Levitující koule a lidské reakce na ni

„Se svými postavami často nesouhlasím nebo bych s nimi vedla vášnivý dialog, kdybychom se potkali. Pro mě je důležité, že se je snažím pochopit a zmapovat jejich vnitřní svět a motivace. Nejvzdálenější je mi Oto, otec tří dětí, ale z ohlasů na knížku vyplynulo, že k této postavě se čtenáři nejvíc vztahují, což mě dost překvapilo,“ přibližuje autorka první ohlasy na svou knihu.

Ukázka:

OTO

Jednou odpoledne se Oto zastaví na lávce spojující dvě budovy  firmy,  v  níž  pracuje.  Lávka  je  jedním  z  mála  míst, odkud člověk může vidět doopravdy ven. Z jedné strany  je  škola,  z  té  druhé  autobusová  zastávka  obklopená  několika  krychlovými  novostavbami.  Oto  zrovna prochází po lávce tak jako tolikrát za den, když v tom z okna zahlédne rozložitou modrou vzducholoď, majestátně plující vzduchem. Na sobě nese velký bílý nápis My utonulí. Oto  ničemu  nerozumí.  Co  to  má  být  za  reklamu?  Kdo by takhle pojmenoval svůj podnik nebo se tímto způsobem  snažil  zviditelnit?  Vždyť  to  nedává  vůbec  žádný smysl. Nikdo jiný si vzducholodě buď nevšímá, nebo jí prostě nevěnuje pozornost; všichni jen pospíchají z jednoho konce lávky na druhý s pohledem upřeným před sebe. Vzducholoď přitom s každou další vteřinou jasněji míří přímo na lávku. Míří přesně a nemění směr. Každým okamžikem musí narazit. Teď. Teď. Teď. Oto ví, že by měl rychle zmizet, ale nedokáže to. Jen tam stojí a fascinovaně si celou scenérii prohlíží.

Po těle se mu rozlévá zvláštní otupělá vlna horka, ze které se mu točí hlava. Připadá mu, že mu kůže všude po těle najednou plandá. Chytne se zábradlí, ale jako by mu jeho vlastní ruce už nepatřily, jako by byly nějakými samostatnými nástroji, na jejichž práci už nemá žádný vliv.  Je  mu  zle,  obestře  ho  nepříjemný  pocit  závrati.  Chce co nejdřív zmizet, své rozklepané sulcovité nohy však nedokáže odlepit od země. Vzducholoď je už jen kousek od lávky, když se najednou začne zvedat. Stoupá výš a pak v posledním okamžiku lávku těsně mine. Oto se vrací zase sám do sebe. Svět kolem začne nabývat svých  obvyklých  forem.  Lávka,  kroky,  tváře,  šustění  papírů, tlumený hovor. To všechno mu teď ale najednou připadá nespojité, nahodilé. Stojí tam dobrou hodinu, zírá ven a drží se zábradlí, jako by mu hrozilo, že když se pustí, ztratí poslední známku celistvosti a rozpadne se.

V tom ho vezme kdosi za rameno. Ohlédne se a spatří svého kolegu. „Sháněli jsme tě, a ty už jsi přitom vyrazil. Nestůj tu a pojď, za chvíli to začíná.“ Oto poslušně následuje procesí svých kolegů a kolegyň  a  chvíli  mu  trvá,  než  si  uvědomí  proč  vlastně.  Potom  si  vzpomene.  Ano,  samozřejmě.  Dnes  s  nimi  bude vedení firmy řešit Novou Zaměstnaneckou Politiku. Bylo by více než příhodné, abyste se všichni zúčastnili, napsal jim vedoucí, když jim zprávu přeposílal. Nikdo z těch, co ji dostali, se nezeptal, oč na schůzce půjde; vedoucí by jim stejně nic neřekl, vždycky to tak přece je. Sám nic neví, jen předává vzkazy a doufá, že po něm nebude vyžadováno víc. Kůži na krku má povolenou jako slepice.Shromáždí se ve velké zasedací místnosti bez oken, kde svítí bledé zářivky. Stěny jsou ještě cítit moučnatě, jak se  tu  nedávno  malovalo,  v  té  nahé  čerstvotě  je  něco  obhroublého a nepřístojného. Židle jsou k sobě pevně přimknuty v několika řadách, všechny stejné, černé a nepohodlné, s opěrátkem jak z papíru, takže člověk musí sedět celou dobu vzpřímeně. Je tady víc lidí, než Oto čekal, dobrá stovka.

Aniž by je někdo vyzval, rozesadí se všichni poslušně na židle a postupně umlknou. Už jsou tak secvičení, že nepotřebují instrukce – vykonávají úkoly ještě dřív, než se je dozvědí. Brzy  dorazí  Ředitelka.  Oto  ji  za  celých  sedm  let  viděl jen několikrát, má kancelář v jiném křídle firmy než  on.  Pracuje  tady  deset  let  a  možná  ještě  dalších  deset  zůstane.  Je  hladká  a  oblá  a  na  sobě  má  měkký  vlněný  světlemodrý  kostýmek.  Člověk  od  ní  nečeká  nic  zákeřného,  prostě  jen  klidné  udržování  starých  pořádků.  Odkašle  si,  i  když  to  není  potřeba,  všichni  už jsou dávno zticha, ani nedutají. „Vážení kolegové a kolegyně, nesmírně si cením vaší práce,“ spustí a Oto ucítí, jak se místností začne šířit pronikavý nakyslý pach, který vydávají všechna ta vystrašená těla, jež už vědí, co bude následovat.„Nesmírně si cením vaší práce, mnozí z vás ve firmě pracujete i deset a více let a věřte, že mě nic nedojímá víc než právě vaše věrnost.“ Na chvíli se odmlčí a pohledem spočine na tvářích několika lidí. „Jako  typický  člověk  narozený  ve  znamení  berana  to  ale  celé  nebudu  dlouho  zdržovat  a  půjdu  rovnou  k věci. Berani jsou už takoví, vy, co se se mnou častěji potkáváte, to víte.“ Povzbudivě  na  dotyčné  zamrká  a  Oto  se  nemůže  zbavit myšlenky, že má to mrknutí do svého monologu pečlivě vložené. „V rámci racionalizace pracovních sil přechází naše firma  tak  jako  většina  dalších  na  automatizaci  velké části pracovních úkolů. Ta se zprvu týkala jen úzkého okruhu pozic, nyní se však toto pole bude rozšiřovat.“

V  tuhle  chvíli  by  se  měli  přece  všichni  zvednout  a  vrhnout  se  na  Ředitelku.  Rozsápat  jí  ten  měkký  vlněný světlemodrý kostýmek, drásat ho tak dlouho, až by z něj zbyly jen nitě. Měli by se vrhnout na čerstvé bílé zdi, seškrábat z nich omítku, rozbít stěny, probořit se ven a nechat za sebou jenom spoušť. Namísto toho sedí dál všichni vzpřímeně na svých plastových černých židlích. Oto to dělá taky, nedokáže totiž dělat nic jiného. Jeho tělo už zapomnělo, jak reagovat jinak. Dokáže jen způsobně setrvávat v jedné pozici a neupozorňovat na sebe. „Bude vám samozřejmě vyplaceno odstupné. Budeme se snažit, aby pro vás tato změna situace byla co nejsnesitelnější.  Osobně  mě  moc  mrzí,  že  přijdeme  o  tolik  vynikajících zaměstnanců a zaměstnankyň, ale věřte, že vaše práce nebyla zbytečná. Vytvořila rámec, z něhož se dokáží učit noví mechaničtí pomocníci. Svou prací jste poskytli naprosto neocenitelná data, která jsou již zpracována  a  z  nichž  budou  vyvozeny  nové  pracovní  postupy,  rychlejší  a  efektivnější.  Vaše  práce  se  stane  základním  kamenem  pro  současnou  technologickou  revoluci a té my nemůžeme stát v cestě, to je přece jasné. Můžeme jí teď jen co nejsvědomitěji připravit podmínky.“

Chvíli je ticho. Pár vteřin, během kterých se všechno formuje.  V  jednu  chvíli  existuje  několik  variant  budoucnosti vedle sebe, třepotají jim nad hlavami a čekají, až někdo jednu z nich zachytí a otevře. Ta chvíle je  závratná  a  jediná  doopravdy  svobodná.  Třepotání  a šustění a bzučení zářivek. Oto by si přál, aby to trvalo dlouho, aby se tahle nečasová průrva zvětšovala, jenže vepředu se zvolna zvedá ruka.„Jak  velké  bude  odstupné?“  zeptá  se  kdosi  hlučně  a Oto vidí jako ve zpomaleném záběru, jak se průrva zase  zmenšuje.  Zmenšuje  se,  mizí  a  šustění  utichá.  Ředitelka se na ně zeširoka usměje. „Nedá se to říct úplně paušálně, ale každý z vás dostane  několikanásobek  měsíčního  platu.  O  jak  velký  násobek půjde, ovlivňuje celá řada faktorů, ale můžu vám  garantovat,  že  se  bude  jednat  o  skutečně  štědré  sumy. Ceníme si vaší práce pro firmu a chceme ji náležitě ohodnotit.“ Průrva, ze které mohlo vyhřeznout na povrch cosi ošklivého a potřebného, se s cvaknutím zacelí. Všechno je zase čisté, zahlazené, bezpečné.

Oto se podívá na ramena a zátylky lidí před sebou. Všechna ramena jako na povel o něco poklesnou, uvolní se. Zátylky se zaujatě nakloní na stranu. Oto udělá totéž, nepřemýšlí  nad  tím.  Celé  jeho  tělo  zaplavuje  únava  a padá na něj tíha. „To se dalo čekat,“ zašeptá někdo za ním, ale jinak už nikdo nic neříká, nikdo se nehlásí. „Jsem  ráda,  že  tohle  setkání  proběhlo  a  že  jsme  si  mohli vysvětlit svoje stanoviska,“ řekne Ředitelka mlčícím  zaměstnancům.  „Dovolte  mi,  abych  vám  ještě  před  rozloučením  složila  poklonu.  Za  vaši  oddanost  firmě,  za  vaše  nasazení,  za  vaši  pracovitost,  píli,  zodpovědnost.  Za  vaše  přesvědčení,  že  se  stále  můžeme  zlepšovat, a především růst. Za to všechno vám patří můj velký vděk a obdiv.“ Ředitelka  udělá  krok  dozadu  a  pak  začne  tleskat.  Rychle a divoce. Její potlesk zní ale v tak velké místnosti slabě, skoro ho není slyšet. Pak se k ní přidá někdo na levé  straně,  pak  vepředu  a  pak  další  a  další,  potlesk  nabírá na intenzitě a zní, jako když do střechy bubnují kroupy:  plesk,  plesk,  plesk,  plesk,  plesk,  plesk,  plesk.  Lidé  si  postupně  stoupají  a  všichni  se  usmívají,  je  to  tak divné a nesmyslné. Jenže Oto si všimne, že se taky zvedá,  taky  se  usmívá.  Stojí  už  úplně  všichni  a  mezi  dlaněmi,  které  prudce  narážejí  do  sebe,  rozmazávají  poslední zbylé šustivé třepotání; rozplácávají ho jako komáry. Ředitelka nakonec přestane tleskat jako první a gestem naznačí, že to už stačilo. „Ještě  jednou  vám  všem  moc  děkuji.  Do  zítřejšího  rána dostanete smlouvy o ukončení pracovního poměru. To by mělo nastat od konce příštího měsíce. Spolu se smlouvami  obdržíte  také  částky  svých  odstupných.  Teď mi tedy zbývá jen popřát vám krásné zbývající dny strávené v tomto prostředí naplněném kreativitou a vizí a zároveň doufám, že se i během práce na svých dalších projektech budete mít co možná nejlépe.“ 

Dveře se otevírají a všichni odcházejí stejně poslušně a disciplinovaně, jako sem přišli. Otovi připadá, jako by se pohyboval v husté a neprůhledné tekutině. Mysl má těžkou a nasáklou jen jedním nesmyslným obrazem, který není schopný vypudit. A tak i  když v následujících minutách jede výtahem (povážlivě se houpe), odemyká kancelář (jde to najednou tak ztěžka), odpovídá kolegovi na to, jestli si bude hledat nové  místo  (ano,  protože  výpadek  příjmu  si  nemůže  dovolit – doteď rodinu živili obtížně i ze dvou platů), otevírá šuplík a bere si několik tablet naráz (rychle je rozkouše), tak dokáže myslet jen na vzducholoď, kterou dnes viděl. Na její pohyb vzduchem, na nápis My utonulí. Kde je asi teď? Otírá se o jiné budovy, nebo už dosedla? A kdo ji vůbec vypustil? Připadá mu, jako by všechno vnímal skrz skleněnou stěnu, a tak jen s obtížemi zaznamenává, že jsou dvě kolegyně s proslovem Ředitelky nespokojené; mělo by se s tím něco udělat, neměli by to nechat jen tak. Jenže Oto je pořádně neslyší a zdá se, že jim nenaslouchají ani ostatní; jejich rozhořčení je rušivé a teď je třeba mít klid na práci, zdrželi se přece už dost.

Oto neslyší ani telefonáty, v nichž kolegové špitají svým  blízkým,  co  se  stalo,  a  pochodují  při  tom  po  kancelářích  v  nepravidelném  rytmu,  který  zní,  jako  když se sype kamení. A neslyší ani svého kolegu. Ten teď sedí na bobku na chodbě, kýve se dopředu a dozadu a kvílí. Je to nesnesitelný zvuk, který zní, jako kdyby měl jeho původce nějaké strašlivé zranění. Nikdo jiný už na chodbě není, všichni  se  vrátili  zpátky  ke  svým  pracovním  stolům  a  předstírají,  že  se  nic  neobvyklého  neděje.  Kvílení  přitom nabírá na intenzitě, nese se prostorem, nejde se mu vyhnout. Je v tom něco bolestného, skoro zvířecího. Kvílení. Pořád dokola ten jeden táhlý tón. Jenže Oto stále myslí na vzducholoď a myslí na ni celou tu dobu, kdy sedí za počítačem, otevírá si poštu tak  jako  ostatní,  dívá  se  na  maily,  část  rovnou  maže,  další označuje coby zprávy určené k přečtení na později. Myslí na ni i tehdy, když si rozklikne složku s názvem Zprávy,  smlouvy,  ujednání  a  všechny  dokumenty  si  postupně otevře. Trvá to dlouho, ale on to dělá pečlivě, nevynechá  ani  jeden.  Jakmile  je  hotový,  každý  dokument odešle k tisku. Myslí  na  vzducholoď,  když  dokumenty  posílá  na  různé  tiskárny  ve  firmě,  aby  ušetřil  čas;  když  otevírá  složku se soubory s pracovní docházkou; když odesílá k  tisku  každý  výkaz  z  každého  měsíce  ze  sedmi  let,  co ve firmě strávil. Nepřestává na ni myslet, ani když tiskne maily – to už přestává být metodický, rozklikává je  náhodně  a  zuřivě.  Kam  se  ta  vzducholoď  poděla?  Kam?! Někdo to přece musí vědět.

Myslí na vzducholoď dokonce i tehdy, kdy prochází kolem  kolegova  těla,  které  teď  leží  na  chodbě,  ruce  a nohy rozhozené do stran. Z nosu mu teče krev a pravou nohu má v podivném úhlu. Oto nedokáže tenhle obraz nijak zpracovat; jen ho zaznamená, ale nedovede mu vtisknout žádný význam.Má totiž na práci něco jiného. Prochází  chodbami  v  různých  patrech  a  hledá  tiskárny, které divoce bzučí a tisknou nebetyčné hromady textů, jež do nich naposílal. Prohlíží si ještě horké papíry a všechny ty věty, hrubě vytažené na světlo, najednou nedávají  žádný  smysl.  To  už  mu  prášky  zabraly;  cítí  to  známé  hřejivé  roztažení  žaludku  a  lehce  otupělé  nepřítomné  tetelení,  kdy  věci  kolem  něj  ztrácejí  své  pevné  obrysy,  všechno  se  mísí  a  vpíjí  do  sebe  a  jeho  myšlenky se konečně neřetězí ve vyděšené pokroucené logice.  Spojení  se  rozpadají  –  všechno  je  pomíchané,  ale pokojné. Nechá  tiskárny  běžet  tak  dlouho,  dokud  nedojde  všechen papír a není co doplnit. Nikdo se za celou dobu na nic nezeptá, nikdo se ho nesnaží zadržet. Plastové nosníky se prohýbají pod objemem dokumentů. Oto se snaží obejít všechny tiskárny, ale nedokáže to, je jich moc a papíry mu vypadávají z ruky. Je tak vyčerpaný! Zamíří na chodbu před svou kancelář. Jeho kolega tam pořád leží; krev pod nosem má už zaschlou. Dýchá –hruď mu pravidelně stoupá a klesá. Oči má otevřené, dívá se prázdně do stropu. Oto k němu dojde, nejdřív jen poklekne a pak si lehne na zem vedle něj. Není totiž už nic jiného, co by mohl dělat.

Leží tam vedle sebe a kolem nich se ozývají přetížené tiskárny,  které  se  zavařují  a  jedna  po  druhé  umlkají.  A potom je konečně ticho. Otu napadne, že to působí jako předehra k čemusi velkolepému, ale ta myšlenka se hned vpije do jiné a pak do další a nakonec to celé proklouzne kamsi nenávratně pryč.