V dokumentárním románu Zima mužů vypráví příběh francouzský novinář a spisovatel Lionel Duroy svého alter ega, spisovatele Marka, a popisuje svá setkání a rozhovory s obyvateli Republiky srbské v Bosně a Hercegovině, kteří měli více či méně něco společného s armádou generála Mladiće. V zimě se v horách nad Sarajevem, ve vesničkách, na několik dní odříznutých přívaly sněhu, setkává s neméně chladným přijetím a podezřívavostí, kontrastujícími se srdečnou a otevřenou povahou Srbů, jak ji popisují turistické bedekry.

Ukázka:

Stanko Janković mlčí, ale zdá se mi, že se ještě třese při pomyšlení, že by ho mohla obviňovat vlastní dcera. Jeho manželka staví doprostřed stolu jablečný koláč. Potom před každého pokládá talířek a dolévá nám sklenice.

„Říkal jsem si, jak jste se seznámili s Jovem?“„Vytáhnul jsem ho z pěknýho průseru!“ haleká neomaleně Jovo a přitom se řehtá.„Střepina mi rozsekala na maděru obě kolena a Jovo mě na zádech dotáhl až na ošetřovnu,“ povídá stručně plukovník, „na místo, kde mě sebral, chvilku potom dopadl dělostřelecký granát.“„Jsme Jovovi nekonečně dlužní,“ potvrzuje Antonella a ser-víruje mu kousek koláče. Plukovník si z toho ale nic nedělá, jako by byl stále pohlcený vzpomínkou na střet s dcerou. Viditelně nemá chuť nechat se vyrušovat z přemítání.„Při tragických událostech v Srebrenici, v roce 1995, jsme se znovu stali obětí muslimské podlosti,“ pokračuje.Jméno Srebrenica je od těch dob spojené s masakrem osmi tisíc Muslimů, takže jeho poznámka je natolik otřesná, že mi na chvilku vyráží dech.„To nechápu,“ namítám po chvíli, „v Srebrenici přece Muslimy pobily srbské síly?“„To  nepopírám,  ale  kdybychom  jejich  útoky  neopětovali, stovky mrtvých by byly na naší straně.“„Vy jste tam byl, v Srebrenici?“„Ano, byl jsem tam, a jednou, až nás budou chtít soudy vyslechnout, nikoli ten v Haagu, ten nás odsoudil už předem, ale soudy hodné svého jména, tak onoho dne ukážu snímky, které jsme při ofenzivě natočili. Mám je schované na bezpečném místě, nikdo ty záběry nebude moct zpochybnit.“

„Na  těch,  které  jsme  dosud  viděli,  vaše  tanky  vjíždějí  do Srebrenice, aniž by jim někdo kladl odpor. Je na nich dokonce generál Mladić, rozdává čokoládu a bonbony ženám a dětem.“„Vy si myslíte, že bychom zabíjeli lidi jen tak, z plezíru? Zajímá vás, jak to, že ofenziva proti Žepě, pár dní po Srebrenici, proběhla bez incidentů? Já vám řeknu proč: protože v Žepě ukrajinské modré přilby dělaly svou práci zodpovědně a Muslimy odzbrojily. Naopak holandské modré přilby v Srebrenici je neodzbrojily. Muslimové, několik týdnů před naším útokem, podnikali z města vražedné výpady proti okolním srbským vesnicím, přitom zabíjeli ženy a děti, takže srbští venkované, kteří přišli o všecko, na nás čekali, aby se mohli pomstít. Na vlastní uši jsem slyšel Mladiće, jak si stěžoval u velitelů UNPROFOR. ‚Co je to za chráněnou zónu, když necháte zabíjet srbské rodiny?‘ křičel tenkrát.

Když jsme vstoupili do Srebrenice, našli jsme zoufalé srbské venkovany, kteří se chtěli pomstít za své zavražděné děti a ženy, a na druhé straně ozbrojené Muslimy. Všecko bylo přichystané přesně tak, aby došlo k tomu nejhoršímu.“Přerušuje se, jako by přemýšlel, jak navázat nit, jeho už beztak zapadlé oči se mu ještě víc zanořily do mnišského obličeje.„Sám jsem byl u smrti víc než dvou tisíc Muslimů,“ dodává tiše.

V  té chvíli mám pocit, že by se vyprávění a vzpomínkám raději vyhnul, ale nakonec se rozhoduje pokračovat, protože mi chce vysvětlit, jak se věci skutečně odehrály. Jak už to jistě musel vysvětlovat své ženě i dětem. „V  jedné čtvrti v Srebrenici,“ začal, „jsme hlídali sedm set zajatců.  Všecko  bylo  v pořádku,  měli  ruce  na  hlavě.  Začali jsme je přesouvat do haly, kde jsme je chtěli držet a neubližovat jim. Mnoho z nich se znalo se spoustou našich vojáků, bydleli ve stejné vesnici, chodili spolu do školy, a tak přesto, že se z nich stali nepřátelé, dávali se mezi sebou do řeči, vyptávali se na společné známé a tak. Přitom vcházeli do haly. Jenže vtom jeden ze zajatců odzbrojil našeho vojáka a zastřelil ho. Okamžitě se všecko zvrhlo a všechny jsme je postříleli.“

Po poslední větě náhle zmlkl tak, jako se člověk zarazí na hraně útesu. Přistihuju se, že si tu větu nechci připustit, že chci oddálit okamžik, kdy si představím tu příšernou scénu, kterou vnuká.„Všechny jste je postříleli,“ opakuju jeho vlastní slova. On přisvědčuje:„Ano, jiná možnost nebyla.“Jsem ohromený, v duchu se mi pomaličku skládají první obrázky strašlivého krveprolití – sedm set mužů. Vešlo by se vůbec sedm set mužů na prostranství před katedrálou Notre-Dame? A  jak se to dělá, pozabíjet sedm set mužů v několika vteřinách, jak právě naznačil plukovník?

Jsem natolik ohromený, že mi chvilku trvá, než si uvědomím, že žádný z těch mužů nebyl ozbrojený, na rozdíl od toho, co náš hostitel před chvilkou tvrdil, protože ten, který zastřelil srbského vojáka, ho musel před tím odzbrojit. Jak si vysvětlit, že na základě takového incidentu srbští vojáci postříleli sedm set bezbranných mužů?„Říkal jste, že k nejhoršímu došlo proto, že Muslimové byli ozbrojení, ale tihle muži nebyli, nebo už nebyli, je to tak?“

„To jsem myslel na druhou dramatickou příhodu, která se odehrála při téže ofenzivě v Bratunaci, na sever od Srebrenice. Obklíčili jsme asi čtrnáct set Muslimů, kteří se shromáždili ve
švestkovém sadu. Chtěli jsme je vzít do zajetí, jenže místo aby se vzdali, přešli do útoku a zahájili palbu. Tu jsme opětovali. Co jiného jsme měli dělat?“„A tady taky...“ řekl jsem, protože se odmlčel.„A   tady taky... jsme je všechny postříleli, ano. Sad byl plný těl, museli jsme je sbírat bagrem.“Vidím, že plukovníka to, co vypráví, úplně vzalo, má strhané rysy, zarudlé oči.

„Jak se člověk s takovými scénami vyrovná?“„Nevyrovná. Po Srebrenici jsem skončil v blázinci. Nemohl jsem spát. Když mě propouštěli, psychiatr mi nabídl ambulantní léčbu. Souhlasil jsem, docházel k němu několik měsíců, ale nijak mi to nepomohlo.“„Občas během dne omdlí a spadne,“ dodává Antonella.„Stane se vám, že se rozpláčete? Před chvilkou se mi zdálo, že máte na krajíčku.“„Plakal jsem v roce 1996, když jsme museli odejít ze Sarajeva.“A pak pronáší zvláštní větu, kterou nekomentuju:„Na tom, co se stalo, nejde nic změnit. Člověku nezbývá než lhát, aby se z toho sebral.“Mám nutkání ho požádat, aby to zopakoval. „Promiňte, ale právě jste řekl: ‚Člověku nezbývá než lhát, aby se z toho sebral.‘ Přeřekl jste se, nebo jste to tak skutečně myslel?“ Nakonec to nechávám být. Nezáleží na tom, jestli je to přeřeknutí, nebo ne, protože je to pravda. Vždyť mi už vysvětlil, že se nemůže sebrat z  toho, že viděl to, co viděl, a možná i z  toho, že udělal to, co udělal. V takové situaci je jediným prostředkem k uzdravení naše schopnost lhát, dokázat obelhat i sama sebe.

přeložil Tomáš Havel