má kniha tudíž nadále může posloužit určitému účelu.

Kdybych ji měla psát dnes a věděla, co teď vím o  sporech,  jaké  vyvolala, když vyšla poprvé, pravděpodobně bych ji psala ohleduplněji, místy zmírnila zvolené výrazy nebo přidala  další vysvětlení a  hlídala si  tón,  abych  zabránila případnému nesprávnému pochopení. Nejsem si však jistá, že by to nutně muselo být k prospěchu věci. Kniha, která obsahuje zřetelné a jednoznačné perspektivy, argumenty, a dokonce i autorské morální stanovisko, určitě musí stát za to. Původní anglická verze byla v první řadě psána pro běžného anglicky mluvícího čtenáře, a tudíž mnoho místa věnuje vysvětlování věcí, které českým a slovenským čtenářům určitě přijdou samozřejmé. Naproti tomu právě díky odstupu  od  českých  a  slovenských  samozřejmě  se  nabízejících  předpokladů  i alternativnímu pohledu může být užitečná Čechům a Slovákům, aby se mohli podívat na své vlastní dějiny čerstvým pohledem. Ze všech uvedených důvodů jsem se rozhodla, že nebudu původní rukopis aktualizovat ani opravovat, jakkoli taková příležitost k vylepšování originálu je lákavá, ale spíš jej i se všemi vadami na kráse – poprvé – předložím českým čtenářům.

16. července 2019 Mary Heimannová, Cardiff