P R O L O G

LOS ANGELES

KVĚTEN

Mrtvá na mém stole měla světlemodré oči s dlouhými nenalíčenými řasami. Spodní víčka rámovaly tenké oční linky, horní ne. Vpíchla jsem do oka injekční jehlu o milimetrovém průměru jen natolik, abych pupilou viděla její zkosený hrot, a natáhla vzorek tekutiny ze sklivce. To byl první zásah, který jsem při naprosto běžné pitvě Mary Catherine Walshové na jejím těle provedla.Vnější ohledání nepřineslo nic pozoruhodného.

Mrtvé mohlo být zhruba pětatřicet let, měla světlé vlasy s odrostlými kořínky, měřila 162,5 centimetru, vážila 65 kilogramů. Nejprve jsem zaznamenala její identifikační zvláštnosti (černobíle vytetovaný keltský uzel ve spodní partii levého boku, v pravém podbřišku jizva po operaci slepého střeva, dobře zhojená hvězdicovitá jizva na pravém koleni) a pak jsem vzala skalpel a udělala dva řezy od obou ramen k hrudní kosti, odkud jsem pokračovala dolů přes břicho až ke stydké kosti. Odpreparovala jsem vrstvy kůže a tuk na trupu – běžné množství, možná byla maličko víc při těle – a otevřela jsem jí hrudník jako knihu.

Podobné řezy ve tvaru písmene Y jsem za deset měsíců, co jsem pracovala jako forenzní patoložka v Ústavu soudního lékařství okresu Los Angeles, udělala už na 256 mrtvých a tohle byla snadná pitva. Žádné známky poškození. Játra normální. Zdravé plíce. Srdce měla také v pořádku. Jediný významný nález byla bílá zrnitá substance v žaludku – značné množství zpola rozpuštěných prášků.Když jsem otevřela dělohu, zjistila jsem, že byla těhotná. Změřila jsem délku chodidla plodu a odhadla jeho věk na dvanáct týdnů. Plod se zdál životaschopný. Na to, aby se dalo určit pohlaví, byl málo vyvinutý.Vyskládala jsem orgány jeden vedle druhého na kraj nerezového stolu a pustila se do hlavy.

„Jakpak se máme, dámy?“

„Díky,“ odpověděla jsem se skloněnou hlavou, protože jsem mrtvé právě odřezávala kůži na hlavě. Byl to Matt, forenzní vyšetřovatel, který k nám předchozího dne mrtvou dopravil. Byli jsme v pitevně jen my dva. Matt si liboval v černém humoru.

„Na místě se nenašlo nic podezřelého,“ hlásil a položil mi na stůl průvodní papíry. „Sebevražda.“

Zeptala jsem se ho, kdy zamýšlí jít na oběd. Odpověděl, že si dá u stolu jen jogurt a nějaký hnusný salát. Může za to prý zvýšený cholesterol a manželčiny obavy. Politovala jsem ho a on spěchal zase pryč. Pročítala jsem Mattův ručně psaný záznam o nálezu mrtvé. Našli ji vychladlou ve stavu posmrtné ztuhlosti v pokoji losangeleského hotelu Omni, zamčeném a zabezpečeném zástrčkou. Policii zavolaly uklízečky. Jméno mrtvé zjistili z kreditní karty, jíž platila za pokoj, a totožnost potvrdilo porovnání otisku palce na jejím řidičáku. Na nočním stolku se našel lístek popsaný jejím rukopisem, v odpadkovém koši ležela prázdná lékovka.

Nic víc. Matt měl pravdu. Na úmrtí Mary Walshové nebylo nic tajemného.Sešlápla jsem tlačítko spouštějící diktafon a natočila se k mikrofonu, který visel nad stolem. „Mrtvá byla na základě jmenovky Ústavu soudního lékařství okresu Los Angeles, připevněné na pravém palci u nohy s registračním číslem LACG-03226, identifikovaná jako Mary Catherine Walshová…“Otevřela jsem zalepený sáček s důkazy a vyndala z něj lahvičku od léků. Na štítku stálo OxyContin a byla prázdná.

„S mrtvou přinesli i zapečetěný plastový sáček s prázdnou lahvičkou od léků na předpis. Lékovka je nadepsaná…“

Přečetla jsem jméno přípravku, ale nevyslovila jsem je. Vzadu na krku se mi zježily vlasy. Podívala jsem se dolů na výsledek své dopolední činnosti: rozřezané zkrvavené tělo, vyjmutá děloha na hromadě spolu s dalšími orgány. To není možné, nechtěla jsem věřit. To ne. Na podložce pod přijímacím formulářem jsem našla přicvaknutý lístek s hlavičkou hotelu, vsunutý rovněž do sáčku na důkazy. Byl to vzkaz na rozloučenou, psaný modrou propisovačkou pevnou ženskou rukou. Otočila jsem v dokumentaci na další list, pak jsem se ale zarazila a vrátila se zpátky.

Znovu jsem si vzkaz přečetla.Uslyšela jsem, jak mi podložka dopadla k nohám. Přidržela jsem se okraje pitevního stolu. Držela jsem se pevně, ale podlaha mi ujela pod nohama.