Ukázka:

1

Zara

„Pojedu,“ říkám Katie do telefonu. „Každopádně už mám sbaleno.“ Sedím v kavárně u vody, popíjím limonádu z čerstvé máty a sleduju lidi, jak přejíždějí tam a zpátky přes záliv Dubai Creek na tradičních dřevěných vodních taxi loďkách, kterým se tady říká abras. Vpravo ode mě trčí ze siluety centra Burdž Chalífa jako obří pero dotýkající se hrotem modré oblohy bez jediného mráčku. Katie sem za mnou měla přijít, ale zase to zrušila, což je poslední dobou obvyklé.

„Takže odjíždíš z Dubaje,“ odtuší Katie, „a radši budeš žít někde v Británii, v úplně cizím městě s chlápkem, kterýho sotva znáš?“„S Nickem už strašně dlouho mluvíme o tom, že spolu budeme žít,“ vysvětluju. „Jenže Nicka jsi šest měsíců neviděla.“

„To je jako nic, když se chystáš s někým strávit celý život.“

„Zaro Khoury. Ty vůbec nepřemýšlíš.“

Proč se mnou mluví tak povýšeně? Přece nejde o to, že bych nepřemýšlela. Jde o to, že přemýšlím jinak, dělám něco, co není běžné. A na tom přece není nic špatného, ne? Copak můžeme zažít báječné věci, když se báječným věcem budeme bránit?

„Táta ti nemůže financovat milostný život,“ peskuje mě. „Neměj obavy,“ odseknu. „Nebude.“

Nic na to neřekne, jako by čekala na vysvětlení. „Nějaký peníze našetřený mám, Katie. A plán. Chci si dodělat školu.“„Jasně. Víš, jak to bývá? Když už z toho vypadneš…“

„Koukni, tady nejde jen o Nicka Gregoryho.“

„Ale prosím tě, Zaro, nech toho. Tady jde jenom o Nicka Gregoryho.“ Přes záliv se ke mně donese volání k modlitbě, krásná a trochu znepokojivá melodie mě přiměje se na chvíli zastavit s pohledem upřeným ke vzdáleným mešitám. Brzy se setmí. V téhle části světa se den mění v noc rychle, když si neúnavné slunce dává pauzu a nechává ještě odvážnější měsíc vládnout purpurové obloze. Nikdy jsem se tady necítila jako doma, i když jsem tu strávila většinu svých třiceti let. Chtěla bych někde zakořenit, ale zatím se mi chce jen utíkat. Jemný vánek se mě snaží nadzvednout ze židle a odnést daleko odsud. Jizva velikosti nehtu na prostředníčku a tvaru Austrálie na mé pravé tváři už není připomínkou toho, co se může pokazit, ale znamením všeho, co se může podařit.

„Věř mi,“ já na to. „Má to tak být.“ Katie mi řekne, že už musí jít, má schůzku. Nepopřeje mi šťastnou cestu ani mi nepřipomene, ať jí píšu všechny podrobnosti. Ani se nezmíní o počasí – a cizinci o britském počasí vždycky mluví rádi. Prostě zmizí.

Jako já.

Zítra ráno přistanu na Heathrow. Koupím si ojeté auto, které jsem si našla na internetu, a pojedu dvě stě mil na sever od Londýna, do města známého díky fotbalu, silnému přízvuku a samozřejmě Beatles. Do města, kde všemu dobrému říkají boss.

„Kdybys za mnou tak mohla přijet,“ přeje si Nick často. „Určitě by se ti tady líbilo.“

No, Liverpool už na mě čeká.