„Lanoy bortí iluze o multikulturních Flandrech a pevnosti Evropě v románu, který místy připomíná komickou burlesku a místy sklouzává ke žlučovité trudomyslnosti, nicméně s jemnocitem pro melodrama popisuje postupný pád hrdiny Maartena Seebregse. Ztělesňuje dvojice Tamara-Maarten rozkol mezi kontinenty? Mnozí čtenáři v tom každopádně vidí konfrontaci mezi vyhořelou Evropou a životem kypící Afrikou.“ (De Morgen)

I.

1.

„Oženíte se s ní, nastěhujete si ji k sobě, budete s ní žít. Ale jestli se jí dotknete, tak vás oddělám.“Člověk, který pronáší tuhle frázi, sedí naproti mně. Vyvrbil se z něj potencionální mecenáš. V týhle hospodě se setkáváme z jeho popudu. Nikdy předtím jsem ho neviděl.Je deset ráno. Mají tu ohavný světlo. To si to mám jako načmárat na zadní stranu pivního tácku Maes?

Nemám u sebe nic na psaní. Po mecenášovi může člověk těžko chtít tužku, aby si zapsal jeho slova. Tenhle chlápek mi stejně nepřipadá jako někdo, kdo by si liboval ve slovíčkaření. Jde mu o budoucnost. To pronesl už třikrát. Někoho takovýho těžko můžu pochválit za řečnické dovednosti. Mecenáši se stejně nemaj chválit. Rozhodně ne, když někoho takovýho znáte sotva půl hodiny a když vám během tý půl hodiny navrhne něco, co je vám proti srsti, a navíc je to proti zákonu, a ještě vám kvůli tomu vlastně tak trochu vyhrožuje. Kéž by si tohle mohl vyposlechnout Gaëtan. Ten by se popadal za břicho. „Ty vole, jdi do toho!“

Jsem s tím chlápkem v týhle zapadlý putyce úplně sám. Topení skoro nehřeje, okna tu naposledy myli bůhvíkdy, venku se město vzpamatovává z ranní špičky, všichni už mezitím dojeli do školy a do práce, asfalt se leskne, z dálky je slyšet cinkání pobřežní tramvaje, kolem projíždí bába na rezavým bicyklu, řídítka se jí klepou v ruce, teprve se rozednívá – nebo že by se sem hnaly další kroupy a kyselý déšť? Dělá se mi špatně, a to se přitom ani nedívám do zrcadla na stěně nad dřevěným obložením. Měl bych ze sebe vydolovat nějakou odpověď. Jenže nevím jakou. Řeším to odkašláním. Odkašlání vždycky pomůže. Pomůže všechno, čím si člověk získá víc času. Zákon přeživších. Odkašlu si podruhé.

Celou noc lilo, voda spláchla z téhle zvadlé královny mezi pobřežními letovisky i ty poslední zbytky elegance. Centrum města je rozbagrované, musel jsem ho obcházet pěšky. James Ensor by jen souhlasně pokyvoval hlavou. Spořádaná oblast katastrofy: čtvercové betonové krátery a rezavějící železné výztuže, jako střeva se kroutící kulaté kanalizační potrubí, pilně se činící bagry a jeřáby, stavební dělníci s ochrannými rouškami, popojíždějící náklaďáky se zadky chrlícími černočerné zplodiny... Já necítím nic. Dokonce ani Severní moře. Nebo snad mám něco s čichem?Ještě tohle. Lidské tělo připomíná seřazené kostičky domina. Stačí se dotknout jedné, a už to letí. Padají. Rychleji, než by si člověk myslel.

S Gaëtanem jsem se nemohl ani pořádně rozloučit. Co to je taky za nápad umřít si s hadičkami v nose a v břiše a bez svého věrného psa u lůžka? Dokonce ani sestra, která měla noční službu, si ničeho nevšimla.Gaëtan přitom v ruce pevně svíral tísňové tlačítko, šňůru měl dokonce omotanou kolem zápěstí, palec připravený na čudlíku, jako by tím tlačítkem mohl vyhodit do vzduchu nálož dynamitu. Jeho smrtelná agonie prý trvala hodinu. Čudlík nezmáčkl. Museli mu potom skoro zlámat prsty, aby z nich tlačítko vysvobodili. Rigor mortis? Tvrdohlavost. Prostě celý Gaëtan.

Zírám na svého potencionálního mecenáše. Pořád dokola se odkašlávat nedá. Jmenuje se Norbert. To mi vnutil se silným stiskem ruky hned při pozdravu, když jsme oba ještě stáli každý na své straně stolečku, mezi námi jeho bílá mramorová deska jako roztočený létající talíř. „Pro vás Norre nebo Bert nebo Norbert. Vyberte si.“ Nedůvěřuju lidem s třemi křestními jmény. Ani když mi nabízejí peníze.

Věděl o mně všechno, co se o mně dalo zjistit. Prý z internetu a několika odborných časopisů. Moc toho není. Jemu to stačilo. „Máte dobré reference,“ pokýval chlácholivě hlavou. Odmítl mi sdělit od koho. Pach saponátu, kterým tu myli podlahu, si to ještě rozdává s nikotinem a rozlitým pivem ze včerejšího večera. V tom mi čich neselhává. Mýdlo a zvětralé pivo. Asi si za to můžu sám. Dívám se kolem sebe. V rohu neslyšně bliká herní automat, kuželník pod vínovým koženkovým potahem se nadouvá k prasknutí, hraje tu jedovatá sladkobolná hudba – Johnny Mathis, vsadil bych se. Bolí mě levá ruka, palec už dva týdny vůbec necítím.

Norre nebo Bert se na mě dívá plný očekávání. Dokonce i u kresleného filmu bychom teď mluvili o napětí. Jo, je to hudba Johnnyho Mathise.Povadlá babizna za výčepním pultem – akorát včas – spustí kafemlejnek. Oba dva se lekneme. Mlejnek se na pultě těší výsadnímu postavení. Průhledná zužující se plastová nádobka plná čokoládově hnědých zrnek. Trhavě se sunou dolů, do soukolí nožíků. Ty spustí ohlušující lomoz, sveřepě rachotí jako sbíječka pro trpaslíky. Ještě jsem dneska neměl svou injekci kofeinu, léky se mi zažírají do žaludku, musím si dát pozor, abych správně dýchal – do břicha! Do břicha! Když na okamžik zavřu oči, roztočí se mi hlava. Za chvíli budu muset začít inhalovat do papírovýho pytlíku, abych se nesložil. Takže třeštím oči a dýchám jako ryba na pultě. Narodil jsem se tak. Trvalo půl století, než mi to došlo. Jediný exemplář ojedinělého, dosud nepopsaného druhu ryb z hlubokých vod oceánu. Nemůžou zavřít oči, a přesto se dostanou do vlečných sítí, z nichž je rybáři k úžasu vlastnímu i ryb samotných vytáhnou nahoru. Poprvé spatřit slunce a nebýt schopný ani zamrkat. Zase se to musí stát mně. „Pane Seebregsi?“ naléhá Norre nebo Bert. Jeho příjmení zní Vandessel.Co chce, abych odpověděl? Že si jeho vyvolenou chci nejdřív vyzkoušet? Že chci vědět, v jakém provedení je k dodání – s kozama, nebo bez? S konverzací, nebo bez?

Donese se k nám vůně mleté kávy. Čerstvou kávu miluju.Vandessel ne. Žlutým brčkem srká z vysoké sklenice rajčatovou šťávu. Červená a žlutá se spolu na bílé mramorové desce nádherně vyjímají. Fakt škoda toho světla. Tohle je století špatného světla. Minulá století vypadají na všech obrazech o tolik líp. Za to přece nemůžou jen malíři? Je to naše chyba. My jsme chodící černé díry. To nejkrásnější světlo kolem sebe pohlcujeme a ničíme ho. Já se ve spoustě věcí nevyznám, ale o světle mi nemusíte nic vykládat. A už vůbec ne o špatném světle. To vidím všude kolem sebe.Vandesselov y prasátkově růžové ruce jsou samý chlup. Ukazováčkem poklepává do mramoru. Na prsteníčku má groteskní stříbrný prsten s diamantem. Větší faux-pas než diskohudba na pohřbu. Na Gaëtanově pohřbu hrála You Should Be Dancing od těch kastrátů The Bee Gees.

Můj hold. Můj komplot. Dal jsem pánovi z pohřebního ústavu cédéčko, na kterém bylo fi xou napsáno „Missa solemnis“. Výraz v jeho obličeji poté, co do posvátného ticha krematoria stiskl tlačítko Play, stál za všechny prachy. You Should Be Dancing. Bylo to dětinské. Gaëtan by byl nadšený.Jeho příbuzní nadšení nebyli. Stěžovali si. Co čekali? Staying Alive od The Bee Gees? Sister Sledge a jejich We Are Family? Ze dvou Gaëtanových bratrů mi před obřadem přišel kondolovat jen jeden. Ze tří sester žádná. Dokonce ani ta nejmladší, jeho oblíbenkyně. Odešel jsem dřív, než se ke slovu dostali řečníci.

............

překlad Radka Smejkalová