Ukázka:

1 

šeru se ozýval klapot podpatků, odrážející se od tlumeně osvětlených budov. Takový prázdný a bezútěšný zvuk, pomyslela si Julia. Kadenci jejích kroků přerušovalo pouze šustění igelitové tašky, ve které si nesla sushi. Z druhé strany ulice se k ní blížila postava. Muž, vysoký, se širokými rameny, oblečený do dlouhého tmavého kabátu; víc ve tmě nepoznala. Ačkoliv byla nedaleko od svého bytu v Aker Brygge, cítila se nechráněná a zranitelná. Dívala se přímo před sebe. Jsem jen trochu unavená a paranoidní.

Muž prošel kolem ní, zvuky jeho kroků se smísily s jejími, jako by si vzájemně odpovídaly. Právě v okamžiku, kdy se znovu začala cítit bezpečně, jeho tempo zvolnilo. Teď už slyšela jen své kroky. Po vteřině nebo dvou se muž znovu rozešel, ale tentokrát jejím směrem. Srdce jí strachem začalo bít silněji. Přidala do kroku. Nemusí to vůbec nic znamenat. Kroky za ní také zrychlily. Snažila se popadnout dech. Její obavy se staly skutečnými, hmatatelnými. Nepředstavovala si to; opravdu šel po ní. Její smysly se zostřily.

„Hej!“ zavolal muž a prsty se dotkl jejího ramena. Julia se už otáčela, kabelku a sushi odhodila na chodník. Popadla ho za zápěstí, prudce jím otočila a jedním plynulým pohybem ho stáhla směrem dopředu a dolů. Jak padal, hranou dlaně pravé ruky ho trefila do obličeje a srazila ho na chodník. „Zkus nějakou hloupost a budeš toho vážně litovat,“ sdělila mu a ustoupila.

„Panebože, Julie,“ zasténal a rukama si kryl obličej. Skze prsty mu tekla krev a kapala mu na košili a sako. Přestože byl jeho hlas tlumený, připadal jí podivně známý. Zaměřila se na jeho oči, zalapala po dechu a oběma rukama si zakryla ústa.

„Adriane? Proboha, Adriane, jsi to ty? Strašně se omlouvám, myslela jsem, že je to nějaký… úchyl. Jsi v pořádku? Ne, samozřejmě že nejsi. Sakra, je mi to tak líto.“ Adrian se postavil, zaklonil hlavu a chytil si nos. Julia se natáhla po tašce se sushi, vytáhla několik ubrousků a podala mu je. „To je dobrý,“ zahuhlal a snažil se setřít krev z košile. „Moje chyba, měl jsem něco říct. Nebyl jsem si jistý, jestli to jsi ty, nebo ne.“

„K ženám se nemůžeš ve tmě jen tak připlížit. K smrti jsi mě vyděsil.“ „Fakt se omlouvám. Jak jsem říkal, je to moje chyba. Myslím, že jsem asi moc pil na prázdný žaludek. Nepřemýšlel jsem.“

„Podívej se na sebe, ty vypadáš. Nemůžu uvěřit, že jsem ti to udělala. Pojď, bydlím pár minut odsud. Dáme tě do pořádku.“ „Jsi si jistá?“ „Ale prosím tě. To já jsem ti rozbila nos. Myslíš, že ho máš zlomený?“

Adrian si prohmatal nos. „Zdá se, že je v pořádku. Jinak to bylo docela působivé karate, cos na mě vytáhla.“ „To nebylo karate; dělám glímu.“ „Glímu? Co to je?“ „To je bojová technika z období Vikingů,“ odpověděla Julia, zvedla kabelku a sushi. Nic se nevylilo. Dali se do chůze, Adrian se zakloněnou hlavou a s ubrousky přitisknutými na nose.

„V dnešní době musíš být opatrný,“ vysvětlovala. „Stávají se různé věci. Před deseti lety bych se sama venku vůbec nebála. Ale teď…“ Julia se ve tmě podívala po Adrianovi. Opravdu neměl obličej, který by člověk chtěl rozbít; bylo to jako znehodnotit umělecké dílo. Měl tmavé vlasy a snědou pleť a vypadal, jak kdyby právě vystoupil z titulní stránky pánského lifestylového magazínu GQ. „Nevím, co se stalo. Normálně lidi netluču.“

„Taky jsem z tebe neměl takový dojem,“ poznamenal. Došli k domu, kde Julia bydlela, a vstoupili dovnitř. Budova posazená na okraji Oslofjordu, obklopená exkluzivními obchody, bary a restauracemi, byla chromovým a ocelovým pomníkem pro lidi s vyššími příjmy. Výrazně vyššími. Vyjeli skleněným výtahem, který jim poskytl výhled na přístav, prošli chodbou a Adrian se snažil ze všech sil, aby nic nepokapal krví. Julia odemkla masivní bezpečnostní zámek a vstoupili do bytu.

„Dáš si něco k pití?“ zeptala se potom, co mu podala vlhký ručník. „Možná že by pomohlo trochu whisky?“„To zní skvěle, děkuju.“ Julia odehnala Tygra, svého bengálského kocoura, který se jí motal pod nohama, a nalila Adrianovi pořádnou dávku. Podala mu skleničku, zašla k lednici a nalila si sklenku vína.

„Máš krásný byt. Omlouvám se, že jsem ti ho celý zakrvácel.“

Byt byl dokonale uklizený a připomínal reklamu z realitních katalogů. Vše bylo bílé, koberce, stropy, stěny, závěsy, kuchyňské spotřebiče, dokonce i nábytek a poličky. Vítaný kontrast poskytovala spousta květin v květináčích. Vypadaly svěží a zdravé, jako by je někdo nedávno přemístil z deštného pralesa. A pak tu byla umělecká díla: akvarely, akryly, oleje, perokresby. Veškerý dostupný prostor na zdech byl obsazen malbou nebo kresbou. Bez jakéhokoliv společného jmenovatele stylu vytvářela díla mozaiku tlumených barev a tvarů.

„Vidím, že sbíráš umění. To bych taky neřekl.“„Nejsem sběratel. Jen se mi líbí.“Adrian zamyšleně upíjel svůj drink. „Myslím, že krvácení se už zastavilo.“ Podíval se do zrcadla v chodbě a setřel si z obličeje zbytky krve. „Vsadil bych se, že cestou domů si na mě nikdo nic nedovolí. Vypadám drsně.“

„Fakt mě to mrzí. Doufám, že ty skvrny pustí.“

„Nedělej si s tím starosti. Jsem si jistý, že pustí. A kdyby ne, je to jen Armani za osm tisíc korun1.“ Nesměle se zasmál. „Mimochodem, to byl vtip.“ Krátce se jí podíval do očí a uhnul pohledem. „Neodpověděla jsi mi na žádný vzkaz. Říkal jsem si, jestli… Nevím… Řekl jsem nebo udělal něco špatně?“

„Měla jsem toho strašně moc. Víš, jak to je; případy se hromadí. Teprve teď jsem šla z práce.“ Julia kývla hlavou směrem k sushi na kuchyňské lince. „Zdá se, že v poslední době žiju na jídlech, která si přinesu v igelitce. Nemám vůbec čas na nic jiného.“

„To mi povídej.“ Adrian se odmlčel. „A co si někam zajít? Znám spoustu skvělých sushi restaurací. Nemyslím teď, ale víš… někdy.“ Julia mlčela. Nevěděla, co říct. Zaplavil ji známý pocit  jedovatého smutku a hanby. Zadívala se na podlahu a doufala, že pocit přejde. „Myslel jsem si, že nám to ve Stockholmu skvěle klapalo,“ dodal. „Ta konference nebyla nijak zvlášť vzrušující, ale myslel jsem si… Nevím. Měl jsem pocit, že mezi námi bylo něco výjimečného.“

Julia o krok poodstoupila a odvrátila se od Adriana, hrdlo stažené. Tlak v jejím hrudníku zesílil. „Ano, bylo to hezké. Ale… abych byla upřímná, já prostě nemůžu. Je mi to líto.“

„Aha.“ Adrianův úsměv zmizel. „Můžu se zeptat proč?“ „Mám přítele,“ vyhrkla. „Je to celkem vážné. Teda chci říct, že je to vážné.“

„Přítele? Tak to vše vysvětluje. Měla jsi mi to říct. Neobtěžoval bych tě.“

.....................

překlad Veronika Kratochvílová