PROLOG - ukázka

Bagnara Calabra, 16. října 1799

Cu nesci, arrinesci.

„Odvážnému štěstí přeje.“

SICILSKÉ PŘÍSLOVÍ

Zemětřesení je sykot, který se zrodí z moře a vklíní se do noci. Bobtná, narůstá, promění se v dunění, jež protrhne ticho. Lidé v domech spí. Některé probudí cinkání nádobí, jiné, jakmile začnou třískat dveře. Ale všichni už jsou na nohou, když se chvějí zdi.

Bučení, štěkot psů, modlitby, nadávky. Hory ze sebe setřásají kameny a bláto, svět se převrací. Záchvěv dorazí do contrady Pietraliscia, popadne základy jednoho stavení, zuřivě s nimi zacloumá. Ignazio otevře oči, ze spánku ho vytrhlo chvění, jež otřásá zdmi. Nad sebou má nízký strop, který jako kdyby na něj padal.

Není to sen. Je to ta nejhorší možná skutečnost. Postel Vittorie, jeho malé neteře, se před ním vlní mezi stěnou a prostředkem místnosti. Na lavici poskakuje plechvý kufřík, spadne na podlahu spolu s hřebenem a břitvou. Domem se rozléhají ženské výkřiky: „Pomoc, pomoc! Zemětřesení!“

Ten křik ho přinutí vyskočit z postele. Ale Ignazio neutíká. Nejdřív se musí postarat o Vittorii: je jí teprve devět let, je tak vyděšená. Odtáhne ji pod postel, kde bude chráněná před padající omítkou.

„Zůstaň tady, rozumíš?“ řekne jí. „Ani se nehni.“ Vittoria přikývne. Hrůza jí vůbec nedovoluje mluvit.

Paolo. Vincenzo. Giuseppina.

Ignazio vyběhne z místnosti. Chodba mu připadá nekonečná, i když je to jen pár kroků. Cítí, jak mu stěna mizí pod rukama, podaří se mu se jí znovu dotknout dlaní, ale je pohyblivá, jako by byla živá. Dostane se do ložnice svého bratra Paola. Okenicemi dovnitř proniká břit světla. Giuseppina, švagrová, vyskočila z postele. S varováním, že Vincenzovi, několikaměsíčnímu synovi, hrozí nebezpečí, ji probudil mateřský instinkt. Snaží se vyndat spící novorozeně z kolébky visící na stropních trámech, ale proutěný košík je zcela v moci seizmických vln.

Ženy se zmocnilo zoufalství, pláče a natahuje paže, zatímco kolébka se zběsile houpe. Šál, který má přes sebe, spadne a odhalí nahá ramena. „Synáčku! Tady jsem, Maronna mia, pomozte nám!“ Giuseppině se podaří nemluvně uchopit. Vincenzo otevře oči a dá se do pláče.

Ignazio v tom zmatku zahlédne nějaký stín. Jeho bratr Paolo. Seskočí z matrace, popadne manželku a vystrčí ji na chodbu. „Ven!“ Ignazio se vrátí „Počkej! Co Vittoria!“ zakřičí. V černotě pod postelí najde Vittorii, je schoulená do klubíčka, rukama si zakrývá hlavu. Vezme ji do náruče, utíká pryč. Kusy omítky se odlupují od stěn a zemětřesení dál kvílí.

Cítí, jak holčička hledá skrýš a chytá se jeho košile, obrací látku naruby. Přitom ho škrábe, tak moc se bojí. Paolo je strká ven přes práh, po schodech dolů. „Tudy, pojďte.“

Utíkají doprostřed dvora, zatímco záchvěv dosahuje nejvyšší síly. Sevřou se v jediném objetí, hlavy se dotýkají, víčka pevně sevřená. Je jich pět. Jsou tam všichni. Ignazio se modlí a třese se a doufá. Už to končí. Musí to skončit. Čas se rozmělní na milion okamžiků. Pak, tak jako vzniklo, dunění utichá, až zmlkne docela.

Na chviličku existuje jenom noc. Ale Ignazio ví, že ten klid je falešný pocit. Zemětřesení je životní lekce, z níž byl nucen si vzít ponaučení dost brzy. Zvedne hlavu. Skrz košili cítí Vittoriinu paniku, její nehty, které se mu zarývají do kůže, její třas. Čte strach ve tváři své švagrové, úlevu v té bratrově; vidí Giuseppinin pohyb, jímž hledá manželovu paži, a Paola, který se jí vysmekne a zamíří ke stavení. „Díkybohu dům pořád stojí. Zítra na denním světle uvidíme škody a…“ Vincenzo si tu chvíli vybere a spustí zoufalý pláč. Giuseppina ho houpe v náručí. „No tak, srdíčko moje, neplakej,“ konejší ho. Přitom přijde blíž k němu a k Vittorii. Giuseppina je ještě pořád hrůzou bez sebe: Ignazio to pozná podle přerývaného dechu, pachu potu, strachu, jenž se mísí s mýdlovou vůní noční košile.

„Vitto’, jak je ti? Není ti nic?“ ptá se Ignazio. Neteř vrtí hlavou, ale dál se drží strýcovy košile jako klíště, ba ještě pevněji. Ignazio jí násilím rozevře pěstičku. Chápe její strach. Holčička je sirotek, je to dcera jeho bratra Francesca. On a jeho žena zemřeli před pár lety a nechali dceru v péči Paola a Giuseppiny, ti jediní jí mohli poskytnout rodinné zázemí a střechu nad hlavou.

„Jsem tady. Buď klidná.“ Vittoria se na něj upřeně dívá, mlčí, pak se pověsí na Giuseppinu, stejně jako se předtím držela jeho, jako tonoucí. Vittoria žije u Giuseppiny s Paolem od doby, kdy se vzali, jsou to necelé tři roky. Má stejnou povahu jako strýc Paolo, je mlčenlivá, hrdá, zdrženlivá. A přesto je to v té chvíli jen vystrašená holčička.

Ale strach má mnoho masek. Ignazio ví, že jeho bratr například nebude plakat nad rozlitým mlékem. Už teď s rukama v bok a zlostným výrazem soustředěně hledí na dvůr a na hory, které uzavírají dolinu. „Marjá panno, jak dlouho to trvalo?“ Jeho otázka zapadne do ticha. Ignazio pak odpoví: „To nevím. Dlouho.“ Pokouší se ovládnout třas, který ho rozechvívá zevnitř. Tvář má napnutou leknutím, sanici postříkanou světlými ježatými vousy a ruce útlé, nervózní. Je mladší než Paolo, který navíc vypadá starší, než je.

Napětí se rozpouští do jakéhosi vyčerpání a uvolňuje místo fyzickým pocitům: vlhku, nevolnosti, kamenům tlačícím do chodidel. Ignazio je bos, v noční košili, prakticky nahý. Odhrne si vlasy z čela, prohlíží si bratra, pak švagrovou.

Ve chvíli se rozhodne. Zamíří k domu. Paolo ho dohoní, zatahá ho za paži: „Kam chceš jako jít?“ „Potřebujou přikrývky.“ Ignazio pohodí hlavou směrem k Vittorii a Giuseppině, která kolébá novorozeně. „Zůstaň se svojí ženou. Zajdu tam já.“ Nečeká na odpověď. Rychle a zároveň opatrně vyjde po schodech. Zastaví se ve vchodu, aby zraku dopřál čas přivyknout přítmí. Talíře, vybavení domu, židle: všechno se válí na zemi. Vedle díže se nad podlahou ještě vznáší moučný mrak. Sevře se mu srdce: tenhle dům přinesla Giuseppina jeho bratru Paolovi věnem. Je to jejich domov, to je pravda, ale je to i přívětivé místo, kde se člověk může cítit vítaný. Je děsivévidět jej takhle.

překlad Alice Flemrová