Peter Hoeg se snaží vidět očima druhého

/ nakl. Argo

Poté, co se jeho přítel Simon pokusí o sebevraždu, navštíví Petr kliniku, která by snad mohla Simonovi pomoci. Na klinice zkoumají hlubinné kontakty mezi lidmi a vyvinuli epochální metodu skenování mozku. Petr zjistí, že ředitelkou kliniky je Lisa, jeho kamarádka z dětství. Ta však po dopravní nehodě ztratila paměť. Začnou se spolu scházet a díky tomu se jí paměť pomalu vrací. Nový román Petera Hoega Tvýma očima do češtiny přeložil opět Robert Novotný.
Poté, co se jeho přítel Simon pokusí o sebevraždu, navštíví Petr kliniku, která by snad mohla Simonovi pomoci. Na klinice zkoumají hlubinné kontakty mezi lidmi a vyvinuli epochální metodu skenování mozku. Petr zjistí, že ředitelkou kliniky je Lisa, jeho kamarádka z dětství. Ta však po dopravní nehodě ztratila paměť. Začnou se spolu scházet a díky tomu se jí paměť pomalu vrací. Nový román Petera Hoega Tvýma očima do češtiny přeložil opět Robert Novotný.

Ukázka:

O  klinice  jsem  se  doslechl,  až  když  jsem  Simona,  jehož  měli  moji  rodiče v péči, navštívil v nemocnici v Nykøbingu na Sjællandu poté, co se poprvé pokusil o sebevraždu.Měl  jednolůžkový  pokoj.  Když  jsem  vešel,  seděl  na  posteli  v  nemocničním bílém tričku, jeho hlava mi připadala hodně veliká. Vypadal jako dvouleté dítě. Jeho máma mi jednou vyprávěla, že s ním měla těžký porod, hlavně kvůli té hlavě.Ta se teď zdála ještě větší než obvykle.Tou dobou už měl ženu a děti a za sebou půlku života. Někteří by řekli, že má trénované tělo, Simon zvedal činky a běhal. A od mnoha lidí jsem slyšel, že má okouzlující a silnou osobnost. Ale v téhle situaci, tady v nemocnici, jako by trénink a osobnost byly jen skořápky, které měly chránit to, co ve skutečnosti byl: malé dítě. Mluvili jsme spolu potichu. O tom, co si pamatoval z posledních dnů. Nic moc si vybavit nedokázal. Vypil dvě láhve alkoholu, nasypal do sebe sto tablet panodilu a posadil se za volant. Mluvil s klidnou, šokovanou důstojností.V tu chvíli jsme k sobě měli blízko jako v dětství. Díky té blízkosti jsem něco pochopil. Ne v podobě slov, ta přišla až později, ale spíš fyzicky: že to, co udělal, mělo smysl, že jeho pokus o sebevraždu byl snahou dítěte ty skořápky rozbít, aby mohlo navázat  kontakt  se  světem.  A  že  šlo  především  o  to,  aby  dítě  nezůstalo  zavřené uvnitř. Kdyby zavřené zůstalo, následoval by další pokus. A ten by se povedl.

Po půlhodině přišla sestra s tím, že Simon si musí odpočinout. Šla chodbou se mnou.„Usmálo se na něj štěstí,“ řekla. Bylo to svým způsobem překvapivé, říct něco takového. O člověku, který si chtěl vzít život.„Přežil tablety a alkohol. A přežil dopravní nehodu. Svědkové podle policie vyprávěli, jak vyjel ze silnice na sráz, auto se převrátilo, proletělo plotem a skončilo na poli, odkud se s ním znovu dostal na silnici. Tohle přežil. I ten paracetamol. Při takovém množství v krvi si obvykle člověk nadosmrti poškodí játra a někdy na to i umře. On však zřejmě zvládne i to. Není mimo nebezpečí. Myslíme si ale, že se z toho dostane. On vlastně přežil třikrát. Usmálo se na něj štěstí.“

Vyrůstali  jsme  spolu  v  kodaňském  Christianshavnu,  když  to  ještě  bývala chudinská čtvrť. Mně  bylo  pět  a  jemu  čtyři,  když  jsem  ho  na  hřišti  za  kostelem  spatřil poprvé. Máma mě tam v neděli brávala často, bývala tam pískoviště a lavičky, psí víno na šedých zdech, sluníčko a naprostý klid. S některými z těch, kdo pro nás později mají význam po zbytek života, je to tak, že si pomatujeme, kdy jsme je viděli poprvé. Snad proto,  že  první  pohled  je  někdy  zvláštním  způsobem  pronikavý.  Nebo proto, že nic nečekáme a nemáme žádnou historii, a setkání tak může být nestrojené a může se udát něco, co nelze vyjádřit slovy. Pamatuji si na to, jak mu zčervenala pleť na tvářích. Na jeho strojkem ostříhané vlasy. Na pohled, kterým se na mě a na mámu díval, pozorný a zároveň naprosto vstřícný. Hráli jsme si spolu, v jednu chvíli asi mámě došlo, že jsou tam se sestrou sami. Dvě děti, čtyřleté a dvouleté, a samy. Doprovodili jsme je domů. Máma nic neříkala, ale cítil jsem, že si dělá starosti.Bydleli daleko vzadu ve dvoře ve Wilderově ulici. Otevřela nám jejich máma, zaznamenal jsem, jak to mojí mámou lehce otřáslo.

Od  té  doby  jsem  se  s  ním  vídal,  jak  to  jen  šlo.  Chodíval  k  nám,  sestru Marii často bral s sebou. Někdy směli u nás spát. Probíhalo to tak, že jsme se zeptali, a moje máma souhlasila a šla do Wilderovy ulice, aby to dovolila i jejich máma, ta neměla telefon. Byla  s  dětmi  sama,  v  noci  uklízela  a  většinu  dne  spala,  na  děti  dohlíželi sousedé.

Někdy ji moje máma nechtěla budit, jen tam nechala vzkaz. Simon spal u mě v posteli, Marie na matraci na podlaze. Ukládal ji k spánku pečlivě, přestože byl tak malý. Když nám máma dala dobrou noc, zhasla a zavřela dveře, posadil se k ní. Měla hadrovou panenku, kterou s sebou pořád nosila, a on na panenku mluvil, urovnal Marii peřinu a nakonec vždycky řekl: „Já ležím hned tady.“ Potom si lehl ke mně a ve tmě jsme si potichu povídali.Jak šeptal, odmlky se v jednu chvíli prodloužily a pak přišel okamžik, vždy při vydechnutí, kdy vklouzl do spánku.Já jsem v té tmě cítil, že bych se o něj měl starat. Jako by byl můj mladší bratr. On se staral o Marii. Marie se starala o svou panenku. Já jsem se snažil starat o něj. Moji rodiče se snažili starat o mě. Jeho a Mariina matka se snažila. A sousedé.I takový tenhle svět je. Neznamená jen válku, lakomství a vymírání druhů. Znamená také řetězce lidí, kteří se snaží jeden o druhého starat.

Den nato jsem ho v nemocnici navštívil znovu.To už se začal vzdalovat.„Včera mi to připadalo, jako když jsme byli děti,“ řekl jsem, „vrátili jsme se na začátek. Připadalo to tak i tobě?“„Ano,“ odpověděl, „ne, možná.“ Náš rozhovor ukončila stejná sestra jako předchozího dne. Zavřela dveře od pokoje, na chodbě jsme zůstali stát.„Vyrůstali jsme spolu,“ řekl jsem, „pak se naše cesty rozešly. Teď jsme se setkali znovu. Přál bych si, abych do něj mohl vejít a ukázat a říct mu: ‚Tamhle je to, na co nesmíš zapomenout.‘“„Já jsem viděla člověka, který to dělal, který takhle zevnitř ukazoval.  Byla  jsem  na  praxi,  jen  týden,  nevzpomínám  si,  jak  se  to  tam jmenuje, lidi tomu říkají Klinika na konci cesty. Je to jižně od Århusu, u vody, patří to pod Univerzitní nemocnici. Schovala jsem si telefonní číslo.“Podle toho, jak to říkala, jsem poznal, že je to osudné.Šla a číslo mi přinesla. „Ta, co to tam vede, se jmenuje Lisa.“Věděl jsem, že to určitě bude tohle jméno, ještě než to řekla.

Další články

5. listopadu 1975 na pohřbu Piera Paola Pasoliniho, který byl brutálně zavražděn v Ostii, promluvil pohnutým hlasem jeho přítel Alberto Moravia:  „Ztratili jsme především básníka! První český výbor umělcovy poezie vychází v překladu Alice Flemrové a Tomáše Matrase.
Ukázky

Vychází první český výbor z básní Piera Paola Pasoliniho

5. listopadu 1975 na pohřbu Piera Paola Pasoliniho, který byl brutálně zavražděn v Ostii, promluvil pohnutým hlasem jeho přítel Alberto Moravia: „Ztratili jsme především básníka! První český výbor umělcovy poezie vychází v překladu Alice Flemrové a Tomáše Matrase.
 | Tomáš Weiss
Nová kniha Jiřího Hájíčka (1967) dostala název Plachetnice na vinětách a měla by se jako jedna z prvních novinek českého autora objevit v znovuotevřených knihkupectvích. Odklon od velkých společenských témat a přesun do intimity příběhů, které jsou více osobní a niterné. To, co bylo patrné už v románu Dešťová hůl, platí v ještě větší míře pro Hájíčkovu novou knihu.
Ukázky

Vzdálenost mezi lidmi může být bezbřehá - vyjde nová kniha Jiřího Hájíčka

Nová kniha Jiřího Hájíčka (1967) dostala název Plachetnice na vinětách a měla by se jako jedna z prvních novinek českého autora objevit v znovuotevřených knihkupectvích. Odklon od velkých společenských témat a přesun do intimity příběhů, které jsou více osobní a niterné. To, co bylo patrné už v románu Dešťová hůl, platí v ještě větší míře pro Hájíčkovu novou knihu.
 | Jiří Hájíček, Tomáš Weiss
Amulet je Bolanovým šestým románem, vydaným poprvé roku 1999 v nakladatelství Anagrama. Ve strhujícím toku vyprávění, které sám Bolano přirovnává k partituře pro jediný nástroj, kdežto Divocí detektivové a 2666 jsou skladba pro orchestr, se objevují slavní skuteční i smyšlení básníci, malíři a další umělci včetně Artura Belana, a vypráví se také o cestování, o severním pólu a zapomenutých vraždách. A vše začíná časovým tunelem na záchodcích filosofické fakulty mexické univerzity.
Ukázky

Bolañův Amulet volně navazuje na Divoké detektivy

Amulet je Bolanovým šestým románem, vydaným poprvé roku 1999 v nakladatelství Anagrama. Ve strhujícím toku vyprávění, které sám Bolano přirovnává k partituře pro jediný nástroj, kdežto Divocí detektivové a 2666 jsou skladba pro orchestr, se objevují slavní skuteční i smyšlení básníci, malíři a další umělci včetně Artura Belana, a vypráví se také o cestování, o severním pólu a zapomenutých vraždách. A vše začíná časovým tunelem na záchodcích filosofické fakulty mexické univerzity.